Jedna věc

Můj úplně nejoblíbenější článek na českým blogu nenapsala ani Krkavčí matka, ani Anie Songe, ale Jitka. Přečíst si ho můžete TADY.

Píšu o tom vlastně kvůli téhle větě:

Když si najdeme tu jednu věc, kterou můžeme dělat – jeden čin dobra pro naše město nebo pro tento svět – najdeme způsob, jak si udržet zdravý rozum i v této náročné době.

Dřív jsem si byla hodně jistá tím, co bych měla zrovna teď dělat pro lepší svět. 

Měla jsem pocit, že když se starám o děti, nemůže mi vlastně nikdo (ani já, ani Bůh) nic vytknout, protože přece dělám něco dobrýho.

Nestíhala jsem, dávala jsem tomu všechno. 

Měla jsem pocit, že dělám něco důležitýho a čím víc toho udělám, tím lepší to bude.

Dneska se na celý to období dívám trochu rozpačitě.

Připadá mi, že jsem v té době byla hrozně bezohledná. K Bohu, ke světu, k ostatním, k sobě.

Neptala jsem se Boha, co by si pro mě přál. Nebo spíš - ptala jsem se jen tak mezi řečí. 

Za modlitbu jsem považovala to, že si s Ním přece přes den povídám a to, že dělám ty dobrý věci. 

Ve skutečnosti jsem ale Bohu nedala ani chvilku. 

Vždycky bylo něco důležitějšího než si sednout, vypnout všechno a všechny okolo, otevřít Bibli a zeptat se, jak se dneska má.

Neděle pro mě byla chvíle času na moje koníčky a můj odpočinek. Vůbec to nebyl čas pro Boha.

Pokud jde o svět: nezastavila jsem se, abych se podívala, jak zapadá slunce. Nehledala jsem v trávě kytky. Nefotila jsem motýly. 

Nedělala jsem nic zbytečnýho. 

A dneska - dneska si myslím, že to, co dělá člověka člověkem, je mimojiné právě schopnost dělat zbytečné věci. Přišívat potah znovu na pohovku poté, co se vypere - to dělaly naše babičky. Projít si ten kousek lesa, kterej vídáme už měsíce z autobusu. Přečíst si knížku, ze které se nedozvíme, jak dobýt svět.

Neptala jsem se lidí kolem sebe, jak se mají. 

Kdykoli jsem dělala sama něco neužitečnýho, trápily mě výčitky svědomí. 

Přitom kdybych se zeptala Boha, řekl by mi, že je to tak v pořádku a vyčítat si nic nemusím, pokud zůstávám i ve chvílích nečinnosti s Ním. 

Tohle všechno mě nakonec vyčerpalo.

A taky jsem zjistila, že za celou tu dobu, co jsem se honila a nestíhala, jsem toho vlastně udělala hrozně málo.

Úplně nejvíc jsem udělala těch zbytečných věcí, upřímně. 

Mezi ně patří procesování francouzských faktur i markování pětistému zákazníkovi na pásu v obchodě.

Dneska jsem daleko opatrnější v tom, do čeho se pustit.

Každý ráno je nová otázka - co bude ta malá věc navíc, kterou bych mohla dneska udělat?

A odpovědi... odpovědi nejsou věci, který bych si dala na Instagram jako altruistický počin dne.

Často je můj "dobrej skutek" to, že si udělám chvilku čas na to se projít, přemýšlet, vypnout sítě, bakalářku a svůj malej svět plnej věcí, který bych chtěla.