Proč

Učím se programovat v Prologu. A vůbec mi to nejde. I když ta krásná učebnice z devadesátých let, kde jsou tematický příklady třeba o rodokmenu Karla IV. je super.

Snažím se napsat příběh a vůbec mi to nejde. Na počítači mám už třináct špatných začátků, který se dostaly do mrtvýho bodu. Pro každej z nich jsem vymyslela svět, kterej pak nefungoval. O speciálních vzdušných silách složených z čarodějnic. O světě, kde měl každej dům jednotlivé pokoje na různých ostrovech. O opuštěný chatě s bláznivým staromládeneckým strýcem. O ještě bláznivějším Japonci, kterej sestrojil chaloupku na muří nožce z živého biologického materiálu. Poslední verze začala odjezdem do Londýna a skončila zjišťováním cen ubytování na airbnb, protože nemůžu psát o Londýně, když jsem tam nikdy nebyla, že. (Moje anglofilní obsese by byla na dlouhé povídání, dostanu se k tomu někdy jindy...)

Snažím se řídit, aniž bych křečovitě svírala volant a měla pocit, že všichni kolem v následujícím okamžiku umřou. A vůbec mi to nejde. 

Snažím se psát bakalářku a vůbec mi to nejde. 

O stavu mojí angličtiny svědčí nejprůkazněji permanentně zaplej překladač. Vlastně ne, dějou se mi horší věci. Nechala jsem se vyprovokovat a na jedné přednášce, kterou mám v angličtině, jsem položila otázku, ve které jsem místo slova "japanese" řekla jen "Japan". Přednášející mi nerozuměla a já jsem to s klidem zopakovala stejně, až mě pak někdo takovým tím "tohlefaktnenímožnýcotadytaholkadělá" tónem opravil. 

A moje fránina bohužel aktuálně není o moc lepší, přesněji řečeno: zní to, jako kdyby se mi v krku zasekl krocan. 

Zjištěno minulej týden, když jsem se chtěla blejsknout před jedním Francouzem. (Proč?!)

Po svou semestrech staroslověnštiny a dvou semestrech ruštiny jsem se taky hodně předvedla, když jsem se po asi deseti minutách poslouchání řeckokatolické mše zeptala "to je rusky, že?".

Svoje problémy jsem vyřešila tím, že jsem se vrátila k hebrejštině. 

Toto konstruktivní řešení bych zhruba vysvětlila slovy: Když vám nejdou jazyky, naučte se prostě nějakej, kterej nikdo neumí a tak vás nebude moct poučovat, ani opravovat. 

Geniální, že?

A vůbec, jsem ze sebe prostě poslední dobou taková zklamaná. Protože já potřebuju napsat tu svou knížku, potřebuju dodělat školu a ono mi to vůbec nejde. Jakoby sebemenší blbost, pro kterou se rozhodnu, musela zabrat nejmíň pět let. 

Taky jsem se domluvila s kamarádama, že jim do kavárny namaluju obraz.

Po dokončení musím říct, že je to šílenej kýč. A to jsem ke svým obrázkům většinou docela nekritická. Kdybych měla volnejch dalších patnáct hodin a nedošly mi základní barvy, dala bych si to znova. 

A já těch patnáct hodin měla, upřímně řečeno.

Jenže jsem vyřezávala dýňový svícínky a dívala se na Mirandu (a nevím, jestli obohacení slovní zásoby o slovo naughty je zrovna výhra).

Aby toho nebylo málo, otevřela jsem si knížku, kde jsem pak našla následující pasáž: "A já ti ukládám toto: (...) budeš hledat ztraceného prince, dokud ho nenajdeš a nedovedeš domů, nebo při tom nezemřeš, nebo se nevrátíš do svého světa zpátky."

Mám pocit, že už neumím plnit královský úkoly.
Jsem strašně unavená. Připomíná mi to trochu tu situaci, kdy jsem si řekla, že budu volit Drahoše jen proto, abych měla od všech pokoj a aspoň někdo mě měl rád. A taky proto, že jsem si zdůvodnila, že pravda musí být na straně většiny. (Ne, že bych si myslela, že na volbách v naší zemi ještě nějak moc záleží, že nějak zvlášť něco znamená moje volební preference. Ale rozhodla jsem se tehdy uspořádat tažení proti davový psychóze. Asi ani ne tak z heroismu, jako spíš ze zvědavosti a proto, že to nikdo kolem mě neudělal a taky mám občas nutkání se přesvědčit, jestli ještě umím hrát "navzdory".)
Sice jsem nakonec Drahoše nevolila, ale ztratila jsem chuť se jakkoli veřejně prezentovat, protože jsem si uvědomila, že to nejsem schopná ustát.
Jsem prostě holka, no.
Potřebuju, aby si se mnou někdo povídal o tom, co mi nejde a jakej mám den. Ne aby rozhovor začínal pokaždý "můžeš mi vysvětlit, proč si myslíš".
Kde jsou ty doby, kdy jsem se ráda hádala.
Dneska, když moje kamarádka obhajuje sebevraždu, jenom unaveně napíšu dvě věty o tom, proč mi to nedává smysl. A to se k tomu ještě musím hodinu nutit a sama sebe přesvědčovat, že někdo by teda ten nesouhlas vyjádřit měl. Protože myšlenky mají důsledky.
Jsem unavená, rezignovaná, sama na všechny ty svoje boje.

Mám strach, že jednou to taky zabalím, budu žít jen pro vlastní pohodlí a zamilovaná jen sama do sebe. S tím, že ve světě nemá cenu se o něco velkýho snažit. Že stačí denní dobrej skuteček a pocit zadostiučinění.
Pak samozřejmě vznikají ty teorie, že děláme dobrý skutky proto, že nám to dělá dobře.
Z umírněnosti života.
Z pohodlnosti.
Z otročení vlastní touze mít všechno pod kontrolou.

Bože já jsem tak naštvaná.