Domů

Za okny se míhaly kmeny smrků.

Vždycky se mi zdálo, že to snad nikdy neskončí, že budeme sedět ve vlaku už napořád a koukat na další a další stromy. Ale těch osmdesát kilometrů za babičkou vlastně nebylo až tak moc.

Od vlaku jsme chodili už za tmy, zkratkou kolem pily, kde vonělo čerstvě pořezané dřevo.

Někdy bylo už pošmourno a někdy mrholilo.

A od té doby je pro mě doma tam, kde svítí okno do venkovní tmy. Tam, kde někdo čeká s horkou polívkou a komínkem modře květovaných talířů.

Dneska už to není tak jednoduchý.

K tomu, abych došla domů nestačí sednout do vlaku a ujet osmdesát kilometrů.

Protože babička, která na nás vždycky čekala v rozsvícené kuchyni, už na nás čeká někde jinde. A ten dům už patří nějakým cizím lidem.

Dneska budu muset začít tím, že najdu někoho, kdo mi ten dům postaví.

Pak teprve můžu myslet na okno, světlo, polívku a vnoučata, že jo.

A já nevím, jestli se toho někoho někdy naučím hledat tím správným způsobem.

Vím jen, že doteď jsem to dělala úplně špatně.

Zjistila jsem to v pondělí.

V pondělí mi došlo, že to, na čem mi u kluků doteď tak záleželo, byly úplný blbosti.

Nepřiznala bych to. Ale záleželo mi prostě na tom, jak velkej to je frajírek, jestli máme společný zájmy, jak dobře píše, jak moc je schopnej se mnou vést filosofický rozpravy a jestli umí zpívat.

Nějak jsem zapomněla na ten jedinej důležitej požadavek.

Aby to byl někdo, kdo má dobré srdce.  

A tak jsem paradoxně začala v podstatě od konce.

Všechno, co zatím umím, je uvařit houbovou polívku.