Proč už nechci být na sociálních sítích

Vrátila jsem se po pár měsících do světa, kde mám celodenní přístup na internet a tím i k sociálním sítím. (U mě konkrétně Facebook a teď chvilku i Instagram.) Byl to upřímně docela šok.

Zjistila jsem o sobě díky tomu spoustu věcí. A začala o sociálních sítích víc přemýšlet. A nakonec jsem, po letech, kdy jsem nebyla schopná formulovat, co mi na sítích tak vadí, to všechno nějak konečně uchopila.

Shrnula jsem svoje pozorování do několika bodů. 

• Po návratu k dennímu používání sociálních sítí jsem zjistila, že přemýšlím úplně jinak než v době, kdy jsem je používala jednou za pár dní na pár desítek minut. Jednak přemýšlím o jiných věcech. Ale taky: úplně jinak vnímám čas. Nejen, že ho jinak trávím, jinak ho vnímám. Ve zkratce: když nepoužívám sítě, daleko intenzivněji vnímám offline svět. Těžko se to popisuje. Každopádně je všechno tak nějak barevnější a zajímavější. Zní to trochu ezotericky, ale má to podle mě úplně racionální vysvětlení. Videa na sociálních sítích a scrollování zdí – to obojí vytváří jakousi zrychlenou realitu. Když pak vnímám realitu běžnou (offline), nepřijde mi tak zajímavá, protože jsem prostě nastavená na jinej „informační rytmus“. Na daleko rychlejší informační rytmus. (Například normálně potkám na ulici jednoho známého za x minut a tady jich vidím za pár vteřin desítky... ) Došla jsem k názoru, že si zkrátka musím vybrat, čemu dám přednost.  Protože moje vnímání dokáže běžet jen v jednom rytmu. (Disclaimer: Tím nechci říct, že to tak má každej. Minimálně vím, že já jsem na vizuální věci dost přecitlivělá. Celej tenhle článek je subjektivní, samozřejmě, to články bývají.)

• Prožívám teď takovou deziluzi z lidí, kteří podle mě dřív sdíleli na soc. sítích zajímavej obsah. Připadají mi čím dál tím víc vyprázdněný, uspaný neustálýma pochvalama od fanoušků a taky čím dál víc mimo. (Tím „mimo“ myslím hlavně to, že mi připadá, že každej blogger časem začne psát o spirituálních a filozofických věcech. A já nestačím žasnout. Všechna ta ezoterika, přírodní síly a jánevím, třeba momentálně moderní inkarnace duší... to zní všechno strašlivě hezky, ovšem jen pokud jste nečetli třeba Platóna. Platóna, filozofa, na jehož myšlenkách vyrůstalo a dodnes z velké míry stojí to, co se dneska zve demokratickou nebo západní civilizací. Protože Platón je podle mě stokrát a možná tisíckrát dál za všema tady těma věcma. Platón. To znamená čtyři sta let před Kristem. Tady, u nás, v Evropě. A my to nevíme.)

• Pokud jde o obsahy běžných uživatelů, jsou pro mě asi zbytečný. Lidi, který znám, vypadají prostě stejně, i když se vyfotí stokrát jinak. Takže vlastně koukám denně na to stejný. Tím, že je to jinak nasvícený a jinak se tam tváříte – to mě prostě nezmate. Já zkrátka pořád vím, že jste to vy. Protože mám váš miniaturní obrázek někde v paměti. A ten tam budu mít bez ohledu na to, jestli mi ho párkrát za den připomenete. To připomínání pro mě jednoduše nemá smysl. Já nezapomínám – a když jo, tak to ani sto fotek nespraví. Noa jak vypadá jídlo a exotická dovolená vim. To taky nepotřebuju připomínat. Takže sledováním nemůžu nic získat.

• To, co mě tady dlouho drželo je, že jsem věřila, že sociální sítě jsou prostor pro sdílení zajímavýho obsahu. Říkala jsem si, že můžu někoho inspirovat sdílením toho, o čem přemýšlím, nebo toho, co vytvářím. A že někdo může zase inspirovat mě. Teď už si to ale nemyslím. Nejdřív k tomu, jak tady můžu někoho inspirovat já – napsání jednoho článku mi trvá většinou kolem čtyř, pěti hodin v případě, že je to něco hodně lehkýho a krátkýho. Dřív, když jsem článek napsala, vyloženě jsem se děsila, že všechny tyhle hodiny práce budou k ničemu, že to nikdo stejně číst nebude, protože je to moc dlouhý (všechno, co píšu je dlouhý). A tak jsem se snažila napsat co nejlepší a co nejčtivější upoutávku, ve který jsem se měla ještě sklon několikrát omluvit, jak dlouhej ten můj text je (a přitom stál tolik práce!). Teď to vnímám trochu jinak. Nevím, proč bych se měla snažit přesvědčovat lidi, že by měli číst, co píšu, jakkoli si myslím, že mám co říct (každej má co říct 😊). Cestu stačí ukázat jednou a dostatečně jasně. Ti, kdo chtějí, se po ní vydají. Ti, kdo nechtějí, půjdou jinudy. Tak je to podle mě v psaní, ve víře, v čemkoli. Vlastně mi přijde, že dělat reklamu na dobrý věci je vyloženě neuctivý k těm věcem. Dobrý věci totiž reklamu nepotřebujou. Ty se chválí samy. A já bych se možná měla spíš naučit je dělat než propagovat něco, co zatím tak dobrý není.

• A k tomu, jak může někdo inspirovat mě – pro to, co dělám, mě nejvíc inspirujou lidi, kteří dělají podobný věci jako já – píšou, kreslí. Těch mám každopádně mezi kamarádama minimum. Což je podle mě vlastně dobře, to, že znám lidi, kteří se ode mě liší, je obohacující a rozšiřuje mi to obzory. Ale obohacující to je asi právě způsobem, kterej mi sociální sítě nedokážou zprostředkovat. Bohužel nebo bohudík.

• Velkej kámen úrazu vidím taky v tom, že sociální sítě jsou postavený na úplně jiný filozofii než je ta, kterou vyznávám já. Jsou prostě strašně instantní. Ve všech ohledech. Předně nutí člověka k tomu, aby se pořád udržoval v obraze. Nejlíp je to vidět třeba na „stories“ – tyhle příběhy do 24 hodin mizí, což nutí uživatele být pořád on-line, aby jim něco neuteklo. Na facebooku můžete sledovat zpravodajství, sledovat ho 24/7. Vidíte to, co je právě aktuální. Soustředíte se na to, co se děje teď. A to mně prostě přijde zcestný. Myslím si, že ty důležitý věci jsou totiž ty, který jsou trvalý a nemění se, ty, který můžete číst klidně offline. A taky si myslím, že ty důležitý věci nejsou instantní v tom smyslu, že by se daly vstřebat za pár vteřin nebo minut. Je potřeba přečíst něco delšího, proniknout do hloubky. V krátkých textech na sociálních sítích nic hlubšího většinou není, protože se to do nich nedá nacpat. A je to trochu absurdní, protože zatímco je teď strašně in pluralita a přesvědčení, že je třeba se dívat na věci z různých úhlů pohledu, články a výroky na sociálních sítích jsou černobílé a jednostranně zaměřené. To je totiž osud krátkých textů. Krátké texty mohou nabídnout jen úzce zaměřený pohled, protože víc se v nich nedá stihnout. Úvahy, fejetony a cokoli hlubšího ze zpravodajství prostě mizí ve jménu aktuálnosti a kvantity informací. Dnešní noviny se třeba od těch prvorepublikových zatraceně liší v tom, že v nich chybí jakékoli myšlenky. Ve jménu objektivity – která podle mě není ničím víc, než novodobým mýtem.

• A poslední bod – prokrastinace. Vůbec nechci omílat to, že na sociálních sítích člověk stráví spoustu času, kterej by mohl strávit něčím užitečným. To podle mě není celá pravda. Člověk přirozeně potřebuje trávit čas něčím neužitečným. Je to zvláštní, ale myslím, že to tak je. Když jsem byla sama na chalupě, bez lidí, sítí a všeho, samotnou mě překvapilo, jaký blbosti někdy dělám. Třeba jsem zaujatě pozorovala páru stoupající z hrnku. Nebo jsem se přikradla pod strom a čekala, až uvidím ptáčka, kterej tam dělá obvykle takovej randál. (Můžete si klidně myslet, že jsem blázen. Ale.) Trochu mi to připomínalo dobu, kdy jsem byla malá. Vrátil se mi úžas z věcí kolem. Byl to druh „prokrastinace“, kterej byl skoro hodnotnější než ta práce, kterou jsem tam dělala. A hlavně: konečně to bylo v rovnováze: užitečnost a neužitečnost. Obojí bylo smysluplný.

A z těhle důvodů se sociálníma sítěma končím. Protože mně osobně se nevyplácejí. Pro mě je to obrovská nerovnice: strašně moc mi toho berou a strašně málo mi dávají. Ano, dostávám srdíčka a lajky a jsem za ně vděčná. Love. Like. Milovat a mít rád. Proto jsme na světě, že? Ve světě sociálních sítí to funguje stejně. A proto jsme i tam. (Nicméně já věřím, že mě a moji práci lidi mají rádi i tak. I když pro mě jednou denně nezmáčknou myš nebo dotykovej displej.)

A nakonec – to všechno vůbec neznamená, že bych zatracovala internet. Spíš naopak. Chci ho začít využívat skutečně k tomu, k čemu ho má smysl využívat – k vyhledávání informací, který potřebuju nebo mě zajímají.

A tak jsem si řekla, že si udělám svůj osobní blog. Zase. (Mám teda i-Vinici a nemíním ji opustit, ale ta moc osobní není.) Bude se to jmenovat Zvolna a budou tam dlouhatánský články, který si už ani nebudou hrát na to, že je přečtete za pět minut. Protože to je teď to, co chci vytvořit – pomalou protiváhu k rychlým sociálním sítím. Mark Zuckerberg by se třásl, kdyby věděl, kdo vyhlašuje facebooku válku, cha. (UPDATE: a zjistila jsem, že nejsem sama, slow blogging v zahraničí už existuje... https://www.digitalmanifesto.net/manifestos/11/)

Možná to není moc rozumný a nakonec mě nikdo nebude číst. No. Jo. Neva. Možná je to ale přecejenom tak, že marná sláva, když chcete být jiní, tak musíte... být jiní. A to na sociálních sítích prostě nejde. Já myslím, že nejde.

Ještě jedno velké mimochodem. Možná jste slyšeli takovoutu větu, že „o sociálních sítích se nedá říct, jestli jsou špatný nebo dobrý, záleží na tom, jak je člověk používá“. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k tomu, že tohle je úplně nicneříkající výrok. Nemůžete si říct tohle a tím otázku sociálních sítí pro sebe vyřešit – protože ta věta nic neříká o tom, jak sociální sítě používáte vy. Jediná konstruktivní cesta je, pečlivě sledovat ty chvíle, kdy na síti jste, a ptát se: „je mi teď ta síť k něčemu dobrému? Používám ji teď k něčemu dobrému?“ Jedině když budete takhle sledovat svoje jednání, můžete říct, jestli je pro vás osobně dobré být na sociální síti. Sociální síť totiž pro vás osobně není „ani dobrá ani špatná“. Sociální síť pro vás je BUĎ dobrá, NEBO špatná. A jak to je zjistíte, jen když si uděláte statistiku svého chování na té síti. Já jsem třeba zjistila, že pro mě je dobrej messenger. Ale facebooková zeď a instagram jsou věci, který mi v 99 % k ničemu dobrýmu nejsou.

A proč o tomhle všem píšu? Abyste i vy zpomalili. A radši četli, psali a přemýšleli mimo jakoukoli scrollovatelnou stále se aktualizující platformu. Ve svým věku si tyhle rady nemůžu dovolit, vím. Ale odpustit si je nedokážu.

Minimálně já budu s radostí a nadšením sledovat a číst jakýkoli vaše blogy.

// Ještě pardon za neustálé používání spojení „sociální síť“. Zkratka SS mi zkrátka nepřišla vhodná.