Změny

Isn't it funny how day by day nothing changes, but when you look back everything is different?

C. S. Lewis 

Někdy mi roky připadá, že se nic nemění. Že všechno, co dělám, vyšumí někam do prázdna, je to, jako bych tloukla hlavou proti zdi, volala do lesů, ze kterých nemůže přijít ozvěna, prostě jakobych všechno co dělám, dělala úplně zbytečně. 

A vždycky jsem z toho frustrovaná, protože všechno to, co dělám (jinými slovy: to, že žiju), mě stojí všechnu sílu, všechno úsilí, kterýho jsem schopná a vlastně ještě o kousek víc. Tak tak se držím nad hlubokou propastí zoufalství, zatínám do jejího okraje prsty, ale pořád to nevzdávám a i v téhle - upřímně dost nešikovné pozici - pracuju, chodím do školy, potkávám kamarády, žiju. I když bych se často nejradši pustila a spadla tam dolů. 

Mám pocit, že Bůh si plně neuvědomuje, jak ošemetná ta moje situace je a tak prostě nic nedělá.

I když tuším, že to mu křivdím, že tohle prostě není pravda. 

(Protože už jsem se párkrát v životě pustila.

A tak vím, že během pádu stačí jen zlomit svojí pýchu, pustit svoje představy o tom, jak by to mělo na světě vypadat a nechat se od něj zase vytáhnout nahoru.)

Tak to prostě mívám. Roky mi připadá, že se nic nemění. A přitom se mění. Měním se já. Jenomže o tom ještě nevím.

A pak jednou přijde den, kdy se to stane. 

Něco se změní. 

Změní se to strašně moc, strašně rychle, jakoby se čas snažil dohnat to období, kdy se nic nedělo. Desítky dní proběhnou v okamžiku.

A já stojím a dívám se, jak kousky mého starého já mizí v hlubinách času. 

Vidím, jak mi vítr trhá srdce na kousky a rozhazuje je po okolních polích.

Mám pocit, že něco takového nemůžu vydržet, že za chvilku ze mě prostě nezůstane nic. 

Ale vím, že můžu. Protože tohle je to, na co jsem se připravovala celou dobu, kdy se zdánlivě nic neměnilo.

A tak to nechávám být. 

Vím, že už jsem to párkrát přežila. Přežiju to i tentokrát, mám to o to lehčí, že to není poprvé.

A pak se uprostřed toho procesu, kdy moje plány a představy mizí v té neviditelné, ale velmi účinné skartovačce, začnu smát.

Byla jsem hloupá, Bože, řeknu. 

A tak je to i tentokrát. Byla jsem hloupá. A dnes, dnes už si nemyslím, že tu můžu být pro všechny. Nemůžu. Můžu tady být jen pro ty, kdo chtějí, abych pro ně byla. 

Jsou lidé, kterým nikdy v životě nepomůžu, protože to odmítnou.

Lidé, kteří mi nikdy neporozumí.

Lidé, pro který nikdy nebudu dost dobrá. Dost milá. Dost zajímavá. 

Tak to prostě je.

Jedinej, kdo je tady pro všechny, je Bůh. 

Je to jediná bytost, která je schopná ustát absolutní odmítnutí a přitom zůstat věrná, jediná bytost, která je schopná vyrovnat se s existencí zla. 

Je to tím, že Boha tohle zlo už jednou zabilo. Definitivně zabilo. A on raději zemřel než aby přestal milovat, obětoval život místo toho, aby dezertoval.
Pokud jde o běžný život, zlo je totiž vždycky silnější. Vždycky. Protože má na své straně smrt. A utrpení (pokud se rozhodnete být zlí, nemusíte trpět tím, když se děje něco zlého - pokud v běžném životě existuje větší výhoda, pak o ní nevím).

Pokud chtěl Bůh existovat, musel přijít na to, jak vstát z mrtvých.

Myslím, že takhle nějak to bylo. A on na to přišel. A proto je mocnější než zlo. 

Jsem vděčná.

Dneska víc než jindy.

No one can tell what goes on in between the person you were and the person you become. No one can chart that blue and lonely section of hell. There are no maps of the change. You just come out the other side.

Or you don't.

― Stephen King, The Stand