Okamžiky

Večer. Čtu si a jsem smutná z toho, jak jsem nevzdělaná. Typická depka ze čtení Lewise. Uměl latinsky, řecky a snad i trochu italsky a německy ještě dřív, než mu bylo 18. Možná toho do té doby nepřečetl víc než já doteď, ale téměř jistě četl hodnotnější knihy (Biomanželku by narozdíl ode mě asi odložil po první straně.) Nicméně sám o sobě píše, že žil velmi osamělý život a že mu to tak vyhovovalo. Celý den studium, pak procházka, odpolední svačina a čaj. A mně dochází, že já jsem na tohle prostě přecejen asi moc společenská. 

A přitom. Chtěla bych číst a mám pocit, že bych i měla. Jenomže... sama se k tomu někdy motivuju fakt těžko. Mám zkušenost, že dělat věci, které nikdo z okolí nedělá, je vždycky nejtěžší. 

Přemýšlím dál. O tom, jestli studium a psaní je skutečně to, co mám v životě dělat. Modlím se, abych objevila nějakou příležitost, jak sloužit, jakoukoli, třeba i takovou, na kterou bych sama nepřišla a která se psaním nijak nesouvisí. Protože si připadám demotivovaná a nečinná.

Ráno. Googlím, jestli v Brně existuje nějaký čtenářský klub. Jakýkoli. Moje nároky postupně klesají a už nevyžaduju, aby to byl "klub přátel antické literatury". Stačilo by přece místo, kam bych mohla přijít a potkat lidi, kteří nečtou jen v případě, že jim to někdo nařídí ve škole. A ideálně nečtou jen moderní trháky postavené na zajímavé obálce a reklamě. Tonoucí se stébla chytá, takže otvírám facebook. Zjišťuju, že jsem pozvaná na akci, kde se budou vymýšlet témata nových programů pro Skautský institut. Náhodou mám svůj týdenní úklid u jedné paní domluvený až na zítřek. Takže můžu. A rozhoduju se, že tam půjdu.

Večer. Sedím ve Skautském institutu a bavím se s A., která mi sem poslala pozvánku. Za programy na téma "Média" tu je dnes právě ona. A právě v "Médiích" nedávno padl návrh založit Čtenářský kroužek. Když to A. zmíní, dvě další holky se přidají, že o tom také přemýšlely. Domlouváme se, že se potkáme příští týden.

Chápete to?
Stačilo dvacetčtyři hodin.

---

Což mi připomíná.

V létě, když jsem byla sama uprostřed krajiny, ve které jsem znala jen sedmdesátiletou sousedku jsem se jednou už skoro za tmy vydala do asi tři kilometry vzdáleného kostela, kde měla být podle rozpisu mše. 

Každopádně když jsem tam dorazila, v kostele bylo navzdory všem rozpisům zavřeno. 

Zkusila jsem boční dveře. Zadní dveře. Když jsem došla k předním dveřím, zaznamenalo mě čidlo a rázem mě oslnilo světlo z reflektoru.

Rychle jsem otočila hlavu. A v témže okamžiku tmu, do které jsem se oslněná reflektorem podívala, pročíslo světlo. Asi patnáct metrů ode mě spadl meteorit. 

Na vteřinu přesně.

Já to nechápu.
Ale cítím se vděčná.

/Kdyby to z toho nešlo poznat, tyhle dva přívěhy mají společné mnohem víc než tu "náhodu". V obou šlo o to, že jsem se už za tmy vydala někam, kam se mi vůbec nechtělo. 
Protože možná to je pointa dobrých konců.