You may hear it in the woods

(aneb o dvou neobyčejných knihách)

Walden či život v lesích

Když jsem jednomu kamarádovi oznámila, že chci bydlet v horách, reagoval na to větou:

"Četlas Thoreaua? -- To si přečti, on žil na samotě a psal o přírodě. Jmenuje se to Walden."

A tak jsem si z Moravské zemské knihovny objednala Walden či život v lesích, stařičký výtisk, ještě v překladu Miloše Seiferta.

Což bylo docela štěstí - podle mě je to jediné vydání, které má cenu číst, protože je v něm předmluva od R. W. Emersona, která obsahuje několik neuveřejněných Thoreauových zápisků.

A ty mi připadly zajímavější než celá kniha dohromady.

Směju se jim dodnes. Nevím proč. Asi...

Thoreau byl podle mě vzácný případ muže, kterému hořelo srdce takovým tím jasným, čistým plamenem.

Nevím, jak jinak to popsat. Nemyslím tím, že byl naivní, byl všechno, jen ne naivní. Byl nejspíš tisíckrát chytřejší než většina lidí, což je prostě vždycky smůla. Ale přitom mu zůstal ten plamen. Mimoděk to vyjádřil sám, když napsal: Rather than love, than money, than fame, give me truth.

A k tomu v jeho případě patřila i velmi pokorná zaujatost přírodou.

Občas se něco takového dá najít ve spisech asketiků, ve středověkých traktátech. Ten důvod, proč tyhle věci čtu, je asi to, že mi to vrací mou potlučenou víru v dobrý muže.

A taky, přiznávám, mě to svým způsobem fascinuje.

♥ 

Každopádně samotné Walden už mě až tak číst nebavilo. (Ale kdybyste chtěli víc, tak jsem velice pracně na internetu našla i ten Seifertův překlad.)

Nedávno jsem ale objevila jinou knížku, která je Walden trochu podobná (je jím taky nejspíš hodně inspirovaná):  

Poutník u Tinker Creeku
Napsala to Annie Dillard a je to jediná knížka, která od ní u nás vyšla. Ty další v nejhorším přeložím já. Tak za třicet let, až se naučím anglicky.

Když jsem to začala číst, připadala jsem si, jako bych našla drahokam. 

Annie Dillard taky odjela na samotu, k řece Tinker Creek. V knížce mluví o úplně obyčejných věcech, ale neobyčejným způsobem. Často jde o reflexe různých přírodních pozorování, reflexe vlastních vzpomínek, úvahy o člověku ve světě. 

Annie navíc není tak puritánská (jako Thoreau) a nemá potřebu kázat (jako Thoreau). 

Je to asi první knížka, kterou mě baví číst pomalu. Jsem někde uprostřed druhé kapitoly, ale úplně mě to dostalo. Mám s tou knihou ještě velký plány :) (Třeba se chystám nahrát první dvě kapitoly na uloz.to... ale nechci zůstat jen u toho!)

Je to jakobych potkala svou soulmate.  

A všechny svoje soulmate vnímám jako závazek.

Jinak Annie Dillard jsem objevila hlavně díky knížce Zklamán Bohem, o které už jsem TADY psala. 

Tohle je... v podstatě takovej můj Tinker Creek :)