Kde só ty vlny?

Řeknu to upřímně, tak upřímně jako bych to řekla, kdyby to bylo naopak. 

Nemám ráda Brno.

Měla jsem ho ráda jenom jako malinká, to jsem si ho pamatovala jako místo, kam nesmím sama trolejbusem (což samozřejmě zvyšovalo jeho přitažlivost), místo, kde si o Vánocích zazvoníte na zvon a sníte pár horkých kaštanů a kromě toho tam navštěvujete v podstatě jenom nádraží. 

Nejhorší vlastnost Brna a současně i Šlapanic byla vždycky ta, že tam nebydlela moje babička. 

Na Brnu tím pádem pro mě není nic útulnýho, protože vnímat, co je útulný, jsem se učila právě u babičky na Vysočině. 

Jsou to kopce a skály. Jsou to rybníky a borovice.

A je to uhelný kouř z komínů.

Podtrženo sečteno - není to Brno. 

I když občas i v Brně někdo zatopí uhlím a já se nadechnu a je mi z toho úzko.

Měla bych být doma, napadne mě. Někde u borovic, uhlí a luk.

A jsem přitom zase jenom v Brně.

Když z Brna odstraním tu beznadějnou pachuť rovin, špinavých řek a graffiti, musím přiznat, že občas i tady nacházím věci, který ráda mám. Ještě na střední škole jsme s kamarádkou prošly snad všechny nechvalně známé čtvrti, hledajíce podle staré mapky budovy, které tu dřív patřily Židům. Poznat židovské Brno je dobrodružství. Je to objevování světa, který se ztrácí před očima.

Tenhle svět dávných továrníků a jejich vkusného luxusu, který dneska rozpadlý a zchátralý slouží jen za patník nočním kolemjdoucím, ten se mi vždycky líbil.

A snad i proto když mi někdo řekne, že má rád Brno (a že se to děje až příliš často), začnu se já, ačkoli Brno ráda nemám, chovat nepřiměřeně žárlivě. 

"Ano?" mám chuť opáčit mrazivě a znechuceně.

Ale radši dělám, jako že jsem to neslyšela. A snažím se abych neřekla nahlas: "A co o něm víš, co?! Procházel jsi snad zapomenutými průjezdy ve strachu, že ti vyčiní hlídač? Zamkli tě v tom krásném bílém domě, kam jsi se vkradl jenom proto, abys měl výhled i na tuhle část města jako kdysi mě? Víš, co kdysi stálo tam, kde je dneska Úrazovka? Víš, kolik domů už mi zbourali?"

Možná, že Brno nemám ráda jen proto, že vím, že by to byla nešťastná láska.

Někdy je mi líto, že jsem taková. Že se nedokážu radovat z hipsterskejch kaváren, plastovýho penisu a vznikajících bezobalovejch obchůdků jako lidi kolem. Z nějakýho důvodu jsem naprosto neprakticky přilnula k osaměle se tyčícím komínům zapomenutých textilek, ke štukovaným fasádám, který pomalu prší na chodníky.

Ty části Brna, které mám najradši, mi mizí před očima. Odvracím pohled. 

A jako ve většině situací, který nemůžu změnit, aspoň sním. Ve snění mám praxi.

Představuju si, že někde je země, kam všechny tyhle budovy odcházejí. 

V Dějinách umění nás pan Foletti učil, že důležité věci nelze zbořit, protože důležité věci neexistují jenom fyzicky, existují jako představy a myšlenky. 

Jedním z nejúchvatnějších továrenských komplexů byla přitom Vlněna (mezi Dornychem, Přízovou a Mlýnskou). Na jejím místě dnes... roste v podstatě druhá Holandská. Osobně si nedokážu představit horší možnost. Ani kdyby tady postavili bordel, tolik by mě to nenaštvalo jako tyhle sterilní vysokopodlažní krychle doplněné rybníčkem, které najdete i kdekoli jinde na světě (třeba hned kousek vedle na té Holandské, že...). Tyhle škatule budou patřit korporátům, které zaměstnají několik tisíc lidí prací, která je podle mě nejhorší z těch, jaké vůbec v naší republice lze vykonávat (a to mám možnost to srovnat s ledasčím) - papírováním a hraním si na důležité. Jak jiná oproti tomu byla Vlněna se můžete přesvědčit třeba na stránkách Druhé Brno. Poetická, to je to slovo. 

Věřím na kouzlo míst a na to, že dokáže lidi měnit. S čímž souvisí - pokud postavíme všude stejné krychle... nemůže se stát, že i lidi budou pak beznadějně stejní? Třeba ne. Hlavně, že fotka s budovou z Chicaga bude vypadat stejně jako s tou z Brna. Tak to přece chceme, připadat si americky. Jako dřív rusky. Nebo ne?

Ve Šlapanicích stojí obchodní centrum, které se dřív jmenovalo Družba. Dnes na jeho parkovištích najdete název OC Friendship. Člověk by řekl, že to musí být hloupý vtip. Že si prostě někdo z lidí vystřelil. Jenomže ono to tak není. Tenhle název nejspíš vymyslel snaživý marketingový specialista. Stejně jako třeba název IQ restaurant na Holandské. Člověk by řekl, že tahle děsivá hospoda uprostřed Země nesnů by měla nést třeba název Žleb, případně Napajedlo. Jenomže to by do toho naleštěného vylhaného světa nezapadlo.

Jak se bude jmenovat hospoda uprostřed Vlněny?

Někdy je mi z toho všeho smutno. 

Ale to není všechno.

Na smutek si totiž ještě pořád odmítám zvykat.