Je zvláštní vracet se na svý starý blogy. Tenhle jsem podle všeho tvořila před pěti lety a psala jsem na něj 10 měsíců. Pak jsem ho psát přestala, přesunula jsem se na wordpressovej Mandarinkovník a vlastně jsem zapomněla, že jsem kdy nějaký "Zvolna" tvořila a že to mělo grafiku z břečťanu.
Tehdy jsem se za tyhle svoje zápisky docela styděla, publikovala jsem je jen abych zahnala pocit samoty. Dneska mi ta holka, co to všechno psala, připadá vlastně docela... docela dost! sympatická... a optimistická... a veselá :)
A přitom vím, že období, ve kterým vznikaly texty na tomhle blogu, pro mě bylo náročný.
Období, ve kterým se nacházím teď, je pro mě náročný taky. A tak se vracím sem, sama k sobě, do svýho blogovýho hnízda. Nacházím tady věci, u kterých už jsem skoro zapomněla, že jsem je kdysi měla ráda.
Třeba ta věta ze žalmu a současně z knížky My z otrova Saltkråkan:
I kdybych měl křídla z ranních červánků, postavil si dům až u samého moře,
tvoje ruka mě povede, tvá pravice mě bude podepírat.
Už ani nevím, kde tu knížku mám! A přitom je to knížka, která mi je strašně blízká, protože je o nalezení domova. Četla jsem ji několikrát, snad od svých dvanácti do dvacetipěti. Jen ten domov, ten jsem pořád nenašla.
Dneska si připadám o hodně uzavřenější, o tolik starší, o tolik unavenější než když jsem tenhle blog přestala před pěti lety psát.
Jako by mi někdo protřel oči a vysypal odtud všechny iluze, ale i sny a přání.
A tak dneska vím strašně dobře, čemu a komu všemu už nevěřím. Co vím už míň je to, komu a čemu bych věřit chtěla a měla sílu. A přitom bych potřebovala vědět spíš to druhý.
V mým vnitřním světě je všechno strašně pomíjivý. V jednu chvíli máš rodinu, na kterou se můžeš se vším obrátit, v další chvíli už se to udělat bojíš. V jednu chvíli máš nejlepší kamarádku, se kterou je ti dobře, v další chvíli se tahle holka odstřihne, odletí do Ameriky a pak se přestěhuje do Prahy a má dvě děti a žádnej čas. V jednu chvíli máš kluka, vedle kterýho usínáš, on tě objímá a říká ti, jak tě miluje... a v další chvíli - bloody hell, řekl by Ron :D
Je to pomíjivost vztahů, která mě láme.
A pak to dělám i já: odstřihávám se, neodpovídám, chci se obrnit proti blízkosti.
A přitom ze všeho nejvíc se mi chce vylízt někde na skálu, vzít s sebou dva tři kamarády a kudlu, při západu slunce se říznout do prstu, smíchat svou krev s tou jejich a říct: my tři při sobě budeme stát vždycky, děj se co děj, až do smrti. Tak jako ve Vinnetouovi.
Jenže na takovej příběh jsem zatím neměla štěstí nebo jsem sama nebyla dost vytrvalá.
I sem do Dobšiný jsem si přišla pro tohle. A i odsud odejdu, aniž bych to získala.
A každá z mých proher mi usedá vzadu na krk a nosím ji tam jako další ze svých můr, jako neviditelnýho netopýra.
A čím jsem starší, tím míň si myslím, že to má jednoduchý řešení.
Těch netopýrů už se nezbavím, budou tu se mnou vždycky, možná se rozplynou, až překročím práh smrti, až se znovu všichni setkáme, až si všechno odvyprávíme a vysvětlíme, až budeme navzájem smíření. Možná pak se z nich stanou ty křídla z ranních červánků, možná potom si všichni postavíme jeden dům až u samého moře, v božím ráji, tam, kde je mnoho příbytků.
Budou to časy, kdy už nebudeme muset lézt na skály a řezat se do prstů, protože už nebude moje krev a tvoje krev, bude jen naše krev, krev všech, krev Kristova. To je to, o čem mluví evangelia, to je to indiánské mitakuye oyasin.
Faktem zůstává, že tady na zemi je toho jen málo. Lidé se stěhují, odcházejí a přicházejí, zrazují a sami jsou zrazováni. Možná to je ten důvod, proč církev nikdy nemůže zaniknout - je to totiž způsob, jak vytvářet komunity, tak účinnej, protože ve svém jádru má příběh o spříznění všech lidí, růžových, černých, fialových i duhových, zkrátka všech, a církevním představitelům se přes všechnu snahu nikdy nepovedlo a nikdy nepovede tenhle příběh úplně překroutit.
Když jdu v neděli do kostela v Praze a moje kamarádka v Paříži, potkáme se spolu nad rozlomeným chlebem a se sepjatýma rukama. A to je to kouzlo, to je to tajemství, že vždycky, když se dotkneme Boha, dotkneme se i s lidmi navzájem.
Vlastně... ono se kvůli farářům podle mě tak nějak všeobecně moc nadělá. Je jasný, že když se sejde větší počet lidí, někdo to musí řídit. Co se podle mě nemělo stát, tak... neměli jsme nechat toho samého člověka u toho ještě kázat a tvrdit, že kázat by měl vždy a jenom on, a nedejbože věřit, že jeho slova jsou relevantnější než slova jakéhokoli jiného věřícího. Někdy si myslím, že všechna ta slova o neomylnosti papeže měla být jen ironickým vtipem, kterým se chtělo říct, že "sakra, snad si nemyslíte, že ten člověk je neomylnej?". A vůbec si myslím, že klér by měl být lidem tak trochu k smíchu a hlavně by měl být k smíchu sám sobě. Brát ho vážně by totiž bylo trochu masochistický, a to by měli vědět nejen věřící, kteří farářům zbožně naslouchají, měli by to vědět i všichni ti, kdo podle farářů posuzují celou církev - brát faráře vážně nemusí bejt dobrej nápad. Může, ale nemusí a často fakt není.
Že jsem neuctivá? A nebyl to snad Ježíš, kdo řekl, že kdo chce být největší, má být služebníkem všech?
A já bych k tomu dodala: a klidně ať ten služebník chodí v divným hábitu, zametá faru a mrmlá si u toho něco pod fousy, ať je to divnej patron a celibátník, prosím. Potom, když si stoupne k oltáři a do svých rukou vezme chléb, ať promění nejen chléb, ale i sebe, ať na onen vzácný okamžik tento nehodný člověk zastoupí Krista, protože jedině to, co bylo předtím malé, jedině na tom se může zjevit Boží velikost.
Ale až sestoupí z oltáře, ať je prosím znovu tím, čím jsme my všichni - chybujícím člověkem. Tedy ne mudrcem, samozvaným hlasatelem morálky a jejím kazišotkem, ale člověkem. Byla to přece moc, pocit vlastní výjimečnosti a nedotknutelnosti, co udělala z některých kněží tak velké hříšníky, kteří ublížili tolika nevinným.
Vlastně nevím, proč jsem tohle všechno napsala, jak se proboha stalo, že z přemítání o vlastní osamělosti se vyklubalo pojednání o církvi. Ale asi to přesně takhle potřebuju.
Ve chvílích, kdy ztrácím půdu pod nohama, vracím se tam, odkud jsem vyšla, tam, kde to všechno začalo.
Kdyby prase mělo křídla, křídla jako pták, vyletěl bych na praseti někam do oblak...
Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění.
(1Jan 4, 12)
