Kdysi dávno jsem si přečetla v nějaké knížce Anselma Grüna (asi Jak znovu najít radost), že bolest je potřeba do života přijmout, a ne se jí bránit, utíkat od ní a tvářit se, že neexistuje.
Že jen pokud dojdeme až na dno, můžeme se od něj potom odrazit.
Je potřeba "jen" věřit, že to jde, že z té nejhorší tmy se dá vykřesat světlo.
Že z toho bahna plného ztracených nadějí a zklamání může vyrůst něco daleko krásnějšího, pokud těm nadějím ještě dáme šanci jinde a jinak.
Pokud to všechno nehodíme do koše.
Ten sebejistej tón si dovoluju jen proto, že to říkala už spousta lidí přede mnou.
A taky proto, že vlastně tohle mě donutilo kreslit.
A vůbec zvednout se a něco dělat. Žít.
Bez bláta nerostou lekníny.
 |
| akvarel, 18×38 cm |
(Autorem přirovnání s leknínem je Thich Nhat Hanh, je to jedna z těch dobrých věcí, které jsem slyšela na hodinách buddhismu..)
Žádné komentáře:
Okomentovat