Nepřátelům

Po pár letech jsem znovu potkala Holanovu báseň Nepřátelům, kterou napsal v roce 1949.

Dřív se mi vůbec nelíbila, dnes jí dávám v mnoha věcech za pravdu.
A ve vší té neurvalosti a místy v až teatrálním smutku vidím spíš lidskost než literární neschopnost.

Nejradši mám tu pasáž
jen z lásky mohlo by zde ještě trysknout štěstí,
kdyby štěstí nebylo vášní

Protože štěstí je dnes vášní, řekla bych že lidé se za ním ženou čím dál překotněji. Bez ohledu na cokoli a kohokoli.
Rádoby umírněná sestra téhle honby za štěstím, snaha žít pohodově podle mě není o nic lepší, jen má jiný kabát. I jí je třeba obětovat pravdivost, lásku, v podstatě všechno.
A přitom...
"... znáte to, jak to dopadá, když se někdo křečovitě snaží o pohodu. Trapně." (Marie Doležalová)
Kdo nevěří, ať si zadá do googlu "pohodar.com".


Pro ty ostatní toho Holana
(začátek je trochu... méně srozumitelný, ale vydržet do konce se opravdu vyplatí:)).



Už mám dost vaší nízkosti, a nezabil-li jsem se ještě,
pak jenom proto, že jsem si nedal život
a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe.
Můžete se smát, ale orla napadne jen orel
a raněného Hektora může litovat jen právě Achilles.
Být není lehké...Být básníkem a mužem
znamená býti lesem bez stromů
a vidět...Vědec pozoruje.
Věda se může po pravdě jen pídit:
píď ano, křídla ne! Dla czego?
Ale je to prosté, vždyť jsem to už řekl:
věda je v pravděpodobnosti, básník v podobenství,
veliká polokoule mozková
odmítá byť i velebáseň poptávkou po cukru...
Kohout se štítí deště, ale to je něco jiného,
je večer, vy byste řekli: pohlavně dospělý,
a slečna má ňadra tak pevná,
že by jste o ně mohli klidně rozbít
dva poháry kořalky, ale to je něco jiného.
A představte si maják na lodi,
plující maják: ale to je něco docela jiného.
A celý váš vývoj od stély po člověka
až po stélku lišejníkovou: ale to je něco docela jiného!


Mraku se zvedá žaludek, ale u vás neuchází ani plyn,
vy nemůžete být, ba ani býti
udušeni hadími šupinami,
co Bůh si vymyslil, zde chce mít procítěno,
dětem a opilcům je to jasné,
ale oni nejsou tak drzí, aby pátrali,
pročže se zakalí zrcadlo z pohledu měsíčkující ženy,
a básníci pro lásku k životu se neptají,
pročže se pohne víno v sudech,
když ona přejde kolem...

A už mám dost vaší drzosti,
jež všechno zproniká, kde chtěla obsáhnout
a nedovedla objímat.
Však také přijde pohroma,
o níž se vám nikdy ani nemohlo snít,
protože nemáte sny,
co Bůh si vymyslil, chce míti procítěno,
přijde pohroma, dětem a opilcům je to jasné,
jen z lásky mohlo by zde ještě trysknout štěstí,
kdyby štěstí nebylo vášní,
dětem a opilcům je to jasné...


Bylo by třeba žít, abyste byli,
ale nebudete, protože nežijete,
a nežijete, protože nemilujete,
protože nemilujete ani sebe, natož bližního.
A už mám dost vaší sprostoty,
a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto,
že jsem si nedal život
a že ještě kohosi miluju, protože miluju sebe...
Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice
a raněného Achilla jen Briseovna.
Být není lehké... Lehká jsou jen hovna...