***

Rok a půl to hledám. Východisko. Lék.

Něco, co by mi napovědělo, proč Bůh jedná tak, jak jedná.
Totiž proč mlčí. Proč nezasahuje. 

Když budu mluvit o sobě - vždycky jsem se ptala na jeho vůli.
- A přesto jsem to já, kdo si třikrát po sobě vybral špatně školu.
- A přesto se ke mě lidé, které jsem měla ráda, mnohdy obrátili zády.

- A přesto...

Našla bych takových významných i úplně všedních "a přesto" klidně stovky. Klidně tisíce.

Téměř vždy, když jsem se některého ze svých křesťanských přátel ptala, jak je to možné, že se modlím a přitom se mi dějí takové věci, skoro pokaždé se mi dostalo odpovědi, ze které vyplývalo, že je to moje chyba. Nemodlila ses dost. Nemodlila ses správně. Neplnilas Boží vůli. Máš takovou moc radikální povahu.

A já nevím co. 

Jenomže vím, že to tak není. 

Samozřejmě jsem spoustu věcí vždycky dělala špatně.

Jenže to dělali špatně i lidé, kterým se dařilo líp.

A navíc - daleko víc než všechny ty události mě zdrtil pocit, že Bohu je to všechno jedno. Kdyby mi dal nějaké znamení, alespoň nějaký záchytný bod, všechno bych to vydržela, říkala jsem si.
Ale takhle?

A to můj případ není nijak zlý, ve srovnání s jinými se mi stalo pár malicherností.

Znám křesťany, kterým zemřeli v mladém věku rodiče. Znám křesťany, kterým se úplně rozpadla rodina, nebo přestali být zdraví.

Znám křesťany, které Bůh přivedl svým mlčením až na kraj propasti, na hranici života a smrti. Znám křesťany, kteří, když už to nedokázali vydržet, nad Bohem zlomili hůl.

Stála jsem tomu rozhodnutí udělat to taky tolikrát tak blízko, že nemám ani tu sebemenší motivaci jim cokoli vyčítat - jako to dělají moji křesťanští kolegové, kterým se z nějakého důvodu vedlo líp.

Vždycky jsem to místo toho vyčítala Bohu.

Vyčítala jsem mu, že tak často nezasáhne, když to potřebuje člověk nejvíc. Tak často nepomůže. Neslituje se a nepromluví. Nedá ani to nejmenší znamení. Naopak - nechá člověka klesnout až na dno sil.

Vyčítala jsem mu to proto, že znám velmi dobře Bibli, četla jsem tolik příběhů lidí, kterým Bůh pomohl, které zachránil, že jsem nedokázala pochopit, proč se něco takového nestalo mě a lidem, které mám ráda.

A hledala jsem na to rok a půl odpověď. Odjela jsem sama na chalupu. Modlila jsem se tam. 

A přišla jsem na spoustu věcí, jen na tuhle jednu ne. Ne docela.

Ke konci léta a tím i svého téměř nepřetržitého pobytu na samotě, jsem začala mít zdravotní problémy.

Doufala jsem, že to nějak samo odezní, ale nic. Nakonec jsem se objednala na vyšetření a jela jsem za svou paní doktorkou až na Vysočinu, aby se zjistilo, co mi je.

Vysočina je můj druhý domov. Strávila jsem tam tu nejhezčí část dětství. 

Brzy ráno jsem z vlaku v polospánku pozorovala ty důvěrně známé kopečky, jako špejle tenké smrky a rozeklané borovice na skalách. Jako bych jela po dlouhé době domů.

Vystoupila jsem v Třebíči do chumelenice a zimy, ale navzdory počasí jsem byla šťastná, že zase vidím tu hradbu skal porostlou borovicemi a pod ní záplavu křivolakých uliček židovské části města.

Rozhodla jsem se, že když už jedu na vyšetření, koupím si něco hezkého. Třeba knížku. 

V Třebíči je totiž skvělé Knihkupectví Jakuba Demla. 

A tam jsem našla knížku, která se zabývá tou samou otázkou jako já.

Její čtení... nebylo úplně příjemné. Pojmenovalo zoufalství, které jsem cítila s větší přesností, než jsem ho byla ochotná pojmenovat já.

Ale tahle knížka mi na mou otázku dokázala odpovědět.

Našla jsem knížku pro křesťany, kterým se nedařilo.

Pro ty, kteří se nedokážou spokojit s lacinými frázemi, které na toto téma nabízejí církve.

Pro ty, kteří nedokážou pominout fakt, že Bůh tak často prosby prostě nevyslyší.
Pro ty, které Bůh, kterého milovali, zklamal.

Našla jsem východisko.

A taky vlastně scénář, který už nějakou dobu hledám - mám už delší dobu pocit, že bych měla začít s animací, protože statická kresba mi nestačí.

A tohle je konečně něco, o čem bych chtěla mluvit.

To celé je vlastně příběh zlomeného člověka a zlomeného Boha.

Ne příběh slov, argumentací a důkazů.
Ale příběh srdce.

Už dlouho si uvědomuju, že obraz je mému srdci bližší než jakákoli forma kázání - nikdy jsem nechtěla kázat. Dělám a dělala jsem to proto, že jsem nevěděla, co mám dělat jiného.

Teď už to vím.

A děkuju.