per omnia

musím odjet někam

kde mají červenější víno

někam kde se mi

trochu zrychlí tep.

pak napíšu dlouhý a krásný dopis.

protože takové to bylo.

nebyla to ta čtyři slova která jsem ti řekla

zatímco mi vítr foukal do vlasů.

a nebylo to ani v mlčení

které nás pohltilo

když jsem zjistila

že tvé ruce jsou mrtvé.

řekl jsi že víš
že budu mít námitky.

ale já nejsem tak pošetilá.

vím, že když někdo mluví pravdu

sluší se mlčet.

a naštěstí žádný člověk

sám sobě nerozumí.

řekl jsi že neumíš milovat.
a pak jsi dodal že bůh
je jen přeludem
mezi námi a nicotou.

jakoby se to nemohlo projednou obejít bez té teologie.

jakoby ta rána nemohla být protentokrát přímá.

ne, slova se ti jako vždycky

spletla.

řekl jsi něco jiného.

přemýšlím jestli to víš.

chtěla jsem odpovědět

ale v ústech mi vyschlo

mlčela bych i dnes.

a přesto mám ráda ten příměr

s ovcemi.

kráčíme k světlu.

nebo naopak.

nikdy v tom nebylo nic složitého.

snad jen ta světla

bývají ošidná.

tak třeba můry

když na své pouti za měsícem potkají svítilnu

by si ve chvíli, kdy se jim ji podaří obletět

měly říct:

to není on.

měsíc neobletíš.

poleťme dál.

jenomže takových můr

je pomálu.

většině z nich se nechce znovu hledat.

a tak letí k světlu.

některé spatří hořet

svá vlastní křídla

a pomyslí si, že jsou andělé.

některé usnou spánkem spravedlivých.

a každý smrtihlav

zatančí to svoje

helter skelter.

mělo nás možná napadnout

jaká potíž vznikne

až obletíme měsíc.

a kdyby jenom sny.

je lepší zapomenout.

anebo hledat

to červenější víno.

koneckonců co je krásnějšího.

snad ještě projít pod horkovzdušným balonem.

nebudu se ti plést do dopisů.

ve zvlněných lánech levandule

stejně vidím pořád ten samý obraz.

a přesto tu dávno ohlodanou kost

nezahrabu ani nezakopám.

co kdyby byla

přece z tvého boku.

a možná mi z ní

čas vykrouží loutnu.

a jestli se na ni

vážně nedá hrát

ať ji vezme vítr

a bere s každým dechem

a zatočí se krajem

v korunách.