čtvrtek 25. dubna 2024

❤️

To, čeho se nakonec nejvíc bojím je to, kolikrát jsem se zamilovala do někoho, kdo o mě vlastně vůbec nestál. A vždycky to bylo stejný - rozuměli jsme si (možná právě proto, že mě bral jako kamarádku) a současně mě nechtěl. Jako by to nakonec bylo tak, že jakmile u chlapa dostatečně vytuším, že mě nechce, a začnou mě s ním bavit rozhovory, zamiluju se. Někdy se bojím, že to je věc, která se nedá změnit. 

Ale zas... třeba mi na tuhle poruchu jednou vystaví nějakou kartičku, a já budu mít slevu na eskort. 
Už se těším, fakt.

Někdy by mě vážně, nejvážnějc jak to jde, zajímalo, proč se to vlastně děje mně.
Proč se to neděje těm lidem, co nikdy nepřečetli tunu knih o psychologii a seberozvoji, nikdy nebyli na psychoterapii, jejich pohled na svět se od jejich patnácti výrazně nezměnil...? Ne, jim se to neděje, děje se to mně.
Taky by mě zajímalo, kde se ksakru berou všichni ti happy lidi, co uvěřili ve 20, ve 21 kázali v protestantským sboru o Bohu, ve 22 si tam našli partnera a ve 23 měli první dítě, teď jim je 27 a jsou spokojená rodinka. Kde se berou, no? Jak se to stane, že věci jsou někdy takhle, a jindy věříte celej život, přes všechny zklamání z církve, přes všechny životní prohry, ale... všechno je úplně jinak?
A takových otázek bych mohla při špetce sebelítosti vytvořit třeba milion.

Jediný, co mě dneska potěšilo, bylo, že jsem zjistila, že svobodný ženy se v průměru dožívají víc, než ty vdaný. (A zase svobodní muži se v průměru dožívají míň, než ti ženatí, jak jinak.)

Možná aspoň budu mít víc času přemýšlet o tom, proč mi nejde život. 

neděle 14. dubna 2024

Tam a zase zpátky

Je zvláštní vracet se na svý starý blogy. Tenhle jsem podle všeho tvořila před pěti lety a psala jsem na něj 10 měsíců. Pak jsem ho psát přestala, přesunula jsem se na wordpressovej Mandarinkovník a vlastně jsem zapomněla, že jsem kdy nějaký "Zvolna" tvořila a že to mělo grafiku z břečťanu. 

Tehdy jsem se za tyhle svoje zápisky docela styděla, publikovala jsem je jen abych zahnala pocit samoty. Dneska mi ta holka, co to všechno psala, připadá vlastně docela... docela dost! sympatická... a optimistická... a veselá :)

A přitom vím, že období, ve kterým vznikaly texty na tomhle blogu, pro mě bylo náročný. 

Období, ve kterým se nacházím teď, je pro mě náročný taky. A tak se vracím sem, sama k sobě, do svýho blogovýho hnízda. Nacházím tady věci, u kterých už jsem skoro zapomněla, že jsem je kdysi měla ráda.

Třeba ta věta ze žalmu a současně z knížky My z otrova Saltkråkan: 

I kdybych měl křídla z ranních červánků, postavil si dům až u samého moře,
tvoje ruka mě povede, tvá pravice mě bude podepírat.

Už ani nevím, kde tu knížku mám! A přitom je to knížka, která mi je strašně blízká, protože je o nalezení domova. Četla jsem ji několikrát, snad od svých dvanácti do dvacetipěti. Jen ten domov, ten jsem pořád nenašla. 

Dneska si připadám o hodně uzavřenější, o tolik starší, o tolik unavenější než když jsem tenhle blog přestala před pěti lety psát. 

Jako by mi někdo protřel oči a vysypal odtud všechny iluze, ale i sny a přání.

A tak dneska vím strašně dobře, čemu a komu všemu už nevěřím. Co vím už míň je to, komu a čemu bych věřit chtěla a měla sílu. A přitom bych potřebovala vědět spíš to druhý.

V mým vnitřním světě je všechno strašně pomíjivý. V jednu chvíli máš rodinu, na kterou se můžeš se vším obrátit, v další chvíli už se to udělat bojíš. V jednu chvíli máš nejlepší kamarádku, se kterou je ti dobře, v další chvíli se tahle holka odstřihne, odletí do Ameriky a pak se přestěhuje do Prahy a má dvě děti a žádnej čas. V jednu chvíli máš kluka, vedle kterýho usínáš, on tě objímá a říká ti, jak tě miluje... a v další chvíli - bloody hell, řekl by Ron :D

Je to pomíjivost vztahů, která mě láme. 
A pak to dělám i já: odstřihávám se, neodpovídám, chci se obrnit proti blízkosti. 

A přitom ze všeho nejvíc se mi chce vylízt někde na skálu, vzít s sebou dva tři kamarády a kudlu, při západu slunce se říznout do prstu, smíchat svou krev s tou jejich a říct: my tři při sobě budeme stát vždycky, děj se co děj, až do smrti. Tak jako ve Vinnetouovi. 

Jenže na takovej příběh jsem zatím neměla štěstí nebo jsem sama nebyla dost vytrvalá.
I sem do Dobšiný jsem si přišla pro tohle. A i odsud odejdu, aniž bych to získala. 
A každá z mých proher mi usedá vzadu na krk a nosím ji tam jako další ze svých můr, jako neviditelnýho netopýra. 

A čím jsem starší, tím míň si myslím, že to má jednoduchý řešení. 
Těch netopýrů už se nezbavím, budou tu se mnou vždycky, možná se rozplynou, až překročím práh smrti, až se znovu všichni setkáme, až si všechno odvyprávíme a vysvětlíme, až budeme navzájem smíření. Možná pak se z nich stanou ty křídla z ranních červánků, možná potom si všichni postavíme jeden dům až u samého moře, v božím ráji, tam, kde je mnoho příbytků. 
Budou to časy, kdy už nebudeme muset lézt na skály a řezat se do prstů, protože už nebude moje krev a tvoje krev, bude jen naše krev, krev všech, krev Kristova. To je to, o čem mluví evangelia, to je to indiánské mitakuye oyasin

Faktem zůstává, že tady na zemi je toho jen málo. Lidé se stěhují, odcházejí a přicházejí, zrazují a sami jsou zrazováni. Možná to je ten důvod, proč církev nikdy nemůže zaniknout - je to totiž způsob, jak vytvářet komunity, tak účinnej, protože ve svém jádru má příběh o spříznění všech lidí, růžových, černých, fialových i duhových, zkrátka všech, a církevním představitelům se přes všechnu snahu nikdy nepovedlo a nikdy nepovede tenhle příběh úplně překroutit. 

Když jdu v neděli do kostela v Praze a moje kamarádka v Paříži, potkáme se spolu nad rozlomeným chlebem a se sepjatýma rukama. A to je to kouzlo, to je to tajemství, že vždycky, když se dotkneme Boha, dotkneme se i s lidmi navzájem.

Vlastně... ono se kvůli farářům podle mě tak nějak všeobecně moc nadělá. Je jasný, že když se sejde větší počet lidí, někdo to musí řídit. Co se podle mě nemělo stát, tak... neměli jsme nechat toho samého člověka u toho ještě kázat a tvrdit, že kázat by měl vždy a jenom on, a nedejbože věřit, že jeho slova jsou relevantnější než slova jakéhokoli jiného věřícího. Někdy si myslím, že všechna ta slova o neomylnosti papeže měla být jen ironickým vtipem, kterým se chtělo říct, že "sakra, snad si nemyslíte, že ten člověk je neomylnej?". A vůbec si myslím, že klér by měl být lidem tak trochu k smíchu a hlavně by měl být k smíchu sám sobě. Brát ho vážně by totiž bylo trochu masochistický, a to by měli vědět nejen věřící, kteří farářům zbožně naslouchají, měli by to vědět i všichni ti, kdo podle farářů posuzují celou církev - brát faráře vážně nemusí bejt dobrej nápad. Může, ale nemusí a často fakt není. 

Že jsem neuctivá? A nebyl to snad Ježíš, kdo řekl, že kdo chce být největší, má být služebníkem všech? 

A já bych k tomu dodala: a klidně ať ten služebník chodí v divným hábitu, zametá faru a mrmlá si u toho něco pod fousy, ať je to divnej patron a celibátník, prosím. Potom, když si stoupne k oltáři a do svých rukou vezme chléb, ať promění nejen chléb, ale i sebe, ať na onen vzácný okamžik tento nehodný člověk zastoupí Krista, protože jedině to, co bylo předtím malé, jedině na tom se může zjevit Boží velikost. 
Ale až sestoupí z oltáře, ať je prosím znovu tím, čím jsme my všichni - chybujícím člověkem. Tedy ne mudrcem, samozvaným hlasatelem morálky a jejím kazišotkem, ale člověkem. Byla to přece moc, pocit vlastní výjimečnosti a nedotknutelnosti, co udělala z některých kněží tak velké hříšníky, kteří ublížili tolika nevinným. 

Vlastně nevím, proč jsem tohle všechno napsala, jak se proboha stalo, že z přemítání o vlastní osamělosti se vyklubalo pojednání o církvi. Ale asi to přesně takhle potřebuju. 
Ve chvílích, kdy ztrácím půdu pod nohama, vracím se tam, odkud jsem vyšla, tam, kde to všechno začalo. 

Kdyby prase mělo křídla, křídla jako pták, vyletěl bych na praseti někam do oblak...

Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás přebývá a jeho láska v nás došla naplnění. 
(1Jan 4, 12)

pondělí 3. června 2019

Marná sláva,

moje blogy mají životnost tak rok.
Jedinej Mandarinkovník tuhle dobu překonal.

Pak se něco vždycky hrozně změní a já musím začít něco novýho.

A čím se liším od tý holky, co začala minulý září tenhle blog psát?

Hlavně asi v upřímnosti. Posledních pět let jsem psala blogy především proto, že jsem se chtěla naučit být upřímná. Chtěla jsem přestat lidem říkat jen to, co chtějí slyšet.

A - snad aspoň tady v té polorealitě jsem se trochu zbavila snahy být nekonfliktní a přizpůsobivá za každou cenu. Zjistila jsem, že s lidma, kteří nejsou schopní akceptovat to, jaká jsem, prostě nic neudělám. A hodila jsem to za hlavu. Život je moc krátkej na to, abych ze sebe dělala ateistku, která volila Drahoše, každej večer si chodí zapařit a každý ráno poctivě studuje. Měla bych pohádkově lehkej život (si představuju), kdybych to předstírala, až na to, že já bych byla dávno mrtvá a tohle by prostě žil někdo jinej.
Takže ne, no.
(Mimochodem proti lidem zmíněného přesvědčení nic nemám. Myslím si, že se mýlí, ale... to pro mě prostě není důvod k odsouzení, pohrdání, zpochybňování inteligence, ... Ještě snad - díkybohu - dokážu rozlišit člověka a názor. A dobře si pamatuju svoje vlastní omyly - nebo aspoň to, že jich bylo hodně.)

Noa jelikož jsem svoji snahu o upřímnost dovedla až tam, kam jsem chtěla, je na čase posunout se dál. Už nemám potřebu všechno vykřikovat do světa, už ne, protože ten strach, kterej jsem z toho dřív měla, zmizel. A mně šlo hlavně o to porazit svůj strach.

Teď už potřebu psát upřímnej blog nemám. Cítím naopak nechuť k tomu, někomu neznámému povídat o tom, co si tam uvnitř myslím, bez toho, že by se mě zeptal.
Jestli budu psát blog dál, už prostě nebude takovejhle.

Protože mám zase chuť začít něco novýho.
Co víc si přát.

A pokud si tohle čtete, těšilo mě.
Jsem ráda, že tu jste.




neděle 2. června 2019

Léto.


Faráři jezděj na koloběžkách, kreativní ženy pořádají workshopy, počet letadel nad Šlapanicema se přinejmenším ztrojnásobil.
Já sedím na pohovce a přemýšlím, jak jsem mohla strávit tři roky studiem češtiny a nezjistit, že slovo "abych" je spojka.

Klasika.

Ale navzdory všemu mám docela dobrou náladu.
Říkám si, že mám velkou výhodu v tom, že na spoustu věcí se můžu teprve těšit.
Svým způsobem je možná výhoda, že teď nesedím u moře, necítím na kůži vítr a tak.
Jen když to nemám, tak to můžu chtít, přát si to.
To je moudro, co?

...
Přemýšlím, co tohle léto přinese. Jediný, co mám v plánu, je hlídání u jedné maminky, u které už hlídám teď. Takový au pair v Česku, říkám tomu vznešeně. Jinak jsem se plánování nějak zatím vzdala. Říkám si, že budu asi jezdit na výlety po Česku a malovat. Takový léto si přeju už od střední. Na samotu u lesa se taky těším.
A jinak počkám, co mě cvrnkne do nosu.

Kdo ví, třeba navštívím i Stonehenge.



čtvrtek 30. května 2019

Dodatek princezny Čau

připsáno k básni Jana Skácela

Princezna Čau už má nejednu vrásku
její pážata říkají že u každého oka
nosí polovinu hvězdy -
- a stále sedí u okna, hledí do zahrad
a balí do platanových listů
psaní bez adresy

A možná právě vám
patří princeznin dopis
převázaný šarlatovou stužkou
vonící vínem parfémem
a loučením:


Možná vám řekne 
že vypadáte báječně
vaše slova jsou pro něj jako smaragdy
a rty jako nejdražší z rubínů

usmějte se na něj
a přijměte jeho kompliment
jako darovanou minci

a ať už ji hodíte do kašny pro štěstí
věnujete nejbližšímu chudákovi
nebo ji přecejen vrátíte --

své smaragdy rubíny
a všechno to báječné
odneste kamkoli
jen ne k jeho nohám


(páni stříbrných mincí
se nedívají dolů)

*
Když bude tvrdit
že bez vás si připadá 
jako opuštěný kámen v poli
bude vás zapřísahat 
a slibovat lásku jako trám

vemte vosk 
a nalijte si ho horký do uší


(popálí vás méně)


*
Řekne-li že jste jeho jediná
a každou noc namaluje 
vaši podobiznu

věnujte mu sochu jako dar
aby se měl komu klanět
a utíkejte

(jakoby hrozilo
že i vaše nohy zkamení)


*
Ale pokud nad vámi už teď
drží starostlivě deštník
ačkoli je polovina července a nebe bez mráčku

Pokud se každé ráno úzkostlivě ptá
jestli i u vás vyšlo slunce

Na nic nečekejte
a začněte skákat radostí

aby vás mohl chytit
(ať už do náruče
nebo jenom za ruku)

To  jsou další rady princezny Čau

Už má nejednu vrásku

Ale dobře ví, že královské dcery
neztrácejí radost a neztrácejí naději
tak jako sakury a švestky v zahradách
s grácií kvetou
a je-li třeba

s grácií opadávají




pondělí 20. května 2019

Adagio

dur

jsou lidi kteří
mají předplatný
a lidi kteří splácej věčný dluhy
a pak je ďábel
vytrvale rýsuje
údajně rovnou startovací čáru

bůh běží s rozvázanou botou

mezi výstřely křičí

žádný závod se nekoná


moll

už za chvíli
před jevištěm nabitým ještě nehozenými kameny

dirigent do vzduchu
napíše ticho

za všechny, kteří
ostatním posílají
malý růžový prasátka se slovy
pošli to dál
a marně doufají
že se jich někdo zeptá
jakej měli den


je pozdě odpoledne
noty jsou zpřeházené
jak písek v skleněných hodinách
nad orchestrem se namísto opony
zvedl prach
ne dnes to nebude adagio
 podívej
už mávají barevnými praporky
už hrají

santo
subito