... a šáteček

Už nevím, co víc bych mohla udělat. A mám vlastně i trochu radost, že mi konečně došly síly. Na to psát, na to vymýšlet další a další věci, co by snad mohly být užitečný. Konečně. Ráda bych si odpustila veškerý teatrální projevy, mám k nim odpor. Ale mám prostě nutkání něco říct v souvislosti s tím, že jsem vzdala svoje několikaletý snahy, aby bylo jasný, že jsem se nepřestala snažit proto, že jsem třeba... jánevím odjela někam na Hawai, kde si teď v slastném zapomnění piju koktejlíky.

Psala jsem a kreslila, plánovala jsem spoustu dalších věcí a dokonce haha... mohla bych se přihlásit i k autorství básně na nejmenované zdi. :)
Kreslit nepřestanu.
Ale už nemám sílu dál říkat, že existuje někdo, kdo má rád víc než já a umí mít rád líp.
Možná jsem o Bohu nikdy veřejně mluvit neměla. Ale nemohla jsem si pomoct.
Denně vidím, jak jsou lidi kolem prázdní, jak vysávají druhý, protože se necítí dost milovaní. Lidský srdce je totiž hlubší než se zdá a naplnit ho může jen Bůh.

Znám to z vlastní zkušenosti. Vlastně si to uvědomuju den ode dne víc.

Čím bližší mi je člověk, kterej je takhle prázdnej, tím je to horší. Mám pocit, že bych měla něco dělat, ale za celej život jsem se vlastně pořádně nezjistila co. 

Jak zachraňovat, když někdo fyzicky zkolabuje, vím. 

Psychický kolapsy jen dál lidem zhoršuju.

Čím víc nesmyslů pak řeknu, tím větší mám výčitky. 

A čím víc se snažím nějak to napravit, tím horší to je.
A přesto... bych prostě nedokázala jen stát opodál a přihlížet.

Chtěla bych se jednou probudit a začít úplně znova. Spoustu lidí bych chtěla potkat znova a chovat se k nim jinak, líp. Chtěla bych se nemuset přitom omlouvat za věci, který jsem myslela dobře a přitom vyzněly jinak - kdybych se totiž i za tohle omluvila, asi by mi mezi prsty proklouzla ta stěžejní část sebeúcty, který není rozumný se vzdávat.
Ale v takový probuzení už nevěřím.

Dá se vlastně říct, že pokud jde o víru,  nikdy jsem nijak excelentní nebyla.
I ve mně je obrovskej kus agnostika, víru mám křehkou, musím o ni každej den bojovat.

Pomáhá mi říkat si, že Bůh zůstává ve skrytosti, aby neovlivňoval to, jestli se pro něj rozhodneme, nebo ne, po racionální stránce. Chce, abychom se rozhodli srdcem, ne hlavou.

Je tu dost světla pro ty, kteří chtějí spatřit Boha, a dostatek tmy pro ty, kdo mají jiná přání.

Ale i tak mi čím dál častěji připadá, že je kolem víc tmy, než snesu. Když jsem byla v neděli na chválách, zas jsem z toho byla akorát smutná. Protože lidi, se kterýma bych si tam přála být, tam nikdy ani nevkročí.

I když kdo ví, kdybych byla statečnější, byla bych možná vyslána k obraně beznadějnějších pozic. 
Ts, a jakých asi, mám chuť dodat. Většina lidí z církve ven neudělá ani krok, aby se nedostali na nějakou trochu beznadějnější pozici a já jsem celou dobu byla venku.

Potkala jsem lidi, kteří brali drogy, lidi, kteří se zabývali magií... a naopak lidi, kteří ve vědomí vlastní svatosti byli lhostejní a nic pro ty druhé neudělali... 

Lidi jsou těmi, ve které jsem přestala věřit. Ne Bůh.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=4&v=olyuEcjZtIs