Moruše

Už strašně dlouho chci napsat takový povídání o depce. Je to jedna z těch věcí, který mi leží až někde úplně vzadu v hlavě, za spoustou jiných věcí, který bych chtěla udělat.

Tahle fronta věcí, který bych si přála udělat, mě obykle nějak neděsí. Všechno má svůj čas. A pokud mám skutečně psát o depkách, jednou se k tomu prostě dostanu.

Nicméně mi přijde, že čím jsem starší, tím míň si pamatuju, jak ty doopravdový černočerný bezvýchodný depky vypadaj. 

Takže bych si k nim ráda udělala pár poznámek.

Pokud jde o depky, mám takovou svou teorii, skládá se ze tří částí. 

Zaprvé: jsem přesvědčená, že když je depka (resp. dlouhodobá depka), je dobrý jít až ke kořenům. Nesnažit se to něčím přebíjet, utíkat od toho, ale jít tam dolů a pokusit se nalézt a pochopit příčinu. 

Každopádně když jsem byla mladší, tahle strategie obvykle dopadala dost špatně, protože když jsem došla tam dolů a pochopila tu příčinu, úplně mě to přemohlo. Začala jsem mít pocit, že je to tak špatný, že se s tím nic dělat nedá, že je to úplně bezvýchodná situace. Většinou jsem se pak začala litovat.

Dneska si myslím, že moje výlety ke kořenům depky dopadaly takhle špatně hlavně proto, že jsem to měla špatný s Bohem. Měla jsem tehdy pocit, že mě Bůh vůbec nechápe a nevidí, jak hrozně mi je a tak nic nedělá. Nebo že mě dost nemá rád a tak nic nedělá. Čím silnější ten pocit byl, tím míň jsem měla chuť Boha tam dolů brát. Nestála jsem o někoho, kdo sice tvrdí, že mě miluje, ale nechává mě v tomhle stavu. A bez Boha tam byla samozřejmě o to větší tma.

Dneska se na to všechno dívám úplně jinak, což mě od takhle černých depek částečně chrání. Myslím si, že každá depka pochází z nějaké nezdravé fixace - na nějakého člověka, na nějaké přání, na nějakou představu šťastného života. Když se člověk na něco fixuje takhle silně, Bůh mu moc pomoct nemůže. Bůh tyhle fixace totiž neschvaluje, Bůh si ze všeho nejvíc přeje, abychom byli svobodní, plně svobodní. Jediná pomoc, kterou Bůh nabízí, je vlastně ta, že změní naše myšlení natolik, že se přestaneme na danou věc tak fixovat. A takovou pomoc samozřejmě člověk, který se na něco fixuje, vehementně odmítá. Chce, aby se TO stalo, aby se TO změnilo, aby TO bylo takhle. Na Bohu tady nezáleží. Záleží na TOM. Pak budu šťastný, křičí člověk. Ne, nebudeš, říká Bůh. Šťastný budeš, pokud tvé štěstí nebude záviset na této věci, šťastný budeš, pokud budeš svobodný.

Druhá část mojí teorie je, že hodně depek pramení z toho, že člověk se soustředí jen a jen na sebe, na svoje štěstí a pohodu. Vidí sám sebe jako jediný strom, ačkoli stojí uprostřed lesa. Anebo, pokud si uvědomuje přítomnost ostatních, alespoň trvá na tom, že on sám je (přinejmenším pro sebe) ten nejbarevnější, nejdůležitější strom. A to časem vždycky začne bolet. Protože podle mě paradoxně největší utrpení je, nevnímat utrpení ostatních lidí, vidět jenom to svoje. Člověk pak nemá za koho bojovat. A bojovat jen sám za sebe je depka, jedna z nejhorších.

A třetí část teorie - úplnej prazáklad každé depky je nedostatek lásky a pochopení, nebo spíš nedostatek jistoty, že je člověk milován tak, jak potřebuje. 

Já si třeba myslím, že člověka může takhle dokonale milovat jenom Bůh. A to je prostě problém, někdy. Protože Bůh není vidět, fyzicky člověka nepohladí, někdy se dokonce zdá, že klidně nemusí existovat. Podívat se na tohle úplně jinak mi pomohla právě knížka Zklamán Bohem, o které už jsem tady psala a budu o ní asi psát už pořád.

V té knížce se mluví o tom, jak strašně mylná je představa, že Bůh v dnešní době bude konat stejným způsobem, jakým konal ve starozákonní době: zjevovat se, zasahovat, ...
Očekávat to, znamená skončit zklamaný, s představou, že Bůh buď neexistuje, nebo dost nemiluje.

Podle autora té knížky je to ale jinak.
Bůh nezasahuje, nezjevuje se (atd.) proto, že kdysi, už ve starozákonní době, se ukázalo, že tenhle způsob vůbec nefunguje.

Bůh člověka vychovával v podstatě metodou odměn a trestů.

Člověk ho za to začal nenávidět. 

A tak Bůh změnil strategii. Během celé Bible je ta postupná změna způsobu Božího jednání s člověkem patrná. Už se nezjevuje, neodměňuje a netrestá, je čím dál skrytější. Proroci mu tenhle přístup často vyčítají.

Bůh ale, když k nim mluví, dokola opakuje, že kdyby se znovu zjevoval, kdyby zasahoval, nic by to nepomohlo. Dokola opakuje, že ví, že by to nepomohlo, protože tak to dělal dřív. 

Byl uprostřed svého lidu, plnil mu každé přání a každou zpronevěru trestal - a jeho lid ho za to nenáviděl. 

Jeho dnešní strategie je, že zůstává skrytý. Čeká ukryt za mašinérií přírodních zákonů, za oponou systému, který jakoby fungoval klidně i bez něj. Čeká, jestli ho někdo bude přesto hledat. Jestli ho někdo bude přesto milovat.

Bůh už nemůže dát víc, než dal. Dal sám sebe, stal se člověkem a mnoho lidí se to ani nedotklo. Bůh dneška je zhrzený Bůh, ne ublížený, ale zahnaný do ústraní světem, který tvrdí, že ho nepotřebuje.

Líbí se mi myšlenka, že Bohu láska komplikuje život stejně jako komukoli z nás. 

Protože když někomu dáte všechno a on vás přesto odmítne... jaký by mělo smysl dávat mu to všechno znova? A Bůh nám stejně spoustu věcí dává pořád znova. Krásné dny. Stromy. Květiny.

Tenhle pohled na Boha má každopádně hned několik ALE. 

A to je vlastně i pointa tohohle článku.

Kniha Zklamán Bohem hodně pracuje se Starým zákonem, všechny myšlenky, které předkládá, jsou velmi dobře "zdrojované" pasážemi z této části Bible. Ovšem k Novému zákonu se tolik nedostává. 

Stejně jako jsem se k němu vlastně nikdy pořádně nedostala já.

Až dneska.

Dneska mě přepadla taková všední, středně těžká depka. Často v takových chvilkách otvírám Bibli a doufám, že mně to zas otevře oči. Když jsem ji otevřela dneska, narazila jsem na tuhle pasáž z Lukáše:

Pán jim řekl: „Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,‘ a ona by vás poslechla.“  (Lk 17, 6)

No. Jako na potvoru máme jednu moruši na zahradě.

Což hodně přispělo k tomu, že mě popadl vztek.

Chtěla jsem si přečíst něco, co by mě nějak povzbudilo - a ejhle! místo toho jsem narazila na tohle absurdní tvrzení o moruši.

Vyloženě mě to urazilo. Mám totiž s podobnými Ježíšovými výroky svoje zkušenosti.

Když jsem byla úplně malá, měli jsme doma zkamenělého trilobita.

Mně ho bylo vždycky strašně líto. Bylo to vlastně mrtvé zvířátko, které si naši vystavili na stolek v obýváku. Strašně jsem si přála, aby obživlo a mohlo se radovat ze světa jako já.

A tak jsem se modlila. Modlila jsem se ve jménu všech těch Ježíšových výroků typu moruše*.

Modlila jsem se s vírou. 

A trilobita to nevzbudilo.

Tenkrát jsem si samozřejmě neuvědomovala, co by se dělo, kdyby trilobit opravdu obživl. V očích mnoha lidí by tohle byl nepochybný, obrovský zázrak. Najednou by byl důkaz, že Bůh je. Nebylo by třeba ho hledat, dál se o něm přít. 

Z hlediska Boha by se všechno vrátilo zase o tisíce let zpět, do biblických dob, kdy Bůh konal zázraky a byl přítomný uprostřed svého lidu.

Racionálně chápu, že tohle Bůh nemohl obětovat pro chvilkový rozmar jedné holky. 

Ale pocitově ne. 

Pokud nechtěl dělat zázraky, neměl říkat to s tou moruší, rozčilovala jsem se tenkrát. 

A stejný pocit jsem měla i dnes.

Přemýšlela jsem dál. Celá ta pasáž o moruši může znamenat jen jednu ze tří věcí.

A) Podle Boha je moje víra menší než hořčičné zrnko. Důvod, proč nedokážu oživovat trilobity a stěhovat moruše je prostě ten, že věřím málo. Tohle vysvětlení mě uráží. Věřím v Boha, kterého jsem nikdy neviděla. Už několikrát jsem vsadila na něj, i když to nebylo zrovna lehký. Proč tohle Bůh nazývá horčičným zrnkem? 

Znám křesťany, kteří by mi řekli, že jsem prostě nafoukaná, že moje víra ve skutečnosti je daleko horší, než Bůh vyžaduje, a měla bych se s tím, že nedosahuju ani kvalit hořčičného zrnka, pokorně spokojit. Jenže to je podle mě jen zbožná fráze. Já i Bůh samozřejmě víme, že mu dávám zoufale málo, ale já i Bůh víme, že se snažím. Nechápu teda, proč by Bůh moji snahu odměnil nějakým "ehm, tohle pro mě není ani hořčičné zrnko, má drahá". Už jen při té představě mám vztek. Takže tahle verze padá.

B) Výrok s moruší je prostě lež. Do Bible se to dostalo buď nějak omylem, nebo je celá Bible lež. To, že se to dostalo do Bible omylem, se podle mě dá celkem snadno vyloučit. To by se to tam totiž muselo dostat omylem strašně mockrát*. A to, že je celá Bible lež - tomu nevěřím. Tolik věcí mi tam dává smysl, že tyhle výjimky vypadají spíš na to, že je jen špatně chápu.

C) Existuje ještě nějaké vysvětlení, které neznám.

Začala jsem hledat, co se o moruši kde psalo. Zatím nejsmysluplnější mi připadá úvaha Anselma Grüna, který v podstatě říká, že moruše je obraz, podobenství, podobně jako mnoho příběhů, které Ježíš vypráví:

V evangeliích hovoří Ježíš o víře, která dokáže přenášet hory: Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: "Zdvihni se a vrhni do moře!", a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít (Mk 11,23). V Lukášově evangeliu používá Kristus jiného obrazu. Když ho apoštolové prosí: Dej nám více víry!, odpoví jim: Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: "Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!", poslechla by vás (Lk 17,5-6).

Jak si obě uvedené věty vyložit? Chce nás snad Ježíš povzbudit k předvádění nějakých kouzelnických kousků? Ovšemže ne. Obě slova je třeba chápat obrazně. Často se ocitáme před celou horou problémů a ty nám zastírají výhled do budoucnosti. Nedokážeme se pohnout z místa, protože nám ta hora stojí v cestě. Jakmile se na ni ale přestaneme fixovat a upevníme se ve víře, rozpadne se na prach a problémy se náhle zmenší, přestanou se před námi kupit. Víra nás pozvedá na vyšší úroveň, z níž jsme schopni mít dobrý rozhled na horu svých těžkostí, a ta nás přestane ohrožovat a vrhne se do moře. To ve snech vždycky symbolizuje nevědomí, z něhož v našem nitru často vystupují různé obavy a stavějí se před nás jako hory. Víra je ale bortí.

U Lukáše najdeme jiný obraz. Moruše se zakusuje svými kořeny hluboko do země. Předpokládá se, že se tento strom dožívá okolo šesti set let. Pro mě je obrazem člověka lpícího na sobě samém a zapouštějícího kořeny do viditelných pozemských skutečností, na souši. Přesto dokáže víra tento strom vykořenit a přesadit do moře. Tam čerpá náš strom života vláhu a může přinášet plody. Bez ní nás ochromí křečovitost. Začneme lpět na všem: na majetku, na úspěchu, na zdraví nebo na moci. V ní naopak dokážeme toto všechno opustit a ponořit se do moře. Způsobí tu tedy nejen zázrak, ale poskytne nám nové místo k životu osvobozenému od křečovitého lpění na různých věcech, přesadí nás na úrodné místo v moři nevědomí. Víra nás přivede ke zdroji Ducha svatého, jenž zúrodňuje a vyživuje náš život.

(A. Grün: Víra, naděje a láska)

Ještě pořád si tím nejsem tak docela jistá. Není to pro mě dostatečné vysvětlení, spíš nápověda, že tudy by mohla vést cesta.

Ale o tom vztahy asi prostě jsou. Nikdy druhého nechápete napoprvé, aspoň ne ve všem a úplně - a tak to je, i když ten druhý je Bůh. 

Zvláštní mi jako obvykle přijde, jak tahle pasáž zapadla do mých úvah o depce. 

Grün mluví také o fixaci.

Navíc jsem ráno dočetla Izajáše a už dlouho si říkám, že až ho dočtu, začnu číst Janovo evangelium. 

Tím, že jsem začala u moruše, jsem vlastně začala hned pro začátek se svým největším problémem s evangelii. A asi to bylo potřeba.

*další moruši podobné výroky: Mk 11, 23; Jan 11, 41-42; Jan 15, 7; Mt 7, 7