Neviditelné příbuzenstvo

Už jsem si zvykla na to, že nejvíc inspirace vždycky přijde, když se jí nemám vůbec prostor věnovat. Možná, že někde na obláčku skutečně sedí nějaká múza a škodolibě bombarduje nápadama ty umělce, kteří místo, aby se věnovali umění, dělají ve škole zkoušky, píšou závěrečné práce nebo chodí do netvůrčího zaměstnání.

Já jsem o nápady nikdy neměla nouzi, naopak. Jsem většinou naprosto ztracená v zatraceně rychle plynoucí řece inspirace, absolutně nestíhám. Podle mě to nemá nic společnýho s talentem nebo něčím takovým. Ve chvíli, kdy se rozhodnete, že budete kráse naslouchat, smete vás jako smršť. Všechny ty myšlenky, který tráví na světě svůj čas nevyslyšeny, zapomenuty a odloženy si vás vyberou za osobního terapeuta. Začnete je potkávat častěji než Hercule Poirot zločiny. A co do naléhavosti takovýhle zhrzený myšlenky kolikrát vydají za celou svitu pozůstalých po ubohé zavražděné bábince - taky chtějí znát pravdu a chtějí ji znát dřív než uteče.

Jedním z celkem časově nenáročných ventilů, jak dát inspiraci průchod je pro mě psaní poezie.

Píšu volným veršem a moc se s tím necrcám, takže takhle se nápadů, emocí a obrazů můžu na nějakou tu chvilku zbavit.

Zachránilo mi to (spolu s dalšími věcmi a lidmi) maturitu. 

Ale už tenkrát jsem věděla, že tomu nemůžu utíkat věčně.

Teď dopisuju bakalářku a všem bláznivým tetičkám v hlavě slibuju hory doly, když mě nechají chvilku, chvilinku na pokoji.

Hm.

Vždycky mi všichni říkali, že jenom nemám sebekázeň. A možná nemám. Jenže ono nejde mít obojí, nemůžete být umělcem tehdy, když se vám to hodí a ve chvíli, kdy potřebujete dělat něco jinýho, si klidně zacpat uši a tetinky vyhnat s křikem z hlavy. Moc dobře totiž víte, že by se nemusely vrátit.

Přesvědčivým důkazem, že vyhnání inspiračních tetiček z hlavy je možný, jsou ostatně často lidi okolo, úplně nejčastěji ti, kteří o sebekázni kážou. 

Je přitom paradoxní, že tihle lidi sebekázní oplývají zpravidla jen v zaměstnání - mimo něj vůbec. Ve volném čase se obvykle jen baví - konzumujou filmy, limonádovou literaturu, pivo, ... Je mi to celkem jedno, ale přijde mi to úsměvný.

Já bych totiž považovala za nezodpovědný zase žít takhle.

A proto si tetinky v hlavě snažím opatrovat a nenechávat je sedět nad čajem a alby starých fotek moc dlouho samotný.

Protože možná stačí si jen trošku nedat pozor, začít myslet na vlastní úspěch, začít s tetičkama vyjednávat nebo kalkulovat... nebo zapomenout zalít květiny, poděkovat za krásný ráno - a ony raději vyskáčou oknem než aby u mě zůstaly.

Takže díky, moje neviditelné příbuzenstvo, i když je to s váma někdy hodně těžký.

Díky a když tu bakalářku dopíšu, můžete její stránky roztříhat a pomalovat černou fixou.

To by mohlo stačit, ne?