dvojí

v dolině jóšafatské jsme se potkali
tam kde nářek a pláč je slyšet

ovšem dnes

vypadalo to místo zcela jinak:

velké hodiny na rohu

a davy lidí co se na cestě z práce

zastavily někde mezi

čtvrtou a půl pátou

pak jsem se usmála a tys mě

tam na rohu pod hodinami

pozval na kafe

a já jsem řekla ne

nemám čím platit

a ty jsi řekl dobře

a ten úsměv už sis nechal

ve skutečnosti
na několik příliš dlouhých let

zdálo se mi tenkrát

že mám smítko v oku

dnes si říkám, že to možná byl

malý záblesk poznání že se odchlipuje

skutečnost – bláznivá myšlenka a přece

ty chvíle které si pamatujeme

se od těch které zapomínáme

na první pohled

ničím neliší

a tahle malá nepozornost

je vše co stačí k tomu

abyste skončili

na té druhé straně

někdo vám vzal něco

co jste nechtěli

a třeba za to ani nezaplatil

zatímco vy jste měli neodbytný pocit

že s placením je řada na vás

a odpověď?

snad

tam někde

daleko

zeje roklina

v ní klopýtají lidé ve zjizvených šatech

na zádech luk a šípy

někdo má navíc oštěp, jiný kopí

podívejte se pořádně

třeba zjistíte že tohle místo

někde v mezopotámské úžině

kam jste nikdy ani ve snu nezabloudili

znáte do posledního kamene

do posledního zrnka písku

na vlastní zaprášené tváři

a přijdete

na to že v dolině jóšafatské

odpočítávají i vaše hodiny

sázejí na vás a jindy se znaleckým úšklebkem

zase ruší sázky

a vy zatím

vyhráváte a

prohráváte

prohráváte a vyhráváte

a za neskutečných nocí

které už ráno nejsou pravda

si vztekle rvete vlasy

vždycky

to vypadá

jako malicherný příběh o dvojí nevypité kávě