❤️

To, čeho se nakonec nejvíc bojím je to, kolikrát jsem se zamilovala do někoho, kdo o mě vlastně vůbec nestál. A vždycky to bylo stejný - rozuměli jsme si (možná právě proto, že mě bral jako kamarádku) a současně mě nechtěl. Jako by to nakonec bylo tak, že jakmile u chlapa dostatečně vytuším, že mě nechce, a začnou mě s ním bavit rozhovory, zamiluju se. Někdy se bojím, že to je věc, která se nedá změnit. 

Ale zas... třeba mi na tuhle poruchu jednou vystaví nějakou kartičku, a já budu mít slevu na eskort. 

Už se těším, fakt.

Někdy by mě vážně, nejvážnějc jak to jde, zajímalo, proč se to vlastně děje mně.

Proč se to neděje těm lidem, co nikdy nepřečetli tunu knih o psychologii a seberozvoji, nikdy nebyli na psychoterapii, jejich pohled na svět se od jejich patnácti výrazně nezměnil...? Ne, jim se to neděje, děje se to mně.

Taky by mě zajímalo, kde se ksakru berou všichni ti happy lidi, co uvěřili ve 20, ve 21 kázali v protestantským sboru o Bohu, ve 22 si tam našli partnera a ve 23 měli první dítě, teď jim je 27 a jsou spokojená rodinka. Kde se berou, no? Jak se to stane, že věci jsou někdy takhle, a jindy věříte celej život, přes všechny zklamání z církve, přes všechny životní prohry, ale... všechno je úplně jinak?

A takových otázek bych mohla při špetce sebelítosti vytvořit třeba milion.

Jediný, co mě dneska potěšilo, bylo, že jsem zjistila, že svobodný ženy se v průměru dožívají víc, než ty vdaný. (A zase svobodní muži se v průměru dožívají míň, než ti ženatí, jak jinak.)

Možná aspoň budu mít víc času přemýšlet o tom, proč mi nejde život.