Cesta

 (povídka)

Já lesem šel a ze dvou cest

tou méně známou dal se vést -

- a v tom byl celý rozdíl.

Robert Frost

Byl jeden z těch průzračných dní na konci babího léta. Stromy hrály všemi barvami a pod nohama se tvořily závěje spadaného listí. Dřevěné trámy chaty manželů Chvalkových se v ranním slunci leskly rosou. 

Jan se po ránu vyšel projít k potoku, který tekl kousek pod chatou. Mohl by si v něm i opláchnout obličej - vždyť voda tu je čistá jako sklo. Prodral se hustou trávou na břehu a stoupl si na kámen, který omývala voda. Chytil se rukou kmene malé břízky a naklonil se nad potok. Druhou dlaní nabral - voda byla ledová, ale nevadilo mu to. Protřel si rukou oči. 

Podíval se na slunce skrz vysoké koruny stromů. A najednou si vzpomněl na Věrku - na její zlaté vlasy s bronzovým nádechem, které zářily skoro jako slunce. Alespoň v jeho očích to tak tenkrát bylo. A její oči… byly modré jako nebe.

Došlo mu, jak dlouho ji už neviděl. Vlastně je zvláštní, že někteří lidé se člověku ze života ztratí a on ani přesně neví, kdy se to stalo. A někteří lidé… některé lidi si člověk ze života nevyžene, ani kdyby se o to pokoušel. Jsou tady pořád. A když odejdou, je to zatraceně poznat. A vlastně ani není jasné, jestli ti lidé, kteří zůstávají v mém životě pořád, tu jsou proto, že já chci být s nimi a držím se jich, anebo oni chtějí být se mnou a drží se mě. Anebo bylo možná někdy někde napsáno, že tihle lidé k sobě patří a celý život se budou přátelit. Jako vrána s vránou.

Jan ještě pořád stál na břehu potoka. Má po ránu nějak filozofickou náladu. Vrátil se v myšlenkách k Věrce.

Byla věčně tak zmatená. Měl z ní pořád ten pocit a vlastně ani neví proč, čím přesně to bylo. Možná právě těma jejíma očima. Někdy je měla rozšířené jakoby nějakým nepojmenovaným strachem. Ano, rozšířené tázavé oči a poletující vlasy. Tak si ji pamatoval. A možná si ji takhle pamatuje jenom on.

Ostatní ji vnímali jako milou dívku, která to výborně umí s dětmi a má před sebou pěknou a klidnou budoucnost učitelky prvního stupně. Určitě by neřekli, že je zmatená nebo bázlivá. Nejvýš trochu roztržitá. A ano, byla milá, to je pravda, uvažoval, jen to někdy nedopadalo dobře - jako tenkrát, když spálila všechny sušenky, které mu upekla a najednou se nezmohla na slovo, jenom seděla, dívala se před sebe a nevěděla, co má dělat. Jako dítě, úplně jako dítě…

Ostatní by o ní také nejspíš řekli, pomyslel si, že je poměrně vyrovnaná, až tedy zase na tu roztržitost. A kterápak mladá dívka dneska není roztržitá?

Jan ale Věrčinu rotržitost vždycky považoval spíš za hru, kterou předváděla, aby zakryla vnitřní nejistotu, jíž trpěla. Byla to maska, za níž se skrývala tu svou zmatenost. Zmatenost z někdy tak krutého a nepřátelského světa a… snad i nízké sebevědomí. Byla hezká, měla štíhlou postavu, ale navzdory tomu a ještě skvělému prospěchu si moc nevěřila.

Jan tušil, že všechny ty pochybnosti o sobě samé, všechnu tu zmatenost a nejistotu má na svědomí její rodina. Její rodiče snášel jen těžko a ona na tom byla stejně. Neustále se hádali, křičeli na sebe kvůli maličkostem. Sebevětší pitomost pro ně byla nepřekonatelným problémem. 

Jan si tenkrát přál vzít ji odsud. Chtěl si jí vzít a poskytnout jí domov, po jakém vždy toužila. Viděl před očima znovu ten růžový nádech, jaký dostaly její tváře, když jí to naznačil. Vypadala rozkošně... A pak - pak se najednou v její tváři objevil výraz, kterého se Jan trochu polekal. A tím to vlastně všechno začalo. Ty hrozné pochybnosti.

Nevěděl přesně, co v její tváři v té chvíli uviděl, byť o tom přemýšlel ještě notnou chvíli poté, co se ten večer rozloučili. Co to jen mohlo být? Strach? Ne, strach ne. Zadostiučinění? Těžko říct. V tom výrazu bylo… něco tragického, tím si byl jist.

Čím víc nad tím ale přemýšlel, tím méně si byl schopen vzpomenout, jakse v té chvíli Věrka tvářila. Časem by na to jistě zapomněl, kdyby… Od té doby občas zaznamenal ve Věrčině chování drobné změny. Nevěděl co přesně to je, ale bylo to něco, co u ní neznal. Co u ní ještě neviděl.

Třeba jednou ho na procházce vzala z ničeho nic vzrušeně za paži a ukazovala mu impozantní muškáty v oknech protějšího domu. "Vidíš je? To je náááádhera!" Nic jiného neřekla. Nepřekvapilo ho to, měla občas ve zvyku se pro něco tímto způsobem zničehonic nadchnout, ale pak to v její tváři uviděl zase. Ten výraz. A začal mít pocit, že mu něco uniká, že je tu něco, o čem on nemá ani tušení. Neměl z toho dobrý pocit, ale netušil proč. Co je to za výraz?

Jan se tak zahloubal do vzpomínek a popošel k lesní pěšině. Může se před snídaní ještě chvíli projít.

Tenkrát měl ten znepokojivý pocit z něčeho v jejím chování čím dál častěji. Vždycky když už téměř zapomněl, že tu něco takového bylo, najednou v její tváři postřehl tu samou věc. Začal z toho být nesvůj a bylo mu trapně, protože nedokázal racionálně vysvětlit proč. 

Mezitím se začala chystat svatba. Spory Věrčiných rodičů musel během příprav trpět čím dál častěji, ale říkal si, že po svatbě je zase dlouho neuvidí. Přemýšlel o tom, jaké to vlastně bude, až bude s Věrkou bydlet, až si ji vezme. Bude mít ženu - a milou a hezkou ženu. Má Věrku opravdu rád. Nikdy k nikomu necítil to, co k ní. 

A pak přišel ten večer, který předznamenal všechno, co se mu později přihodilo. I když to tehdy vůbec netušil. Asi dva týdny před svatbou seděl večer ve svém bytě – otevřel si po práci láhev piva. Vlastně už druhou nebo třetí. V lehce malátném stavu seděl a proti své vůli se pořád v myšlenkách vracel k tomu, co se ten den stalo. Vždyť to byla úplně banální situace… Jenže – bylo tam něco... něco, co se mu vůbec nelíbilo. Řekl to jenom v žertu a nijak vážně to nemyslel, zrovna se bavili o svatbě a on rozpustile řekl "a co když u oltáře řeknu ne?" A najednou se svaly v její tváři napjaly a on uviděl na zlomek vteřiny stav absolutního zoufalství. Udělalo se mu nevolno. Věrka vstala, takže z ní teď viděl jen záda. Škrobeně se zasmála a řekla nějakou banalitu, ale on, on to viděl. A najednou zjistil to, co se celé týdny snažil přehlédnout - ta svatba je pro ni vším. On je pro ni vším. 

No ale… není to snad normální? Nebojí se snad každá nevěsta, že se během svatby stane něco, co se stává jinak spíš ve filmech – najednou se rozlétnou dveře, vstoupí udýchaný svědek a prohlásí, že dotyčný novomanžel už jednu ženu má. Nebo si to snoubenec rozmyslí a od oltáře uteče.

Jenomže – možná tady nejde jen o tu svatbu… Jan si uvědomil, že on je pro Věrku jistota, o kterou se ona touží opřít, je pro ni jako maják v bouři. Tenkrát když spolu viděli ty muškáty v oknech - tenkrát ho k nim zatáhla proto, aby mu ukázala, jak hezký bude už brzy i jejich byt. To v jejích očích, ten výraz, to byla tehdy jakási zoufalá naděje spojená s vítězoslávou - jako když léta bitý pes dostane kousek slaniny. I oni budou mít v oknech muškáty. Už brzo pro ni skončí pobyt v nepříjemném prostředí u rodičů, už brzo začnou bydlet spolu. 

A je na tom snad něco špatného? – ptal se sám sebe. Kdo by si nepřál, aby k němu jeho děvče vzhlíželo? A její naivita, dětské strachy a bezmocnost mu svým způsobem dělaly dobře, mohl si připadat jako hrdina, který ji chrání před světem, ze kterého byla někdy zmatená a rozbolavělá. 

Nevzpomínal si už, proč tenkrát vlastně sáhl po Bibli, která mu ležela na nočním stolku. Byl tehdy katolíkem, ale mše, při nichž si lidé podali ruku, čímž končil veškerý lidský kontakt, mu říkaly pramálo. Slova kněží mu zněla v gotickém žebroví chrámu dutě, kázání mu připadala laciná. Je ale pravda, že Bibli otvíral často – když potřeboval čerpat z její moudrosti, anebo jen proto, aby měl před spaním co číst. Starozákonní příběhy ho bavily víc než paperbackové detektivky, jaké se tehdy válely v kumbále na stavbě, kde pracoval. 

Začetl se do biblického příběhu Júdit. Júdit byla žena, která přelstila Holoferna, velitele asyrského krále Nebukadnesara, a vytrhla Židy z jeho spárů. Jak asi musela taková Júdit vypadat, když se vypravila do nepřátelského tábora a vrátila se s useknutou hlavou velitele? Zamyslel se. Rád maloval, byť na to kvůli práci měl jen málo času. A měl záviděníhodnou představivost, teď ještě podpořenou pivem. Představil si krásnou ženu, s oblými pažemi a stehny… její tělo bylo ženské a přitom dost silné na to, aby se dokázala utkat v boji s nějakým mužem. Ale nebylo to jen tělem, z celé její bytosti vyzařovala jakási vnitřní síla, tiché sebevědomí, chladné jako ocel. A přitom Júdit chladná ani v nejmenším nebyla... Jan se zarazil. Představuje si tu biblickou postavu, anebo jen ženu po které touží?

Přestal si představovat, ale přemýšlel o tom. Není právě tohle to, co mu u Věrky chybí? Ženská síla, vytrvalá, houževnatá. Síla, o kterou by se mohl opřít, kdyby to potřeboval. Byl pro Věrku oporou, mužem, na kterého se mohla spolehnout. Nikdy nepřemýšlel o tom, jestli by dokázala být oporou ona jemu. Ale… dokázala? V životě se přece může přihodit cokoli... on může onemocnět a nejen to - vždyť komunistická strana si může kdykoli vzpomenout a připravit ho o práci, jako ho předtím připravila o možnost vystudovat.

Byl tehdy mladý a věřil, že všechno zvládne – má přece silné svalnaté ruce, které ho vždycky uživí, když to bude třeba. Navíc má dobré přátele. Sice byl často bez peněz, ale čert to vem, on se vždycky nějak protluče a o Věrku se dokáže postarat. Uvědomil si, že zase myslí na to, že se o ni postará. Povzdechl si. A pak si poprvé za celou dobu položil otázku, jestli i ona mu dokáže dát to, co možná bude potřebovat on, to, co by si od ženy přál...

Místo odpovědi usnul.

Vstávalo se mu špatně. Byl rozlámaný a zjistil, že usnul v denních šatech a bez obvyklé sprchy. Na stavbě ale udělal navzdory tomu daleko víc práce než obvykle. Skoro se odtud bál jít domů. Tam, do sešeřelého pokoje, kde ho zase přepadnou všechny ty otázky. 

Tenhle stav trval skoro dva týdny. Věrka cítila, že se něco děje a byla zmatená, zraněná a vystrašená. On žil jako v mrákotách.

Potom jednoho dne zase přišel z práce, usadil se naproti oknu a pustil se do čtení, ale jak předem tušil, valně mu to nešlo. Místo toho si položil poprvé otázku, kterou se celou tu dobu snažil ignorovat. Co by vlastně Věrka udělala, kdybych si ji nevzal? Přežila by to vůbec? Nejdřív pochyboval, ale pak dospěl k přesvědčení, že ano - Věrka, i když to nedávala najevo a většinou působila spíš křehce, byla na nepřízeň osudu zvyklá. Přijímala ji mlčky jako pes. A to by neměla! zařval v duchu. A v té chvíli si uvědomil, že už se vlastně rozhodl. Tentokrát křičel nahlas. Zvuk jeho vlastního hlasu ho polekal, znělo to tak… nelidsky.

Výkřik následovaly podivné zvuky z vedlejšího pokoje, jak se tam jeho spolubydlící Luděk snažil udržet rovnováhu na štaflích. Jan si ani nevšiml, že by byl přišel. Výkřikem ho nejspíš pěkně vyděsil. Otevřel dveře a srazil se Luďkem, který mu podle všeho chvátal na pomoc, ještě se zednickou lžící v ruce. Do oka mu stříklo trochu omítky. "O-omlouvám se." vykoktal. "Co se děje?!" vyjekl Luděk. "Rozhodl jsem se, že tu svatbu zruším." řekl stručně a doufal, že se ho kamarád nebude dál vyptávat. "A to si kvůli tomu musel tak řvát?" zahartusil namísto otázek Luděk, otočil se a jakobynic se začal znovu drápat na štafle. Jan sklopil hlavu a mlčel. Když se na Luďka znovu podíval, viděl, že se na něj dívá tím svým vážným a přitom tak nějak veselým pohledem. Snad právě pro tenhle svůj pohled si Luděk vysloužil u mnoha přátel a lidí takový respekt. Po chvíli promluvil. "Honzo, já jsem si jistej, že bys neudělal žádnou zbytečnou pitomost." A pak, už znovu slézající ze štaflí, aniž by se na zdi mezitím cokoli změnilo, dodal: "Nezašel bys naproti, do tý hospody? Ještě sem si tam ani nedal pivo."

A tak si Věrku nevzal. Nenesla to sice dobře, ale do tří let se stejně vdala, což jeho výčitky svědomí poněkud zmírnilo.

Kráčel po lesní cestě a přemýšlel, co Věrka asi teď dělá. Jestli je šťastná. Snad ano. Trošku zapochyboval, že to dokáže, že dokáže být šťastná, jenom tak, kvůli sobě. Přišlo mu, že na to neměla dostatek vůle, vnitřní síly. Možná jí chyběla víra. Ano, tím to bude. On je šťastný – právě díky víře. Je tak šťastný, jako nikdy nebyl. Současně mu došlo, že je od domu Chvalkových už pěkně daleko. Měl by se vrátit, aby na něj nemuseli čekat se snídaní. Anebo třeba neměli strach.

Všiml si malé veverky šplhající do koruny borovice. Usmál se. Měl rád přírodu. Tenkrát po bouřlivém rozchodu s Věrkou ho příroda přijala do své náruče a on věděl, že tam bude vždycky v bezpečí. Ona byla jeho silou, tichou a houževnatou silou, která neopouštěla. Netušil, že to, po čem vždycky toužil, je tak blízko. Je to možná schované v korunách zdejších stromů.

„Nad čím tak přemýšlíš, Honzo?“ ozvalo se náhle těsně vedle něj. Za zatáčkou se vynořila Marta a on si jí, jak hleděl do korun stromů, vůbec nevšiml. Marta, skvělá Marta. Je-li Marta na nohou, pak už je jistě na světě i snídaně, pomyslel si a usmál se přízemnosti svých myšlenek.

„Myslím na to, jaké jsem měl štěstí, že jsem potkal tebe a Pavla,“ odpověděl jí a byla to pravda – bez nich by na víkendy do téhle krásné přírody nejezdil.

„Kdepak štěstí, Honzo. Přivedl tě k nám Jehova,“ usmála se Marta. Občas si vedle ní připadal jako úplný začátečník ve víře. Přitom věřil celý život, akorát předtím byl katolík. Chodil do toho studeného kostela, kde se společenské styky omezovaly na klepy starších dam a žen na mateřské. Co se tam vlastně mohl dozvědět o Jehovovi a jeho lásce?

Marta a Pavel Chvalkovi patřili ke svědkům Jehovovým a na víru se dívali úplně jinak. Nebyla to ta chladná kostelní víra, pomalu odumírající ve vyprázdněné tradici. Byla to víra živá, plná skutků a milosrdné lásky. Od začátku si u nich připadal jako doma. Rozuměli si jakoby se znali odjakživa. Byli pro něj jako rodina. Dojem rodiny ještě podtrhovalo to, že za manžely na víkendy jezdívala jejich malá sestřenice Marie, štíhlá, nohatá třináctiletá dívka, pořád samý smích.

 Marta ho vytrhla z úvah: „Chtěli jsme se pomodlit bez tebe a nechat tě trochu odpočinout, ale pak se ukázalo, že nespíš a já si řekla, že se podívám, jestli nejsi někde blízko. A potkali jsme se hned za první zatáčkou. Tak pojď na snídani.“

Pavel s Marií už seděli u dřevěného stolu před chatou zabalení do tlustých dek. Bylo chladno, ale Chvalkovi si rádi dopřávali potěšení jíst venku, pokud to alespoň trochu šlo. Horký čaj a vaječná omeleta navíc člověka spolu s prošívanými dekami zahřály dokonale.

Pavel pronesl modlitbu a všichni se s chutí pustili do jídla. Venku zpívali ptáci. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

Na oběd měli přijet i další členové církve a měla se konat bohoslužba. Bylo potřeba spousta věcí nachystat a všichni se, včetně malé Marušky, vrhli hned po snídani do práce.

S obědem si starost dělat nemuseli – Marta byla výborná kuchařka a většinu věcí už měla připravenou v předchozího večera. Bylo potřeba jen umýt nádobí po snídani, nachystat postele pro ty, kdo tu budou dnes spát, trochu uklidit (což ale Marta už udělala asi stokrát) a naštípat nějaké dříví. Štípání dříví Jana bavilo. Byl zvyklý na daleko tvrdší práci než byla ta, kterou v zaměstnání jako technik vykonával teď, a pohyb mu – i když nepředpokládal, že to tak kdy bude – hodně chyběl. Sekyra byla báječně ostrá a v ranním slunci se jenom míhala. Pavel uměl být v přestávkách mezi prací neuvěřitelně vtipný společník. Za necelou hodinku posekali spoustu dříví.

Do oběda se společnost na chatě rozrostla na dvanáct lidí – včetně dětí. Po bohoslužbě a procházce v lese následovala večeře – už téměř za tmy, u hořícího krbu v jídelně.

Jan měl na podobných setkáních nejradši večery – hrálo se na kytary, vedly se dlouhé rozhovory. Do práce se pak vracel jako znovuzrozený. Tak nabitý touhou hlásat lidem Boží Slovo. Zdálo se mu, že nic víc ti lidé ubití režimem, lidé, které nezajímá nic jiného než to, kdy seženou to či ono nedostatkové zboží a jestli budou mít v práci prémie, že tihle lidé potřebují o Bohu tolik slyšet.

A dnešní večer si zvlášť užíval. Večeře plynule přišla ve večerní chvály – zatímco někteří si ještě brali jídlo u linky a jedli, jiní už u krbu hráli na kytary a chválili Jehovu. Jan minule na setkání nebyl, protože se zajel podívat za Luďkem a jeho ženou – a všichni jakoby se o něj o to víc zajímali – jakoby nebyl pryč jen jeden víkend, ale rovnou tři. Už při večeři s jedním starším mluvil o tom, jak důležité je hlásat víru nevěřícím. Jan se mu dokonce odvážil zopakovat jednu z Luďkových otázek, na kterou nikdy nevěděl, co říct: „No, ale když věříme, že vzkříšeno bude jen 144 000 lidí, pak bychom moc víru hlásat neměli, ne? Čím víc lidí obrátíme, tím menší je pak šance, že se mezi těch 144 000 dostaneme.“ Byl to spíš vtip, kterým si ho Luděk coby katolík často dobíral, a Jana opravdu zajímalo, co na to starší odpoví. Starší, jmenoval se Jaromír, řekl, že by si o tom mohli promluvit po chválách v širším kruhu. Že je to otázka, kterou si možná Jan neklade sám a mohla by podnítit užitečnou debatu.

Po chválách ale Jaromíra nikde neviděl. Brzo mu došlo, proč. Přišel za ním Pavel a odvedl ho do o malé vedlejší místnosti. Jaromír tam už seděl, ještě s jedním starším a Martou. Začali mu pokládat otázky ohledně minulého víkendu, který strávil u svých katolických přátel. „A jak dlouho znáš Luďka s Evou?“ „V čem se jejich víra liší od té naší?“ Někde až za přívalem těchhle otázek, hluboko uvnitř hlavy, kam ostatní nenahlédli, se mu vynořila malá směšná myšlenka. Podobá se to výslechu. Výslechu?

Začal odpovídat příkřeji. Vždyť on byl katolíkem tolik let. Ví, o čem je katolická víra a nemá sebemenší důvod se k ní vracet. Je přesvědčeným a zapáleným jehovistou, je vděčným za víru, kterou díky nim poznal. Pak se trochu uklidnil. Oni tomu přece nemohou rozumět, oni katolíky nebyli. Je přirozené, že se bojí, že se vrátí ke své staré víře. Nevědí, jak rád je, že nechal ty studené kostely a povrchní lidi bez kouska citu za sebou.

Snažil se to vysvětlit. Zdálo se, že rozumějí, byť Marta to uzavřela trochu nelogicky, na což u ní nebyl zvyklý: „Víš, řekli jsme si, že bychom se tady měli za tebe pomodlit. Jsi teď v těžké pozici a jedině Jehova ti může dát sílu správně se rozhodnout.“

Potěšilo ho, že se za něj budou modlit, ale vadilo mu, že Marta nechápe, že on se rozhodl přece už dávno, on nebilancuje mezi katolickou a jehovistickou naukou.

Modlitba ho měla posílit, „aby mu myšlenky jeho přátel byly cizí a on kráčel po cestě, kterou mu určil Jehova“. Jan však pevně věřil, že po ní kráčí.

Tím, kdo to nepochopil, však nebyli svědkové Jehovovi (byť záleží na úhlu pohledu), byl to Jan. Nešlo o to, že by se měl rozhodnout mezi katolickou a jehovistickou vírou. Jeho „těžká pozice“ spočívala v tom, že se měl rozhodnout mezi svými katolickými a jehovistickými přáteli. Blízké přátelské svazky s nevěřícími jsou totiž vždy špatné a Jehova si je nepřeje, tak mu to bylo později ještě mnohokrát řečeno.

Jan měl Luďka a jeho manželku Evu upřímně rád – byli to otevření, inteligentní lidé a s Luďkem vydržel debatovat o víře třeba do tří do rána. Ano, Luděk i Eva byli sví, se spoustou věcí, které si mysleli, nesouhlasil, ale věděl, že to jsou přátelé, na které se může spolehnout. Neviděl důvod, proč by se jich měl vzdát.

V prosinci bylo svoláno shromáždění. Na tom mu starší církve otevřeně řekli, že si musí vybrat – buď ukončí přátelství s Luďkem a Evou a dalšími katolíky; anebo odejde od Svědků Jehovových. Zdálo se mu to absurdní. Nevěřil, že mu říkají pravdu, nevěřil, že tohle je konec. „Pak tedy půjdu,“ vykoktal do nastalého ticha. Pořád čekal, že někdo něco namítne. Ticho. Ticho, v němž zaslechl jen tikání nástěnných hodin a vůni domácí svíčkové. Bylo to poprvé a naposled, kdy mu přišlo, že nějakou vůni slyšel. Vstal a za hrobového klidu opustil místnost.

U venkovních dveří si obul boty. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Ještě před pár vteřinami na schodech se chtěl vrátit – … ale pomalu, zlehka si začínal uvědomovat, že to se nikdy nestane. Nemá kam se vrátit. Pro tyhle lidi je mrtvý.

Těžce otevřel dveře a vyšel ven. Uslyšel, jak se v prvním patře otevírá okno. „Zlatá, zlatá Marta,“ pomyslel si, „přecejen není takový blázen jako její manžel.“ Tolik potřeboval její uklidňující slova. Zvedl oči – a tak tak se vyhnul svým zapomenutým přezůvkám, které po něm hodila.

Po odchodu od jehovistů si Jan připadal prázdný jako nikdy předtím. Lidé, kteří tolik milovali Boha – a o tom nepochyboval – ho od sebe odehnali jako psa. Je to tak všude? Jsou takoví všichni křesťané? Katolíci byli studení stejně jako jejich kostely. Svědkové Jehovovi?

(V té chvíli ještě netušil, že asi za čtrnáct dní mu přijde dlouhý, hodně srdceryvný a i trochu omluvný dopis od Marty, v němž ho žena, která po něm hodila přezůvky, bude prosit, aby se vrátil, vzývajíc přitom celé nebe, aby ho přivedlo na správnou cestu. Jan si už nebyl jistý, jestli nějaká správná cesta vůbec existuje, ale bylo mu dost jasné, že ta, která vede zpátky, to není.)

Asi týden po svém odchodu od Svědků Jehovových si při bezcílném bloumání po městě všiml na jednom domě pozvání na shromáždění do církve Adventistů sedmého dne. Rozhodl se, že to zkusí.

Přijali ho velmi dobře. Seznámil se s mužem asi svého věku – jmenoval se Jakub – a během hovoru mu hned položil zásadní otázku: „Myslíš, že se mohou dostat do nebe i lidé, kteří nejsou z této církve?“

 „Já myslim, že jo. Že je možná dost jedno, jestli jsi katolík, evangelík nebo adventista. Všichni jsme křesťané.“ nechal se slyšet Jakub. A Janovi to stačilo. Začal navštěvovat bohoslužby. Adventisté se k němu chovali tolerantně a přátelsky a rána, kterou mu zasadili jehovisté, se začínala hojit. Byť mu dopisů od nich přišlo za ta léta víc. Podle slov a varování většiny z nich bylo evidentní, že Jan skončí v pekle. Házel je do koše navzdory tomu, že si říkal, že by to pro mnohé mohlo být cenné poučení. Neměl sílu si je schovávat a někdy ani neměl sílu se jim smát. Myslel na Martiny chrpově modré oči. Přál si, aby ji uměl nenávidět. Ale nešlo to. Přes všechnu snahu mu jí bylo jen líto.

Jednoho dne uviděl v Brně na České… Júdit. Šla hrdě a klidně uprostřed zástupu uštvaných lidí, skoro jako ta izraelská bojovnice, o které kdysi snil. Byť ve skutečnosti židovsky vůbec nevypadala - měla krásné blonďaté vlasy, sivě modré oči a výrazné lícní kosti. Ve skutečnosti se jmenovala Klára. To ale zjistil, až když ji pozval na kávu.

Po roce a půl ji z náhlého popudu požádal o ruku, snad aby zjistil, jak na tom u ní vlastně je. Už nemohl vydržet nejistotu, kterou v něm její hrdost – a snad i určitý chlad – vzbuzovaly. Nabídku přijala. A tak se oženil – víc než deset let od doby, kdy o ruku požádal svou první dívku, Věrku.

Kláru obdivoval a miloval. Ze začátku manželství si myslel, že se k sobě dokonale hodí, někdy mu připadalo, že ani není třeba slov, aby se pochopili. S postupem času si ale uvědomoval, že on jí ve skutečnosti až tolik nerozumí. Klára byla navzdory svým uměleckým sklonům (opravdu bravurně hrála na klavír a měla výborný vkus, pokud jde o oblečení) velmi prakticky založená a peníze pro ni nebyly jen něco, co je nutné k přežití a dál na tom nezáleží. Před duchovními rozpravami dávala přednost skleničce červeného.

Věděl, že by si přála žít nějaký lepší a dobrodružnější život, ale nedokázal přijít na to, co si pod tím vlastně představuje. Jemu se to zdálo dost dobré tak, jak to bylo.

Klára mu porodila dvě holčičky – Alenku a Klárku. Cítil k nim lásku, jakou dosud neznal. Úplně jinou, než byla vášnivá láska ke Kláře, ale stejně vřelou, stejně bolestnou a plnou starostí.

Když byly Alence asi tři roky, přišly první problémy. Jan trval na tom, aby děti jedly zdravě a Klára byla kvůli tomu věčně uražená – ona by jim přece nic špatného nedala. Přesto zásady zdravé výživy zrovna nedodržovala. Jan argumentoval tím, že mají přece zahrádku, kde by se dala pěstovat zelenina a tím pádem by zdravá strava dětí nebyla tak drahá. Klára prohlásila, že se kvůli dětem už vzdala práce a kamarádů a jestli chce, aby ještě kromě péče o děti trávila večery na zahradě, vážně nechápe, proč si ho brala. Pokud jde o večery, ty skutečně doma většinou netrávila. Chodila na dámské jízdy se svými nezadanými kamarádkami – nebo s těmi, které byly aspoň dost bohaté, aby si mohly dovolit chůvu nebo měly děti starší. Vlastně většina Klářiných kamarádek žila poměrně luxusní život – Jan sice rodinu uživil, ale tolik si dovolit nemohli. Bolestně si uvědomoval, že tím Klára trpí a za jejich dům (a někdy měl podezření, že i za něj) se před přáteli stydí.

Vybudoval na zahradě sice pergolu plnou krásných petunií, ale nepomohlo to. O zahradu se taky staral sám. Jako dřív, když jezdil do lesa na srub k Chalkovým, přinášela mu i tady příroda útěchu. Prořezával stromy, okopával zeleninu. Pískal si a narovnával bolavá záda. Byl tu klid a přece nikdy ticho. Zdálky se nesly hlasy sousedů, z korun stromů se ozývali ptáci. Byl to svět, který mu nikdo nedokázal vzít, cítil to znovu, tak jako tam v lese poblíž srubu. Vždycky, vždycky se bude moct radovat z květin, zpívajících ptáků, vždycky. I kdyby zůstal na celém světě sám, příroda a radost z ní ho neopustí. Snažil se k tomu vést i svoje dcery – ukazoval jim brouky a žížaly, poučoval je o životě stromů a rostlin. A mluvil s nimi i o Bohu, ačkoli měl pocit, že sám mu rozumí čím dál méně.

To ale vadilo Kláře.

„Pořád ty kecy o Bohu a hnípání se v zahradě. A když to budete dělat taky tak, nebudete mít nic, jen plnou hubu řečí, jako váš otec, aha? Nemáme ani pořádný auto. Ani na pořádnej výlet si nezajedeme. Tak tady nevyučuj o lásce k bližnímu!“

Jednou když ho uviděla, jak jim čte namísto pohádkových knížek Bibli, jí došla trpělivost. Knihu rozškubala před jeho očima na cucky. Její zlost v sobě měla pachuť červeného vína, které ten večer pila. Nelítostná bojovnice, ano, tu si Jan tenkrát chtěl vzít. Tu si vzal. Mělo to malou chybu, kterou v roztržitosti přehlédl. Jeho Júdit nebyla v boji na jeho straně.

Odešla a vrátila se až druhý den odpoledne. Bez výčitek, chladná jako ocel. Jan si přál, aby se na ni dokázal zlobit, ale neuměl to. Nechal si ubližovat, aniž by se bránil. Díval se na rozhodnou křivku jejích úst a přál si dotknout se její tváře, změnit tu neúprosnou linii trochou něhy. Věřil v dobro v lidech a věřil, že i Klára je uvnitř, někde hluboko pod vším tím válečným brněním, jen smutná a nešťastná – ale dobrá.

A pak jednoho dne mu zavolali do práce, že je… mrtvá. Jela autem navštívit svoje rodiče bydlící kousek od Brna. Měla nehodu. Zemřela na místě. Měla nehodu. Zemřela…

Jan to nemohl pochopit. Ona. Tak nezlomná, tak plná života. Jak mohla být mrtvá? Zemřela na místě. Sama, aniž mohl vzít její blonďatou hlavu do dlaní. Zemřela…

Nenáviděl Boha.

Ale pak: Klářiny rodiče se rozhodli, že si k sobě vezmou její dvě dcery, aby nebyly pod vlivem náboženského fanatika, jako je Jan. Začali s ním právní řízení, které finančně jen těžko zvládal. Na právníka neměl, musel se hájit sám. A sám si připadal. Obžaloba z fanatizmu byla velmi nebezpečná – ještě pořád byli u moci komunisté. Připadal si sám proti režimu, proti rodině své mrtvé ženy, souzený pro víru v Boha, kterého nenáviděl.

Zjistil, že tohle dlouho nevydrží. Luděk mu musel brzy na soudy půjčit peníze. Opět ho s Evou podporoval jak nejlíp uměl, ale sám byl disident, takže bylo lepší, když se za něj nestavěl nijak otevřeně.

 Jan se Bohem nechal zlomit, tu samotu, ve které se ocitl, nedokázal snést. Uvěřil tomu, že Bůh stojí při soudu na jeho straně. A začal mít pocit, že tak to v životě je – člověka časem vždycky něco zlomí, jen si může vybrat, co to bude. Jestli Bůh nebo pocit samoty. Vybral si Boha, i když měl pocit, že jen proto, že samotu nenáviděl.

Soudní spory nakonec vyhrál. (Prohrává snad Bůh?) A dcery mu nakonec zůstaly. Vypadalo to, že si našel i nějaké přátele, zvlášť mezi ženami. Ester, mladá zelenooká hnědovláska, která se starala o jeho dcery v mateřské školce, na něj byla zvlášť milá. Občas mu dokonce přinesla bábovku. Byl jí vděčný a doufal, že v tom není nic víc než přátelská sympatie. Jenomže samozřejmě bylo.

Ester vídal čím dál častěji. Hlídala mu děti, pomáhala, kde se dalo. A jednoho dne mu svým usměvavým způsobem sdělila, že ho má ráda a dokáže si představit, že by se stala jeho ženou. Jan si to představit nedokázal. Ale věděl, že mladá Ester to nepochopí. Samozřejmě o její nabídce přemýšlel, ale nevěděl, co by tak mladé ženě bez zkušeností mohl dát. A co by ona mohla dát jemu. Je unavený, tak tak uživí rodinu, a byť mu ženy připadají stále krásné… chce si je dál už nechat jenom jako příjemnou záhadu. Může je obdivovat zdálky jako cizokrajné květiny, kterým nerozumí. A za těch pár, které ho měly rády, a přitom po něm nic nechtěly, byl vděčný. U nich měl pocit, že jim rozumí, že není tak těžké rozumět ženám. A byl si jistý, že tenhle pocit blízkosti byla jedna z nejlepších věcí, jaké v životě zažil.

Věrku měl rád a Kláru miloval. Žádné z nich nepřinesl štěstí. Ano, Kláru miloval. Vlastně to bylo přesně naopak jako v tom biblickém příběhu o statečné Júdit. Podle Bible byla Júdit mladá vdova. Její muž se jmenoval Menaše a ona na něj nikdy nezapomněla a nikdy si nenašla jiného, i když se o její ruku ucházelo mnoho zájemců. Naopak to bylo, protože tady byl on vdovcem po své Júdit, po Kláře. Uvědomoval si, že mu nebyla dobrou manželkou, nemilovala ho tak, jak si představoval, že by ho žena mohla milovat. Ale byla to jeho žena. Jediná dívka, kterou si vzal a se kterou měl děti. Žárlivě v duši střežil to málo dobrého, co s ní zažil. Sám před sebou se za to někdy styděl, bylo to neracionální, ta žena mu ublížila. Ale on nemohl jinak, měl ji rád a přál si, aby žila. A žádnou jinou nechtěl. I když by ji, podobně jako kdysi Martu, raději nenáviděl. Bylo by to o tolik jednodušší.

Od odmítnuté Ester se dočkal nejdřív výčitek a pak chladu, který u ní neznal. Už mu s dětmi nepomáhala. Byla pryč a on měl pocit, že už nikdy v životě nebude schopen jíst bábovku.

Ester ale neodešla nadobro. Začala ho považovat za naprostého hlupáka – mohl mít ženu, příjemnou domácnost, udělala by pro něj všechno, co by si přál. A on ji odmítl. Začala si myslet, že na tom, co o něm tvrdívala Klára, a na tom, co o něm tvrdí Klářiny rodiče, je přecejen něco pravdy. Je to přinejmenším podivín, ale spíš hotový fanatický blázen. Když byly jeho dcery starší, ukázala jim otce v tomhle světle. V domnění, že jim tím vlastně pomáhá, když oslabuje jeho škodlivý vliv a ně. To samé si o něm myslela i spousta jejích kamarádek. Stačilo to na to, aby se mu dcery odcizily. Vlastně na tom nebylo nic divného. Vychovávat dvě dcery jako samotný muž není lehké. Navíc na ně neměl dost času, protože neustále sháněl peníze, aby zaplatil dluhy, aby je uživil – chodil do práce, na brigádu, staral se o domácnost a byl někdy strašně unavený na to, aby dokázal zvládat jejich rozpustilosti.

 Pokud jde o církev, u adventistů vydržel mnoho let. Koneckonců se za tu dobu místní varhaník stihl třikrát oženit a dvakrát rozvést, přičemž pokaždé si vybral nějakou dívku z církve. Když byly holky starší, začal se trochu děsit, že by si vybraly za manžela někoho z místních, podle něj ne zrovna nejschopnějších, mladíků (varhaník byl snad naštěstí už za zenitem). Také mu nevyhovovaly někdy až příliš živé vztahy v církvi – jako v každém úzkém společenství tu docházelo k nevraživostem, hašteřením a pomluvám. Bylo to zkrátka jako na malém městě.

Až jednou, po mnoha letech, vstoupil zase do katolického chrámu. Bylo tam ticho. Ticho a v něm možná někde nepochopitelný Bůh. Nepochopitelný, ale přitom tak blízký.

Lidé, kteří se modlili v chrámě, se očividně neznali. Byl za to rád a bylo mu jedno, jestli je to tak správně. Poprvé v životě mu ten chlad a klid byl sympatický. A tak se Jan stal po téměř dvaceti letech znovu katolíkem.

Jedné jeho dceři umožnila Klářina rodina v osmdesátém devátém emigrovat do zahraničí a on se tomu nebránil. Druhá dcera se záhy odstěhovala ke svému příteli do Prahy. Jezdili za ním jenom na Vánoce. Na jedno dopoledne, během něhož bylo zřejmé, že už se obě těší zpátky domů.

Zůstal sám.

Anebo vlastně... to není přesné. Byla tu přeci ona. Pořád stejně krásná, ta, která narozdíl od něj nestárla. Příroda. Ta, jejíž náruč neklame. S žárlivou pečlivostí chránil kořínky jejích růží před mrazem, když na ně pokládal smrkové větve. Pořád měl málo peněz a tak se majetnějším vdovám staral o zahrady. Dotýkal se větví stromů, jako by to byly nádherné vlasy ženy, kterou nikdy nepozná celou. Česal jejich jablka. Stál a díval se skrz trouchnivějící mozolnaté paže třešní k zapadajícímu slunci. Po jedné ruce měl zelení rámovanou cestu vedoucí do polí. Zpívali na ní ptáci a zvěstovali blížící se jaro. Po druhé ruce měl cestu vedoucí lesem. Skrz těžká těla stromů probleskovalo zapadající slunce. Jeho záře se nořila do lesních stínů. Za každým kmenem bylo světlo anebo tma, odsud nevěděl. Sklopil zrak.

Bylo mu jednasedmdesát a tušil, že jeho cesta se chýlí ke konci. Znal lidi, kteří si vybrali svěží zelenou cestu, nikde křivolakou, cestu, jejíž cíl bylo lze dohlédnout. Mnoho z jeho známých si vybralo tuhle. Cestu, po níž se neškobrtá, cestu na níž vždycky svítí slunce a kde zpívají ptáci. Tihle lidé ho odsuzovali a on dlouho odsuzoval je. Vadil mu jejich nalinkovaný život, jejich jednostranný pohled na věci. Ve skutečnosti ale volili jen cestu, která jim patřila. Vybrali si cestu, na níž se nemuseli učit padat. Cestu, kde nepotřebovali pomoc od ostatních. A nebyl žádný důvod, proč jim to zazlívat.

On ale volil jinak. Vybral si cestu skrz jejíž tmu zářilo zapadající slunce. Někdy neměl čas jíst, jindy nespal. Běžel, pořád běžel, snad aby dohnal slunce, které v lidském životě tak rychle zapadá. Slunce, jež žádný člověk nikdy nedožene - a přesto, přesto někde v hloubi duše věřil, že je to možné... Klopýtal o kmeny starých stromů. Za každým z nich bylo buď světlo, nebo tma. Nešlo to předpovědět. Když v únavě musel jít jen pomalu, obdivoval zákoutí téhle zvláštní krajiny. Putoval zemí, která oplakávala ztrácející se slunce, zemí bolavou a přitom mystickou a majestátní.

A dnes? Dnes by si vybral stejně. Stejně jako tehdy ten večer, kdy se rozhodl, že Věrku si nikdy nevezme. Mohl vykročit do předem nalinkované, sluncem prozářené budoucnosti. Na cestu plnou zeleně. Jeho ale lákala tajemná lesní cesta, za jejímž každým kmenem bylo něco, co vůbec nečekal. Svědkové Jehovovi, hnědovlasá Marta s modrýma očima. Plavovlasá Júdit, která ho málem zabila. Ester, v jejíchž bábovkách se skrýval jed neopětované lásky. Jeho dvě dcery, krásné a tak vzdálené.

Někdy ty stromy oplakával. Cesta však byla čím dál přímější. Stromů a tajemství ubývalo. Už tušil, že tahle krajina je kouzelná. Slunce v ní nezapadne, dokud on nedojde až na konec. Byla očarovaná a on mohl jen hádat, kdo ji očaroval. Sám byl součástí toho kouzla. Byl člověkem, maratónským běžcem, pro něhož byla ta krajina stvořena. A za stromy v dálce křičelo slunce svýmy ohnivými ústy své věčné "Ó". Snad v obdivu k tomu, jehož neznal. Jehož si však celým svým srdcem poznat přál.

(Tenhle příběh jsem si nevymyslela. V hrubých obrysech mi ho vyprávěla jedna paní na schodech. Musela jsem ho napsat, nedal by mi spát.)