čtvrtek 28. února 2019

Jedna věc

Můj úplně nejoblíbenější článek na českým blogu nenapsala ani Krkavčí matka, ani Anie Songe, ale Jitka. Přečíst si ho můžete TADY.

Píšu o tom vlastně kvůli téhle větě:

Když si najdeme tu jednu věc, kterou můžeme dělat – jeden čin dobra pro naše město nebo pro tento svět – najdeme způsob, jak si udržet zdravý rozum i v této náročné době.


Dřív jsem si byla hodně jistá tím, co bych měla zrovna teď dělat pro lepší svět. 

Měla jsem pocit, že když se starám o děti, nemůže mi vlastně nikdo (ani já, ani Bůh) nic vytknout, protože přece dělám něco dobrýho.
Nestíhala jsem, dávala jsem tomu všechno. 
Měla jsem pocit, že dělám něco důležitýho a čím víc toho udělám, tím lepší to bude.

Dneska se na celý to období dívám trochu rozpačitě.
Připadá mi, že jsem v té době byla hrozně bezohledná. K Bohu, ke světu, k ostatním, k sobě.

Neptala jsem se Boha, co by si pro mě přál. Nebo spíš - ptala jsem se jen tak mezi řečí. 
Za modlitbu jsem považovala to, že si s Ním přece přes den povídám a to, že dělám ty dobrý věci. 
Ve skutečnosti jsem ale Bohu nedala ani chvilku. 
Vždycky bylo něco důležitějšího než si sednout, vypnout všechno a všechny okolo, otevřít Bibli a zeptat se, jak se dneska má.
Neděle pro mě byla chvíle času na moje koníčky a můj odpočinek. Vůbec to nebyl čas pro Boha.

Pokud jde o svět: nezastavila jsem se, abych se podívala, jak zapadá slunce. Nehledala jsem v trávě kytky. Nefotila jsem motýly. 
Nedělala jsem nic zbytečnýho. 
A dneska - dneska si myslím, že to, co dělá člověka člověkem, je mimojiné právě schopnost dělat zbytečné věci. Přišívat potah znovu na pohovku poté, co se vypere - to dělaly naše babičky. Projít si ten kousek lesa, kterej vídáme už měsíce z autobusu. Přečíst si knížku, ze které se nedozvíme, jak dobýt svět.

Neptala jsem se lidí kolem sebe, jak se mají. 

Kdykoli jsem dělala sama něco neužitečnýho, trápily mě výčitky svědomí. 
Přitom kdybych se zeptala Boha, řekl by mi, že je to tak v pořádku a vyčítat si nic nemusím, pokud zůstávám i ve chvílích nečinnosti s Ním. 

Tohle všechno mě nakonec vyčerpalo.
A taky jsem zjistila, že za celou tu dobu, co jsem se honila a nestíhala, jsem toho vlastně udělala hrozně málo.
Úplně nejvíc jsem udělala těch zbytečných věcí, upřímně. 
Mezi ně patří procesování francouzských faktur i markování pětistému zákazníkovi na pásu v obchodě.

Dneska jsem daleko opatrnější v tom, do čeho se pustit.
Každý ráno je nová otázka - co bude ta malá věc navíc, kterou bych mohla dneska udělat?
A odpovědi... odpovědi nejsou věci, který bych si dala na Instagram jako altruistický počin dne.
Často je můj "dobrej skutek" to, že si udělám chvilku čas na to se projít, přemýšlet, vypnout sítě, bakalářku a svůj malej svět plnej věcí, který bych chtěla.

pondělí 25. února 2019

A long time ago...

... in a galaxy far, far away... 
I decided to paint a picture of Vlněna.

No a konečně. 
Ve skutečnosti je to, jako všechno, lepší než na fotce. (Jako třeba ta omítka není zelená, no...)

Částečně je to inspirované fotografiemi Jamie Heiden - její samoty, malebné domečky uprostřed ničeho, jsou dechberoucí.

akryl na plátně 50×70 cm



sobota 23. února 2019

Jen pro dnešek

Consult not your fears but your hopes and your dreams. Think not about your frustrations, but about your unfulfilled potential. Concern yourself not with what you tried and failed in, but with what it is still possible for you to do.
Read more at: https://www.brainyquote.com/quotes/pope_john_xxiii_109443
Potkala jsem nedávno jednoho moudrého muže.
Konkrétně: Jana XXIII.
Ano, to byl papež.
Papež, kterej začal měnit církev. 
Což je ale těžký, když se najdou katolíci, kteří od něj nikdy nic nečetli - jako třeba já.
Líbí se mi praktičnost jeho Desatera pokoje - způsobu, jak klidně a plně prožít den:

Jen pro dnešek

se budu snažit prožít den, aniž bych chtěl vyřešit problém svého života najednou.


Jen pro dnešek

budu co nejpečlivěji dbát na své vystupování, abych se choval důstojně, nebudu nikoho kritizovat a už vůbec se nebudu snažit někoho korigovat nebo napravovat - jenom sám sebe.


Jen pro dnešek

budu šťasten v jistotě, že jsem stvořen pro štěstí.... Nejen na onom, ale také na tomto světě.


Jen pro dnešek

se přizpůsobím okolnostem, aniž bych vyžadoval, aby se okolnosti přizpůsobily mým přáním.


Jen pro dnešek

věnuji deset minut svého času dobré četbě. Dobrá četba je pro život duše stejně nutná, jako je výživa nutná pro život těla.


Jen pro dnešek

vykonám dobrý skutek a nebudu o tom nikomu vyprávět.


Jen pro dnešek

vykonám něco, do čeho se mi vůbec nechce. A kdybych se snad cítil uražen, dám si pozor, aby to nikdo nezpozoroval.


Jen pro dnešek

si připravím přesný program. Možná jej přesně nedodržím, ale určím si jej. A budu se chránit před dvěma zly: před chvatem a nerozhodností.


Jen pro dnešek

budu pevně věřit, že dobrotivá Boží prozřetelnost se o mne stará, jako by mimo mne nebylo nikoho na světě. Budu tomu věřit, i kdyby okolnosti nasvědčovaly opaku.


Jen pro dnešek

nebudu mít strach. Obzvláště nebudu mít strach se radovat ze všeho, co je krásné a věřit v dobrotu.

Je mi dáno po dobu dvanácti hodin vykonávat dobro, kdybych si měl myslet, že to mám konat po celý život, vzalo by mi to patrně odvahu. *


A pokud chcete trošinku víc (v angličtině) tak třeba TADY.


*Český překlad převzat z Kodetových stránek. Nechce se mi zdrojovat.





Těším se...
... až zase budou!



 (Ke kreslení toho není zas tak moc potřeba - pastelky, černá a bílá fixa, bílé progresso, černý papír. Na načrtnutí se místo klasické tužky, která na černém papíře moc není vidět, hodí křída v tužce/bílý uhel v tužce. Obojí vyrábí Koh-i-noor - v jejich prodejnách to seženete. Obojí se dá se gumovat i rozmazávat a stírat.)

neděle 17. února 2019

Hořící soumrak

Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 
A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“ 
Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: 
„Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás . Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“
Dan 3, 14-18 




Jednoho podzimního odpoledne, když jsem spěchala po velmi rušné ulici uprostřed Brna, napadlo mě, že se zastavím v kostele, abych si trochu odpočinula.
Bylo zrovna po bohoslužbě, lavice byly plné, sedla jsem si tedy až dozadu, na schody malého bočního oltáře.
Uběhla asi minuta a kousek ode mě si na tytéž schody sedla mladá žena s dlouhými špinavě blond vlasy. Je zvláštně vzpřímená, napadlo mě, jakoby v sobě měla napjatou strunu.
Asi pět vteřin mlčela a pak zvučným hlasem, ve kterém nebylo nic z křiku, začala s výčitkami. Možná spílala Bohu, možná lidem v kostele, nepamatuji si, co řekla, vím jen, že to byl vztek, tak podivně strnulý a vznešený vztek, že v tom bylo něco nepříčetného.

A všichni v kostele mlčeli a snad se i modlili za tu ženu, která propadla z nám neznámého důvodu šílenství - až na jednoho muže, který seděl v lavici kousek před ní. Byl trošku obtloustlý, na malých zapadlých očkách měl brýle. Takový malý, tichý úředníček, který nosí tři dny stejné ponožky, řekli byste.

Jeho tvář ale byla zkroucená děsivým vztekem utiskované myši, která najednou musí bojovat na život a na smrt, vstal, zaťal svou malou ruku a sípavě začal ženě nadávat: že uráží Boha, uráží toto svaté místo a že on je připraven ji odsud odvést třeba násilím.
A ta žena se začala smát podivným nešťastným smíchem a řekla, jen pojď, jen si zkus mě odsud odvést.
A on ji už už svýma malýma rukama popadl, mezitím jsem ale vstala i já a pokusila jsem se mu v tom zabránit, což ho překvapilo, ale nedal se zmást, pochopil jen, že proti sobě má dalšího.

A pak přišla nějaká žena s krásnou tváří a šedivými vlasy svázanými do copu a řekla klidným a důstojným hlasem "Nechte ji být, pane, tím nikomu nepomůžete."
A ten muž před tou krásou a před těma vážnýma starýma očima trochu ustoupil, ale potom se vzpamatoval a znovu se začal sápat na ženu, že ji odvede.
Ozval se zvuk jakoby průvan zavadil o závěsy. A najednou kolem té mladé ženy stáli tři vysocí muži v bílých šatech. Ministranti.
Jeden z nich ji jemně vzal za ramena a odvedl ji k zadním dveřím. 
A tam s ní potom stáli, tři nešťastní muži oblečení v bílém a ta hrdá žena s vlasy jako svatozář.
Malý muž s brýlemi se mezitím začal hádat s tou krásnou starou ženou a snažil se jí vysvětlit, že šlo o urážku Boha. Slova prskal zlostně jako myš, kterou už chytili.
Ta stará žena vypadala najednou hrozně unavená a mně došlo, že má v ruce vybledlou igelitku, jaké nosí bezdomovci a bundu a kalhoty má tak omšelé, že obojí musí být nejspíš dar od nějaké charity.

Sedla jsem si zpátky na schod, po tváři mi tekly slzy, což ale nevadilo, protože v kostele je pláč brán jako něco normálního.

Venku začal soumrak a slunce vnikalo dovnitř chrámu skrz barevné vitráže.
Bylo ticho a někde v tom tichu něco šumělo. Jakoby se ve vánku pohnul neviditelný strom.
Nebo sem dolehl šepot z dřevěné zpovědnice.
A taková je církev, taková je doopravdy, bez kadidla, kravat a nažehlených sukní.

Jsme to my - ti, které život jednoho rušného odpoledne vyvrhl na dlažbu kostela jako na tichou pláž.
Jsou mezi námi ti, jejichž výčitky a vztek už nikdo kromě Boha neposlouchá.
Jsou mezi námi ti, kteří za všech okolností mlčí, a nepohnutě jako kamenná zeď lodi čelí vlnám.
Jako hořící svíce tu procházejí muži odění v bílém - namísto knotu v pase lněný provaz.
Někde uprostřed nás stojí sám satan.
Celý zástup žen tu pláče, aby smyl stopu jeho ničivého kopyta.
A slunce zatím celou tu dobu zapadá. Stíny se prodlužují. 
Světlo a tma se mísí a my si už nejsme jistí, kde bylo co.

Jednoho dne to slunce zapadne. Věříme, že je to tak proto, aby mohlo znovu vyjít.

čtvrtek 14. února 2019

Co je šeptem

Tyhlety dny jsou nejhorší.
Jakoby se nic neměnilo. Můžu se třeba strhat a... nic.
Maluju, opravuju texty, píšu. To jsou tři věci, o nichž jsem doufala, že dokážou měnit svět.
A dneska mám pocit, že nedokážou změnit ani ten malej, malinkej ostrůvek kolem mě.

Připadám si jako miniaturní skřítek, kterej se řítí v obrovské lodi po ještě větší řece někam, kam nechce a s kormidlem nemá šanci pohnout.
Malá groteskní postavička na nesmírné ploše světa. Co když je lhostejnost tak silná, že její krunýř za celý život neprorazím? Co když?

Navíc cítím, že to na mě začíná působit.
Stěžuju si tady častějc než bych si u sebe představovala. 
Stává se ze mě trochu taková netýkavka. Bručoun. Bodlák.


Přijde mi, že za ty dva roky korektur jsem nedokázala vůbec nic. Až to přestanu dělat, všem se akorát uleví.
Tak proč to vlastně dělám?
Asi z přesvědčení, že to dělám dobře a tím pomáhám dobré věci. Ale vlastně to není tak jistý.
Za rok psaní i-vinice se taky nic nezměnilo. Vím, že ty texty jsou prostě špatný. Ale i tady jsem se snažila.
Mohla bych v tom výčtu pokračovat pateticky dál, ale k ničemu by to nebylo.
Zkrátka jsem přestala věřit ve změny.

Nevěřím na to, že až začnu vytvářet animace na youtube, začnou si všichni sedat na zadek z Platóna, George MacDonalda, Annie Gillard, C. S. Lewise a Philippa Yanceye.
Pravděpodobně budu zas jen za trapku.
Jako ostatně vždycky, když jsem někoho měla ráda.

Věřím ale na jiný věci.
V Boha třeba.
A v to, že až udělám to, co musím, pojedu do Anglie.
Budu jíst každej den k snídani vajíčka. 
Podívám se na Picadilly, do Oxfordu a na ostrov Skye.
Budu pít Guiness v irských hospodách.
Uvidím moře a nad ním žlutej balkón a pět měsíců jako v jednom svým snu.
A budu šťastná.
Jsem z toho šťastná už teď.

středa 13. února 2019

Sítě


1.
Nikdy jsem si nevšimla toho, že slovo síť má dvojí význam.
My to běžně chápeme tak, že síť - internet - spojuje.
Je to tak absurdní, až se tomu chce smát.
Od toho sítě přece nikdy nebyly.
Sítě slouží k chytání ryb.

Až mě překvapilo, jak nadčasová ta Bible je.

2.
Sítě nemají takovou moc, jak to někdy vypadá.
A celkově technika ji nemá.
Má sice velkou moc, ale existuje pořád prostor do kterého nemůže vstoupit.
A tím prostorem je jednoduše ticho.
To prastaré ticho, ve kterém se člověk potkává s Bohem.
Tam se ještě pořád tyhle věci rozpadají v to, čím ve své podstatě jsou.
V prach a nicotu.

To ticho, pravda, dokážou sítě zahnat do kouta.

A proto je velká hloupost hrát tu stejnou hru, kterou hrají mocní.
Informační válku. Argumentační válku.
Jediná skutečná válka je ta mezi informacemi a tichem.
Mezi argumenty a tichem.
Mezi křikem a schopností naslouchat.

Ostatně Ježíš tohle řekl jasně. Když mluvil o tom, komu bude jednou patřit země, ze všech možných vybral právě ty tiché. (Mt 5, 5)

neděle 10. února 2019

Yggdrasil2

Nevím, jak to všichni dělají, že když vyfotí něco, co nakreslili, vypadá to dobře.
Možná ty mobily prostě nějak dobře fotí a mají lepší obrazovky, takže to tam člověk snadno barevně vyladí?
Nevím.

Yggdrasil už jsem dokončila tak, že jsem spokojená.Už visí v čajovně, kde si ho (snad) někdo vybere, aby mu dělal radost doma.
Těším se. Myslím, že na to má.
Ve skutečnosti totiž vypadá daleko líp než na fotce.
(= Je větší, barevnější/míň barevnej (záleží, jakej máte monitor :D) a ty postavičky nevypadají jako vystřihnutý z úplně jinýho obrazu.)

akryl na plátně 40x40 cm


pátek 8. února 2019

Kde só ty vlny?

Řeknu to upřímně, tak upřímně jako bych to řekla, kdyby to bylo naopak. 
Nemám ráda Brno.
Měla jsem ho ráda jenom jako malinká, to jsem si ho pamatovala jako místo, kam nesmím sama trolejbusem (což samozřejmě zvyšovalo jeho přitažlivost), místo, kde si o Vánocích zazvoníte na zvon a sníte pár horkých kaštanů a kromě toho tam navštěvujete v podstatě jenom nádraží. 

Nejhorší vlastnost Brna a současně i Šlapanic byla vždycky ta, že tam nebydlela moje babička. 
Na Brnu tím pádem pro mě není nic útulnýho, protože vnímat, co je útulný, jsem se učila právě u babičky na Vysočině. 
Jsou to kopce a skály. Jsou to rybníky a borovice.
A je to uhelný kouř z komínů.
Podtrženo sečteno - není to Brno. 
I když občas i v Brně někdo zatopí uhlím a já se nadechnu a je mi z toho úzko.
Měla bych být doma, napadne mě. Někde u borovic, uhlí a luk.
A jsem přitom zase jenom v Brně.

Když z Brna odstraním tu beznadějnou pachuť rovin, špinavých řek a graffiti, musím přiznat, že občas i tady nacházím věci, který ráda mám. Ještě na střední škole jsme s kamarádkou prošly snad všechny nechvalně známé čtvrti, hledajíce podle staré mapky budovy, které tu dřív patřily Židům. Poznat židovské Brno je dobrodružství. Je to objevování světa, který se ztrácí před očima.
Tenhle svět dávných továrníků a jejich vkusného luxusu, který dneska rozpadlý a zchátralý slouží jen za patník nočním kolemjdoucím, ten se mi vždycky líbil.

A snad i proto když mi někdo řekne, že má rád Brno (a že se to děje až příliš často), začnu se já, ačkoli Brno ráda nemám, chovat nepřiměřeně žárlivě. 
"Ano?" mám chuť opáčit mrazivě a znechuceně.
Ale radši dělám, jako že jsem to neslyšela. A snažím se abych neřekla nahlas: "A co o něm víš, co?! Procházel jsi snad zapomenutými průjezdy ve strachu, že ti vyčiní hlídač? Zamkli tě v tom krásném bílém domě, kam jsi se vkradl jenom proto, abys měl výhled i na tuhle část města jako kdysi mě? Víš, co kdysi stálo tam, kde je dneska Úrazovka? Víš, kolik domů už mi zbourali?"

Možná, že Brno nemám ráda jen proto, že vím, že by to byla nešťastná láska.

Někdy je mi líto, že jsem taková. Že se nedokážu radovat z hipsterskejch kaváren, plastovýho penisu a vznikajících bezobalovejch obchůdků jako lidi kolem. Z nějakýho důvodu jsem naprosto neprakticky přilnula k osaměle se tyčícím komínům zapomenutých textilek, ke štukovaným fasádám, který pomalu prší na chodníky.

Ty části Brna, které mám najradši, mi mizí před očima. Odvracím pohled. 
A jako ve většině situací, který nemůžu změnit, aspoň sním. Ve snění mám praxi.
Představuju si, že někde je země, kam všechny tyhle budovy odcházejí. 
V Dějinách umění nás pan Foletti učil, že důležité věci nelze zbořit, protože důležité věci neexistují jenom fyzicky, existují jako představy a myšlenky. 

Jedním z nejúchvatnějších továrenských komplexů byla přitom Vlněna (mezi Dornychem, Přízovou a Mlýnskou). Na jejím místě dnes... roste v podstatě druhá Holandská. Osobně si nedokážu představit horší možnost. Ani kdyby tady postavili bordel, tolik by mě to nenaštvalo jako tyhle sterilní vysokopodlažní krychle doplněné rybníčkem, které najdete i kdekoli jinde na světě (třeba hned kousek vedle na té Holandské, že...). Tyhle škatule budou patřit korporátům, které zaměstnají několik tisíc lidí prací, která je podle mě nejhorší z těch, jaké vůbec v naší republice lze vykonávat (a to mám možnost to srovnat s ledasčím) - papírováním a hraním si na důležité. Jak jiná oproti tomu byla Vlněna se můžete přesvědčit třeba na stránkách Druhé Brno. Poetická, to je to slovo. 

Věřím na kouzlo míst a na to, že dokáže lidi měnit. S čímž souvisí - pokud postavíme všude stejné krychle... nemůže se stát, že i lidi budou pak beznadějně stejní? Třeba ne. Hlavně, že fotka s budovou z Chicaga bude vypadat stejně jako s tou z Brna. Tak to přece chceme, připadat si americky. Jako dřív rusky. Nebo ne?

Ve Šlapanicích stojí obchodní centrum, které se dřív jmenovalo Družba. Dnes na jeho parkovištích najdete název OC Friendship. Člověk by řekl, že to musí být hloupý vtip. Že si prostě někdo z lidí vystřelil. Jenomže ono to tak není. Tenhle název nejspíš vymyslel snaživý marketingový specialista. Stejně jako třeba název IQ restaurant na Holandské. Člověk by řekl, že tahle děsivá hospoda uprostřed Země nesnů by měla nést třeba název Žleb, případně Napajedlo. Jenomže to by do toho naleštěného vylhaného světa nezapadlo.

Jak se bude jmenovat hospoda uprostřed Vlněny?

Někdy je mi z toho všeho smutno. 
Ale to není všechno.
Na smutek si totiž ještě pořád odmítám zvykat.

pondělí 4. února 2019

malá holka

proč se s náma nenapiješ?
ptala se a než jsem stačila otevřít ústa
a začít něco o tom
že se musím celý večer učit
a je mi
i tentokrát moc líto

kde se vzala tu se vzala
taková malá holka
v červených šatech

stoupla si naproti ní a řekla

znám tě
seš ta co špatně skončí
a ten kluk
co měl prej smůlu
tě nebude mít rád
znám tě
jako svý boty
seš ta co běhá v dešti
a navzdory kilům navíc
si myslí že doběhne
znám tě
necháváš ho mluvit
protože nevíš
že jsou lidi
kteří si ze svýho srdce
každej den
trochu ukousnou
jen proto
že chutná po perníku
každej den říkám
a to bys měla vědět

pak bylo ticho
ta malá holka v červených šatech
otevřela okno
do venkovní tmy se
jako namířený ukazovák
zabodl kužel světla
udělala krok na parapet
a z něj
vyskočila na jeden
z pěti zářících měsíců tam
na obloze

nikdo nic neříkal
nikdo nic nerozporoval
bylo to všechno zase jako kdysi

Audioknihy

Když maluju, většinou poslouchám nějakou audioknihu. Podporuje to moji trpělivost, takže nemám sklon proces tvorby uspěchávat. Taky to odvádí moji pozornost, takže se míň stresuju tím, že ten obrázek už je zas na vyhození a často dokážu ještě leccos zachránit.
Často něco poslouchám i když uklízím, vařím, vlastně dělám jakoukoli manuální činnost, která se mi bez audioknihy dělat nechce nebo by mi nedávala až takovej smysl.

Poslouchám často na youtube.
Doporučuju knížky:

Jurský park od Michaela Crichtona
Nadaný žák od Stephena Kinga
Saturnin od Zdeňka Jirotky

Jsou příjemně namluvený a všechny tři obsahují hodně zajímavých a neotřelých myšlenek.
Jurský park je kritické zamyšlení nad moderní civilizací a vědou ve formě napínavého románu, Nadaný žák je typickej King, chtělo by se říct - psychologická sonda do jednotlivých postav trochu děsivého příběhu, zde konkrétně do dítěte a stárnoucího nacistického pohlavára. Přitom bych podotkla, že narozdíl od jiných Kingových knih mě tahle úplně nezdeptala, doposlouchala jsem celou, snad bez výraznějších následků.
Saturnin je veselý, avšak nepovrchní příběh z Prahy a jedné chalupy v přírodě, plný nevšedních nápadů, já už jsem ho četla několikrát a i poslouchala... vždycky mi dodá další chuť do života.

Nedávno jsem objevila i skvělou detektivku - jmenuje se to Zvony smrti a bylo to natočeno jako rozhlasová hra na pokračování. Má to takovou tu staroanglickou atmosféru, perfektní s černým čajem k deštivému odpoledni/večeru.

Z detektivek se tam dají najít ještě ty od Agathy Christie a od G. K. Chestertona - ty moc neposlouchám, protože většinu z nich mám přečtenou. Ale určitě doporučuju. Stejně jako Tolkienovy knihy - Pán prstenů a Hobit.

Super jsou taky Pratchettovy knihy, ale ty jsem neposlouchala na youtube, stáhla jsem si je od nějakého amatéra namluvené na uloz.to, mluví je skvěle. Jsou tam myslím Čarodějky na cestách, ty mi přišly geniální, zbytek si už moc nepamatuju.

Možná tenhle seznam budu časem doplňovat.
Sama si přeju některý knihy namluvit. Uvidíme :)