Znova

Říkám si, že spíš než Zvolna by se to tady mělo jmenovat Znova.

Často, když začínám nový článek, mám pocit, že všechno, co jsem doteď napsala, bylo špatně.

Mám strašnou chuť všechno hodit do koše a začít znova.

Kdyby to tak bylo jenom na blogu, byla by to paráda.

Ale mám to tak ve všem. Ráno, když vstávám, často si přeju, aby tohle bylo první ráno. První ráno v mém životě. Abych měla duši čistou jako právě napadlý sníh. Aby všechny ty chyby, selhání, nedorozumění a omyly zmizely a (hlavně!) už se nevracely. A hádám, že asi nejsem sama, kdo to tak má.

Já totiž nejsem polovičatý člověk. Nedokážu říct něco jako: přijímám se taková, jaká jsem, se všema chybama... a současně prahnout po tom taková nebýt.

A tak se taková, jaká jsem, nepřijímám.

A z toho plynou problémy.

Když nedokážu přijmout, že na internetu visí moje texty, který jsou špatný, nabízí se možnost smazat blog a založit si jiný. A já najednou bůhvíproč cítím, že zakládat si blog pokaždé, když mám tenhle pocit, je hloupost. To už bych dneska měla blogů třeba tisíc nebo tak.

A když to vztáhnu na celý život, tam to vnímám podobně. Udělat za minulostí tlustou čáru mi vždycky přišlo tak nějak nefér. Byla jsem to přece tenkrát já, nemůžu to smazat. Nebo... ano, můžu, ale měla bych si přitom asi uvědomit, že stejně tak, jako dnes mažu včerejšek, budu zítra mazat dnešek. A takový život snad ani nemůže zůstat smysluplný.

Blog jsem si smazala hodněkrát. Tlustou čáru jsem si přála udělat mockrát.

Věřila jsem, že mi to pomůže být lepší a spokojenější.

Dneska si myslím, že jsem ale přehlédla jednu možnost, dneska mám pocit, že se celá ta věc dá udělat líp.

Svou minulost nemusí člověk jen přijmout a vláčet ji s sebou jako přítěž, nebo ji odmítnout a vyjít vstříc další deziluzi. Může ji taky dát Bohu.

Bůh ji totiž dokáže přijmout, dokáže přijmout, jací jsme a současně toužit po tom, abychom byli lepší. V něm se tyhle dvě věci nevyruší. Protože Bůh zvládá paradoxy.

A tak se to snažím naučit.

Snažím se naučit všechno, co dělám, nechávat za sebou jednou provždy.

S úlevou, že už se k tomu nebudu muset vracet.

S potěšením, že dnes nejsem na začátku, že jsem ušla už pořádný kus cesty.

S důvěrou v to, že tu moji křivolakou cestu dokáže Bůh narovnat.

Samozřejmě bych si přála, aby každé moje slovo bylo na správném místě. Chtěla bych psát jako pánbůh, tak, že by se to četlo samo. Chtěla bych psát do knih, o které by se v knihkupectvích strhovaly rvačky (už jen ta představa!). Jenomže... tak to nefunguje. Zvykám si na to, že pokud chci být skutečně spisovatelkou, musím počítat s tím, že to, co po sobě budu na papíře nechávat, nebude nikdy zrovna nejlepší práce. Musím se přestat ohlížet, jestli jsem náhodou něco neřekla špatně.

Musím psát srozuměna s tím, že stopy, které za sebou v písku nechávám, jsou křivé a nevzhledné a nevypovídají o své majitelce nic tak skvělého, jak bych si přála. Protože o ty stopy přece nejde. Jde o směr, kterým jdou. 

To, co chci říct, musí být stále přede mnou jako nedosažitelná, vzdálená meta.

A stejně jako v pohádkách se ani já nesmím ohlédnout.