Jan Palach

Výročí sebeupálení Jana Palacha na můj život nakonec mělo větší vliv, než bych čekala.

Napsala jsem e-mail Kovymu, což je věc, která by mě normálně ani nenapadla.

A napsala jsem článek na svůj blog na iDNES, což jsem taky nečekala, že vůbec někdy udělám.

Protože jakkoli považuju Palacha za hrdinu, mám strach z toho, že současný způsob medializování jeho činu může vést děti nebo mládež k nápodobě.  A přijde mi, že žádnej publicista ani reportér se o tohle nestará. Přitom demonstrativní dětský sebevraždy nejsou nic neobvyklýho.

Občas mě nějakej takovejhle strach prostě popadne. A pokud je to jenom paranoia, jen dobře.

Publikace na iDNES mě každopádně příjemně překvapila, hlavně proto, že jsem co do počtu zhlédnutí  skoro dohnala europoslance Zdechovského, který publikoval víc jak od dvě hodiny dřív. (UPDATE: jemu ten nárůst čtenosti ale narozdíl ode mě vydržel teda). A dostala jsem za článek víc bodů. Uuuuu.... jak už nejsem zvyklá něco dávat na sociální sítě, docela se mnou takovej příval pozitivní zpětné vazby otřásl. Měla bych si dávat pozor na ego :)

Každopádně s tím Tomášem Zdechovským je to vtipný. Před sedmi lety jsme se potkávali na jednom litwebu, kde jsme oba publikovali svoje básně. Tak jsme se dneska zase potkali... i když on to neví, protože tenkrát jsem používala veleumělecký pseudonym Luisa Sekaná.

Kdežetyloňskésněhyjsou... 

Ten článek je TADY, kdyžtak.

Je šitej docela horkou jehlou, na tu formu hrdá teda nejsem.
Ano, měl by být poloviční a neopakovat se.

Ale zas. Mám zkouškový. A snažím se naučit nebýt tak strašně perfekcionistická, že.