sobota 23. března 2019

z těch neodeslaných

ještě pořád věřím
že přijdeš
budeš mít vlasy na ježka a v očích
dvě jiskry –
ty dvě, které tam nikdy nebyly
a pak si postavíme dům s vysokým komínem
a s lavičkou venku
abychom mohli vdechovat
kouř ze spáleného uhlí
a klidně by mi stačil jenom komín
a klidně jenom kouř
jenom kdyby

vím, měla bych zapomenout
na těch pár nezbytečných slov
a dát přednost těm zbytečným
kterých jsi koneckonců
řekl daleko víc
vím že každá jiná
by to udělala
a sama jsem to udělala stokrát
ale ráno
vždycky si zase vzpomenu

na všechen ten vítr
co jsi v sobě měl
a že já jsem byla jako
plamen
uprostřed malé svíčky
roztřesená
popálená
a pak jen prázdné vědro vody

ještě pořád věřím
a díky tomu
dokážu malovat
psát po zdech a snít
nic jiného neumím
a snad proto
se zdráhám říct
poslední slovo -

- vím, žes mě nikdy neměl rád
byla to hra
napsaná pro tu
nejnaivnější holku na téhle zeměkouli
a možná tomu dál věřím jen proto
abych si připadala takhle výjimečná
ale
o tom to je, lásko
o připadání na věci
které jiným
nepadnou

čtvrtek 21. března 2019

Prší déšť

Jeho květy mi každý jaro připomínají dobu, kdy jsem byla malá.
Na sídlišti ho rostly spousty. 
A my jsme se schovávali do příkopu v jeho stínu, mokří a urousaní jarem.

Vždycky v březnu se tam vracím, jen abych se ujistila, že od té doby vůbec nevyrostl. 
Zatím mě nikdy nezklamal.
Doufám, že ani já jeho.

Možná nějakej podloudnej zahradník rok co rok potají zkracuje jeho větve, co já vím.

Možná je to ten samej, co zkracuje ty moje.




úterý 19. března 2019

Jen to hupkne

Ty největší poklady najdete na ulici.
Výraz jen to hupkne je jedním z nich. V celém znění: "to máš dvanáct, patnáct tisíc, jen to hupkne".
Původ: ulice Česká, 19. března 2019, Brno.
Hupkne. What a word!
Už asi týden si chci vyrobit bloček, kam si budu takovýhle jazykový zvláštnosti psát. Neměla bych s tím dál otálet. Až budu mít pár takových bločků plných, třeba si sednu a napíšu humoristickou knížku. Ze všeho nejvíc bych chtěla napsat humoristickou knížku.
Jako vážně.
Zkuste si někdy vážně zajít do knihkupectví a trochu se porozhlédnout v oddělení humor. Pochopíte, na co narážím. Vyčpělé vtipy, otrhaní strašáci nepovedeného sarkasmu, pachuť ironie...

Kdo si chce přečíst něco opravdu veselého, nakonec pravděpodobně skončí u Třech mužů ve člunu nebo u Saturnina, případně u něčeho od Wodehouse... za zmínku snad ještě stojí Slovácko sa súdí (aj nesúdí) a z knihovničky pro mládež příběhy Kopyta a Mňouka nebo Boříkovy patálie (obojí čtu pořád znova a s gustem). Dál nevím.
Vede mě to k přesvědčení, že napsat tragický román o osudové lásce je ve skutečnosti jen způsob, jak si to psaní pořádně zjednodušit. Ha. A možná prožít život jako tragický román je taky jen způsob, jak si to zjednodušit.

Je samozřejmě možný, že jediná kniha, kterou kdy napíšu, bude Zpracování frazeologismů pro databázi VerbaLex, ale čím déle to píšu, tím víc doufám, že to tak fakt nebude.
Nechci mít v příběhu svého života položku

"Jejím jediným literárním dílem byla bakalářská práce, obecně známá pod názvem Zpracování fraseologism, jelikož většina čtenářů tohoto velkolepého díla usnula už v polovině názvu."

Ale připouštím, že stát se to může.
V takovém případě pak možná za dalších padesát let najde jedna z mých neteří v mé pozůstalosti žlutý bloček s podivnou sbírkou úsloví. Dvakrát ho obrátí, jestli v něm nezůstala nějaká bankovka, a s tázavým výrazem podá sešitek jiné neteři. "Eh, to bude zase nějaká pitomost po tetě Bernadetě. Jako by nestačilo, že chovala ty kočky," vysloví se kriticky neteř a hodí sešit do koše.

Mé sebrané spisy posléze odkoupí některý výrobce recyklovaného toaletního papíru a když budu mít štěstí, vyjdou s broskvovou nebo mentolovou vůní.

Psaní zkrátka může být jen stěží neužitečné.

středa 13. března 2019

Aktuálně

pojďte dál, povídám
podávám kávu s rohlíčky
myslím na toho starého biskupa
co ve svých rukou přelomil chrám utahuji struny
tavím čokoládu a ptám se
je libo trochu šlehačky?


Reprezentativní úryvek z jedné mé starší "básně", hah. Každopádně - zase je to aktuální.
Psala jsem to, když Benedikt XVI. rezignoval na svou funkci (snad i proto, že už si připadal slabý řešit církevní skandály). A dnes jsou všechny noviny plné (nepravomocného, tj. ne ještě konečného) odsouzení kardinála Pella za zneužívání.

Je to jedna z těch věcí, ke které se dá stěží něco říct.
Nemá cenu obviňovat média, že tisíce kněží, kteří celý svůj život slouží lidem bez podobných provinění, se podobné medializace nedočkají nikdy. Nemá cenu se děsit toho, jak málo lidí je schopno rozlišit viníka od viny. Nemá ani cenu obviňovat ty, kdo si dál kupují odpustky nedělní návštěvou kostela a nemodlí se ani za kněze, ani za nikoho jiného.

Nemá cenu hledat další viníky tam, kde už jsme nalezli jednoho, neboť přicházelo jich jako kobylek, jich a jejich velbloudů bylo bezpočtu.

Možná je na místě spíš žasnout nad Boží láskou a důvěrou, kterou do nás vložil, když rozhodl, že zprávu o Něm si mezi sebou budou předávat... lidé.
Mohl se nechat zvěstovat anděly.
Místo toho si vybral nás, navzdory tomu, že my lidé jsme ho zabili už tenkrát a ještě mockrát to uděláme.
Absurdní.

A to je vlastně jeden z těch důvodů, proč věřím.
V Boha, kterej by nebyl blázen přese všechno zamilovanej do lidí bych nevěřila.
Takový Bůh by totiž nemohl být větší než to všechno.

Pro mě je to vlastně i taková další připomínka toho, že ideální církev neexistuje, stejně jako neexistuje ideální svět, ideální přátelství, ...
(Vzato v běžném smyslu slova. Podle evangelikálního pojetí neviditelnou Boží církev představují svatí tohoto světa všech denominací, to je tomu ideálu trochu blíž. Ale i svatí lidé chybují, takže ani to pořád není ideál. Kdyby ideální svět, církev, přátelství - kdyby to skutečně existovalo, bylo by možné věřit tomu, že Bůh se nachází přímo v nás, přímo ve světě, jaksi rozpuštěn - řečeno s teology: bylo by zřejmé, že Bůh je světu imanentní.)

S Ježíšem zůstalo pouhých dvanáct lidí, jeden z nich ho zradil, další zapřel, o tom, co dělali ostatní nevíme. A dnes to není lepší než tehdy.
Snad jen to kamení dnes už hážou i ti, kdo sami nejsou bez viny. Možná, že ti nejvíc.

Katolická církev dál trvá na tom, že celibát přináší více dobrého než špatného.
Podobně trvá i na tom, že člověk je schopen slibovat a schopen sliby dodržovat, že je schopen v těch nejdůležitějších věcech být svobodným pánem svého života a nedovolit (budoucím) okolnostem, aby ho v této jeho výsadě znesvobodnily a diktovaly mu, co bude dělat.
Narozdíl od ostatních církví také tato církev prostřednictvím celibátu tvrdí, že člověk nepotřebuje nic víc než Boží lásku, kterou má navždycky a bezpodmíněčně, pokud se jí sám nevzdá. (Populárnější je však názor, že člověk potřebuje všechno ostatní a Boží lásku ne.)

Trvá na tom, ačkoli se jí to často nevyplácí, ačkoli celý okolní svět to (byť s určitou hořkostí) popírá.
Můžeme se ptát proč. Ze všech teorií mi pořád připadá nejpravděpodobnější ta, že katolická církev tyto věci tvrdí proto, že věří, že jsou pravdivé - a i dnes je rozhodnutá se za tyto pravdy postavit, a to i ve chvílích, kdy se je bránit nevyplácí nebo to bolí.

A myslím, že za to ji vlastně svět nenávidí ze všeho nejvíc.

(Jinak daleko hlouběji o celibátu napsal papež Pavel VI.)

čtvrtek 7. března 2019

Na okraj

Zapomínám na všednosti. Na okrajové věci v životě, ohromné maličkosti, jak to nazval G. K. Chesterton. (Ano, zrovna tuhle jeho knížku bych si měla znovu přečíst. A mám to štěstí, že jsem zrovna v knihovně...)

Je jaro a já přemýšlím o tom, na kolik to asi vyjde za benzín při cestování karavanem.
Otázku na kolik asi vyjde karavan nechávám přísně stranou.
Nebude to tohle jaro. Tím se přece můžu zabývat až pak.
Ale chtěla bych to udělat - a pokud budu moct, tak to udělám. Možná v šestadvaceti, možná ve třiceti nebo v padesáti. Nikdy není příliš pozdě cestovat karavanem, ne?

Zatím ale nepřišel ten čas.
Sedím v knihovně a napravo i nalevo mám kupičky knih.
Před chvílí jsem se dozvěděla, že frazém slyšet trávu růst je z islandské Eddy. Bylo to jako potkat někoho známého na ulici nebo přijít domů. Islandskou Eddu přece znám, napsal ji Snorri Sturluson a kdysi jsem se jejími těžkopádnými verši probírala, ve snaze poznat severskou mytologii. Nezanechala na mě tenkrát žádnou stopu, takové knihy asi nelze s užitkem číst bez patřičné průpravy.
Ale teď, v lednu, jsem četla severskou mytologii převyprávěnou od Neila Gaimana - a nadchla mě.
Vyprávění o tajemném bohu Ódinovi, který se obětoval sám sobě a na bájném stromě Yggdrasilu devět dní visel s probodeným bokem - anebo poznávání Lokiho, zvláštního uchvacujícího zla, které dokáže konat dobré věci, pokud mu to zaručí, že bude hrát hlavní roli, že se o něm bude mluvit, že bude středem pozornosti všech. A nakonec apokalyptická báje o soumraku bohů. To všechno má své kouzlo, vzbuzuje to řadu otázek a dokáže to zprostředkovat onen dojem, jaký je podle mě zachycen ještě lépe v Bibli - že jde o něco víc, že ve skutečnosti probíhá bitva.


Ale zpátky.
Ještě předtím, než pojedu karavanem, bych chtěla namalovat do čajovny květinovou kolekci. Zbývají ještě tři obrázky. Až budou hotové, úhledně pověšené nad hlavami strávníků a nabádající: "Kup si mě, Bernadeta potřebuje mikrofon!"

budu se moct konečně pustit do tvorby animovaného filmu. Na ten taky potřebuju ten mikrofon.
A spoustu dalších věcí. Už jsem toho teda dost nasyslila.
A vůbec, vůbec nevím, jak to udělám.
Začala jsem tím, že jsem velký tlustý sešit, který mi věnovala při uklízení půdy paní K., opatřila nálepkou Scénář.

Tedy ještě předtím jsem kamaráda poprosila, aby mi vyrobil dřevěnou krabičku - na ruční animaci totiž potřebujete lightbox, krabičku, ve které se svítí a když na ni položíte papír, prosvítá.
Na youtube jsou návody, jak takovou krabičku zkonstruovat. Stačí mít dřevěnou bedýnku (mám), vyložit ji alobalem (dnes jsem koupila), dát do ní LEDpásky (bloudění v Hornbachu přineslo své výsledky, takže taky mám) a přikrýt plexisklem.
Ano, nemám plexisklo. Návštěvu místní skládky plánuju na zítřek.

Nejnáročnější fáze ale asi bude samotná počítačová animace. Za celej život jsem jen třikrát stříhala video, neanimovala jsem nikdy. Na animaci je navíc potřeba dobrej monitor a velká pevná paměť počítače, což haha. A mikrofon. A muž, kterej mi namluví mužský role. Proč.

Ale vlastně mě to na tom i baví. Je to takový... takový nepředvídatelný, podobně jako třeba ta cesta karavanem.

Nikdy nevíš, co bude za příští zatáčkou.
Slovy kolegyně ze zelárny, která měla při sekání zelných hlávek u pásu celej den perfektní make-up: nikdy nevíš, koho potkáš.
Je jaro a zatímco kreslím miniaturní broučky a listuju knihami o motýlech, abych našla tu správnou housenku pro další obraz, toužím po tom rozmáchnout se štětcem na formátu velkým jako zeď, ba jako všechny zdi a jediným tahem to všechno zbourat.
Řečeno způsobem píár Městské hromadné dopravy Brno: kdyby se sečetly všechny tahy štětcem, který jsem kdy udělala, dostali bychom cestu z Brna do Ústí nad Labem.

Jenže já jedu dál.
Až budu na kraji, vyměním karavan za obyčejnou maringotku.
A projdu se po obyčejné ale zcela ojedinělé louce, po kousku světa, kde není třeba psát dopisy, malovat obrazy a točit videa, protože všechno důležité už bylo řečeno. Dám si čaj a ve stínu stromů budu čekat zapadající slunce jako toho nejvznešenějšího návštěvníka.




neděle 3. března 2019

No mud, no lotus

Kdysi dávno jsem si přečetla v nějaké knížce Anselma Grüna (asi Jak znovu najít radost), že bolest je potřeba do života přijmout, a ne se jí bránit, utíkat od ní a tvářit se, že neexistuje. 
Že jen pokud dojdeme až na dno, můžeme se od něj potom odrazit. 
Je potřeba "jen" věřit, že to jde, že z té nejhorší tmy se dá vykřesat světlo. 
Že z toho bahna plného ztracených nadějí a zklamání může vyrůst něco daleko krásnějšího, pokud těm nadějím ještě dáme šanci jinde a jinak.
Pokud to všechno nehodíme do koše.

Ten sebejistej tón si dovoluju jen proto, že to říkala už spousta lidí přede mnou.
A taky proto, že vlastně tohle mě donutilo kreslit.
 A vůbec zvednout se a něco dělat. Žít.


Bez bláta nerostou lekníny. 


akvarel, 18×38 cm

(Autorem přirovnání s leknínem je Thich Nhat Hanh, je to jedna z těch dobrých věcí, které jsem slyšela na hodinách buddhismu..)