Změny

Isn't it funny how day by day nothing changes, but when you look back everything is different?

C. S. Lewis 

Někdy mi roky připadá, že se nic nemění. Že všechno, co dělám, vyšumí někam do prázdna, je to, jako bych tloukla hlavou proti zdi, volala do lesů, ze kterých nemůže přijít ozvěna, prostě jakobych všechno co dělám, dělala úplně zbytečně. 

A vždycky jsem z toho frustrovaná, protože všechno to, co dělám (jinými slovy: to, že žiju), mě stojí všechnu sílu, všechno úsilí, kterýho jsem schopná a vlastně ještě o kousek víc. Tak tak se držím nad hlubokou propastí zoufalství, zatínám do jejího okraje prsty, ale pořád to nevzdávám a i v téhle - upřímně dost nešikovné pozici - pracuju, chodím do školy, potkávám kamarády, žiju. I když bych se často nejradši pustila a spadla tam dolů. 

Mám pocit, že Bůh si plně neuvědomuje, jak ošemetná ta moje situace je a tak prostě nic nedělá.

I když tuším, že to mu křivdím, že tohle prostě není pravda. 

(Protože už jsem se párkrát v životě pustila.

A tak vím, že během pádu stačí jen zlomit svojí pýchu, pustit svoje představy o tom, jak by to mělo na světě vypadat a nechat se od něj zase vytáhnout nahoru.)

Tak to prostě mívám. Roky mi připadá, že se nic nemění. A přitom se mění. Měním se já. Jenomže o tom ještě nevím.

A pak jednou přijde den, kdy se to stane. 

Něco se změní. 

Změní se to strašně moc, strašně rychle, jakoby se čas snažil dohnat to období, kdy se nic nedělo. Desítky dní proběhnou v okamžiku.

A já stojím a dívám se, jak kousky mého starého já mizí v hlubinách času. 

Vidím, jak mi vítr trhá srdce na kousky a rozhazuje je po okolních polích.

Mám pocit, že něco takového nemůžu vydržet, že za chvilku ze mě prostě nezůstane nic. 

Ale vím, že můžu. Protože tohle je to, na co jsem se připravovala celou dobu, kdy se zdánlivě nic neměnilo.

A tak to nechávám být. 

Vím, že už jsem to párkrát přežila. Přežiju to i tentokrát, mám to o to lehčí, že to není poprvé.

A pak se uprostřed toho procesu, kdy moje plány a představy mizí v té neviditelné, ale velmi účinné skartovačce, začnu smát.

Byla jsem hloupá, Bože, řeknu. 

A tak je to i tentokrát. Byla jsem hloupá. A dnes, dnes už si nemyslím, že tu můžu být pro všechny. Nemůžu. Můžu tady být jen pro ty, kdo chtějí, abych pro ně byla. 

Jsou lidé, kterým nikdy v životě nepomůžu, protože to odmítnou.

Lidé, kteří mi nikdy neporozumí.

Lidé, pro který nikdy nebudu dost dobrá. Dost milá. Dost zajímavá. 

Tak to prostě je.

Jedinej, kdo je tady pro všechny, je Bůh. 

Je to jediná bytost, která je schopná ustát absolutní odmítnutí a přitom zůstat věrná, jediná bytost, která je schopná vyrovnat se s existencí zla. 

Je to tím, že Boha tohle zlo už jednou zabilo. Definitivně zabilo. A on raději zemřel než aby přestal milovat, obětoval život místo toho, aby dezertoval.
Pokud jde o běžný život, zlo je totiž vždycky silnější. Vždycky. Protože má na své straně smrt. A utrpení (pokud se rozhodnete být zlí, nemusíte trpět tím, když se děje něco zlého - pokud v běžném životě existuje větší výhoda, pak o ní nevím).

Pokud chtěl Bůh existovat, musel přijít na to, jak vstát z mrtvých.

Myslím, že takhle nějak to bylo. A on na to přišel. A proto je mocnější než zlo. 

Jsem vděčná.

Dneska víc než jindy.

No one can tell what goes on in between the person you were and the person you become. No one can chart that blue and lonely section of hell. There are no maps of the change. You just come out the other side.

Or you don't.

― Stephen King, The Stand 

O břečťanu, angličtině a milých náhodách

Nemůžu spát a snažím se to brát pozitivně, takže jsem se rozhodla popsat sled několika maličkostí, který mi udělaly nedávno radost.

Začalo to panem Bronislavem Sobotkou. Na člověka, kterej je tak úžasně empatickej jako já (haha), působí jeho videa... ehm, trošku nepřirozeně, ale jsou pro mě užitečný. A pokaždý se těším, jaký na sobě bude mít tričko (Mr. Happy je nej).

Takže kdybyste chtěli zjistit, co říkáte v angličtině špatně a opravit si to nebo se naučit něco úplně novýho, rozhodně doporučuju https://www.youtube.com/channel/UCPutWZNOp159koK7zpUALSQ

Díky jedné přednášce B. S. jsem se rozhodla, že přestanu odkládat svoje dlouholetý předsevzetí a konečně začnu poslouchat rádio BBC. Vždycky jsem to odkládala až na dobu, kdy budu anglicky opravdu umět, abych nebyla zklamaná, že ničemu nebudu rozumět.

Začala jsem ve čtvrtek ráno při dlouhatánském úklidu. Ze začátku jsem teda rozuměla fakt hodně špatně. Asi to bylo i tím, že ráno jsou moderátoři takoví až přehnaně energičtí - a asi aby lidi probudili a nakopli do života, mluví strašně rychle. Ale u večerních uspávacích programů už jsem rozuměla skoro všemu. A zase se mi jednou potvrdilo, jak je život zvláštní.

Zrovna tam běžel dokument s názvem The Botanical Vicar o Charlesi Shawovi. Byl to rozhovor s nějakým jeho přítelem. A byly tam hned dvě věci, který jsem si musela nahrát:

"How he handled himself following the lost of his wife?" 

"Speaking in church on the Sunday following her passing he said: 'When you see a black spot, your dissappointment covers everything. You failed to see the white background, the brightness, the good things in your life. I am going to look at the good things and the blessings in my life.' ''

Když jsem tu část doposlechla, zůstala jsem jako přimrazená. O téhle myšlence, o černé skvrně na bílém podkladě, jsem totiž nedávno napsala svou zatím poslední povídku.

Ta povídka se jmenovala Metafora. Byla o muži, který seděl jednoho večera sám na pláži a přemýšlel o tom, že jeho život nemá žádný smysl. Z pláže potom zázračně odcestoval v svítící lastuře ježovky do vesmíru. (Už chápete, proč moje povídky nejsou moc dobrý, předpokládám.)

Ve vesmíru se potom tento muž potkal s mluvící mlhovinou jménem pan Mračno. Pan Mračno tomu muži ukázal obrovskou bílou masu pokrytou černými jizvami. Mezi panem Mračnem a mužem se pak odehrál velmi metafyzický rozhovor:

"Vy jste... pan Mračno?" zahulákal jsem.

"Dobrý den," zahřmělo to.

"Chtěl jste mě, myslím, vidět?"

"Ano. Chtěl jsem ti ukázat Metaforu."

Bílý útvar se přibližoval. Zblízka už tak krásně nevypadal. Bylo to něco jako oválná hora tvořená bílou hmotou. Bílá hmota ale byla děrovaná jako řešeto. Díry vypadaly jako jizvy a prosakovala jimi tma. "Proč... Proč mi to chcete ukázat?" adresoval jsem směrem k mrakům další otázku.

"Je to Metafora." ozvalo se z mraků. Došlo mi, že v této části Vesmíru je rozumný rozhovor zřejmě považován za něco nedostatečně kreativního.

"Metafora čeho?!" zvolal jsem.

Žádná odpověď. To se dalo čekat.

"Můžu se podívat zblízka?" zeptal jsem se.

"Jistě." odpověděl Mračno ochotně.

Letěli jsme směrem k bílému útvaru. Čím jsme byli blíž, tím byly zřetelnější i černé krátery, které se propadaly do hlubin. Ve zkamenělé bílé hmotě se při troše představivosti dalo spatřit cokoli. Bylo to jako s bílými obláčky na nebi. Občas jsem měl pocit, že jsem spatřil i lidský obličej.

Oblétali jsme Metaforu ze všech stran. Byla zářivá, ale černé krátery vypadaly hrozně. Jakoby se ji někdo pokoušel zničit. Možná padající meteory. Možná nějaká civilizace. To ničení vypadalo každopádně velice systematicky.

"Co je to?" zeptal jsem se znovu. Ticho.

Možná si mě pan Mračno pozval, aby mě vyzkoušel, napadlo mě. Přemýšlel jsem. Co by to jen mohlo být. Je to, bude to nejspíš můj život. Všechny ty jizvy a škrábance. Temnota, co pomalu prosakuje lidskou duší. Život. "Život?!" zakřičel jsem k mrakům. Nic se neozvalo. "Tak duše?" Žádná odpověď. Zkoušel jsem to dál. "Lidská společnost? Láska? Církev?"

Z mraků se ozvalo.

"Je to jedno." Aha, výborně, řekl jsem si dopáleně.

"Záleží na tom, na co se soustředíš." dodal pan Mračno,  jehož řeč zjevně oplývala logikou zcela mimozemského původu.

"Myslím, že bych potřeboval nápovědu. Můžete mi k tomu říct ještě něco?" zeptal jsem se naštvaně.

"Není to šedé, že? " navázal pan Mračno konverzačním tónem.

"Ne, to není." procedil jsem mezi zuby.  "Je to bílé a černé."

Chvíli bylo ticho.

"Opravdu?" zeptal se pan Mračno.

"A ne snad?"

"Slyšel jsem, že lidé mají zvláštní vlastnost." řekl nejistě pan Mračno.

"Jakou?"

"Nedokáží vidět dvě barvy současně."

"Ale jakpak by ne." řekl jsem trochu roztržitě. Nechápal jsem, jak někdo jako pan Mračno, kdo mluví z mraku hromovým hlasem, může mít tak zásadní neznalosti.

"Nashledanou!" zahlaholil pan Mračno.

"Hezký den!" odpověděl jsem, potěšen, že už mám ten podivný rozhovor za sebou.

Schránka vylétla nad Metaforu. Díval jsem se dolů. Na zářící hmotu. A pak jsem to uviděl. Dva různé obrazy. Nejdřív černý na bílém podkladě. Pak bílý na černé. Oba byly stejně impozantní a stejně dvoubarevné.

Nepřišlo mi to bůhvíjak chytré.

To, jaký obraz jsem viděl skutečně záleželo na tom, na jakou z barev jsem se více soustředil. Nebylo by ale nejlepší soustředit se na oba stejně?

Ucítil jsem bolest. Na ruce se mi objevila jizva, pak spálenina. Tentokrát jsem to cítil. Stárnutí narozdíl od mládnutí bolelo. To říznutí z roku 97 bych radši vynechal. Ale nakonec jsem rozbolavělý nabyl zase svého původního věku.

"Teď už to nedokážeš." ozval se hřmotný hlas pana Mračno. "Nedokáže to nikdo, kdo je chvíli viděl zvlášť." Teď už hlas nezněl z mraků, ale přímo v mé hlavě. Svým způsobem to bylo ještě působivější.

"Dobře," řekl jsem. Pak jsem znejistěl. "Viděl jsem nejdřív ten černý obraz!" 

"Jsou lidé, kteří to tak mají. Nic to neznamená." odpověděl mi slábnoucí hlas.

Normálně bych tuhle povídku nikdy nikde nezveřejnila, protože mi přijde, že je hrozně nesrozumitelná, že jsem to prostě s tou svou filosofičností zas přehnala. Ale to BBC mě tak potěšilo, že proč nakonec ne. Třeba udělá mluvící mlhovina Mračno někomu radost.

Noa ta druhá věc?

Během poslouchání jsem kreslila lístky břečťanu na pozadí tohohle blogu. A tak jsem si vygooglila, jak se břečťan řekne anglicky, abych si mohla najít nějaký fotky, podle kterých budu kreslit.
Břečťan se anglicky řekne ivy.
Asi o deset minut později, zatímco jsem kreslila břečťan, v tom dokumentu jakobynic říkali tohle:

"If he was a plant, in botanical terms, what kind of botany* would he be?"
"Well, i think in looking at it, probably ivy, because it's british native plant, ever green, donatious, it covers scars, and it's also a common plant in vicarages..."

(*jako tohle slovo tam podle mě nemohlo být, ale nic jinýho tam neslyším, eh)

Náhodička. Mě na nápad ozdobit tenhle blog zrovna břečťanem přivedla moje brigáda u paní, která má kolem domu břečťanu spousty a já jí to skoro závidím. Vždycky jsem měla břečťan ráda.
Teď už vím, že bylo proč. 

Noa. Celá tahle story s mým posloucháním BBC je jen řada zvláštních náhod.
Každopádně přesně takovýhle věci dělají můj život hezčí.
Tak vám přeju, abyste to měli taky tak :) A pokud máte, můžete mi o tom taky třeba napsat. Ráda si počtu :)

(Btw. Ty nahrávky jsem nepřepsala úplně přesně, jednomu slovesu jsem nerozuměla, tak jsem ho nahradila podobným a pak jsem ještě nerozluštila význam jednoho adjektiva, tak jsem ho vynechala. A vlastně tam nejspíš mám i jiný chyby o kterých nevím.)

Příběhy, které mi změnily život

Pořád si říkám, že o nich něco jednou napíšu a už dlouho se k tomu nemám, protože mám prostě obavu. Že o knížkách, které mi změnily život, napíšu nějak špatně, hůř než by si zasloužily.

A taky mi je jasný, že ne každá knížka je pro každého.

Ale přecejen.

Dokud nemáme tvář od C. S. Lewise. Děj se odehrává v trochu děsivém prostředí - uprostřed primitivního národa, kde jsou krvavé bitvy a oběti bohům na denním pořádku. Vypravěčkou je žena, která bohy celý život hluboce nenávidí, protože její život je plný bolesti a trápení - je ošklivá natolik, že musí nosit závoj a navíc ztratí všechny, které na světě milovala: její božsky krásná a všem milá sestra se zničehonic "zblázní" a odejde žít do pustiny, muž, kterého celý život milovala, zemře, aniž by se mu kdy odvážila říct, co k němu cítila. Navíc je královnou a musí být schopná vládnout. Pro mě je to ta nejlepší knížka o lásce a o životě, jakou jsem kdy četla.

Zlodějka knih od Marka Zusaka. Příběh německé dívky odehrávající se za druhé světové války. Vypravěčkou příběhu je sama Smrt. Pro mě druhá nejlepší knížka o lásce.

My z ostrova Saltkråkan. Rasmus tulákem. Mio, můj Mio. Madynka. (Astrid Lindgrenová) Jsou to všechno knížky pro děti. Narozdíl od foglarovek nebo mayovek ke mně ale tyhle příběhy nikdy nepřestaly promlouvat. 

Protože... jsem v nich doma. Vyprávějí o dětství jako o něčem nedocenitelném, jako o něčem, co v sobě každý máme bez ohledu na věk. Nikde jinde jsem se víc nenasmála (a nenabrečela) a nikde jinde jsem se tolik neinspirovala pro to, jak bych jednou chtěla žít. 

Jsem tady doma. Vždycky budu.

Cokoli od Agathy Christie mi dokáže spravit náladu už během prvních pěti minut čtení. Jsem zase v Anglii, neohrožená, mladá, plná plánů, který se stávají realitou lusknutím prstů. Takhle na mě prostě Agatha Christie působí už přes deset let. Jsem tady doma podobně jako u Astrid Lindgrenové, i když trochu jinak. Londýn minulého století a malebné anglické vesničky plné starosvětských obyvatel jsou takovej sen, kterej prolíná všechno, co dělám a ze kterýho se asi nikdy úplně neprobudím. Nikdy jsem tam nebyla. Znám to tam jako svoje boty. I když jsou to všechno jen představy, já věřím, že na nich je něco pravdy a to něco je strašně důležitý.

Žena, která se ponořila do srdce světa od Sabiny Bermanové. Vypravěčka příběhu má Aspergerův syndrom a o světě v mnoha ohledech přemýšlí dost out of the box. A to je celý kouzlo téhle knihy. Kromě toho je to skvělý příběh o toleranci, o tom, že každý člověk je svým způsobem divnej a je to tak vlastně úplně normální. A autorka umí čtenáře skvěle vtáhnout do toho barevnýho a neobyčejnýho světa jedné ženy a jedné továrny na zpracování tuňáků. 

--- velká, veliká propast, za kterou potom následujou knížky, který jsem vnímala taky jako nejlepší, ale nejlepší podle jiných měřítek než první čtyři položky ---

 

Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera. V Americe podle všeho pořád jedna z nejslavnějších knížek. A zaslouženě. Vypravěčem je kluk, kterého vyhodili už z několikáté střední. Je to knížka o absurditě světa, která tvrdě hodnotí všudypřítomné pokrytectví a prospěchářství, knížka o hledání vlastní identity a smyslu uprostřed toho všeho. Salingerovi se podařilo vyjádřit něco, co jsem jako středoškolačka a čerstvá vysokoškolačka prožívala i já - deziluzi ze světa, jaký je, a ze systému, kterému se ostatní bez odmluv podrobují. Celá ta knížka pro mě byla takovým ujištěním, že jsem v tom tenkrát nebyla sama.

Černobílý svět od K. Stockett. O ženě z otrokářského amerického jihu, která nesnáší rasismus a rozhodne se o tom napsat knihu, což není zrovna nejbezpečnější nápad. Hlavní hrdinka není hezká a její matka je zoufalá z toho, že pořád není vdaná. Ona se přesto nesnaží za každou cenu se vdát a radši dělá něco, co jí dává smysl. Tohle stačí proto, aby se mi nějaká knížka líbila i bez čehokoli dalšího. Je tady ale i spousta jiných důvodů, proč tuhle knížku přečíst - je skvěle napsaná, napínavá... blabla. Prostě perfektní.

Dámy a pánové, Čarodějky na cestách a Carpe Jugullum od T. Pratchetta. Pratchett umí do svých fantastických příběhů s neuvěřitelnou lehkostí vkládat krátký myšlenky, který mě nutí znova přezkoumávat to, co si myslím o světě. Někdy uhodí hřebíček na hlavičku až s podezřelou přesností. A přitom píše tak, že se to prostě čte samo. Ty tři jmenované knížky mám nejradši, protože v nich vystupujou moje oblíbené čarodějky, v čele s geniální Esmeraldou Zlopočasnou. Nikdy nepochopím, jak nějaký muž dokázal psát o ženách s takovým pochopením.

Pí a jeho život od Yana Martela. Knížka o klukovi, který je zároveň křesťan, žid i buddhista a po ztroskotání lodi se ocitne na člunu spolu s několika divokými zvířaty, takže bojuje o holý život. Je to knížka plná hlubokých myšlenek o světě zasazených do napínavého příběhu. A taky knížka s jedním z nejpřekvapivějších rozuzlení, jaké jsem kdy viděla.

Svetr s jelenem

Po skončení DIY výzvy jsem se začala poohlížet po nějakých podobných projektech a našla jsem stránku Projekt ilustrace, na které každý měsíc vyhlásí téma, které potom každý, kdo má chuť malovat nebo kreslit (klidně i digitálně), může ztvárnit.

Pro mě je tahle stránka dalším potvrzením toho, že pokud chcete s něčím začít, nejlepší cesta, jak to udělat je, nějak se propojit s lidma, kteří to už dělají. 

Je to skvělá podpora a inspirace.

Na stránce jsou opravdu kvalitní díla, pokud se chcete chvíli pokochat nebo inspirovat něčím příjemným, určitě doporučuju: http://projekt-ilustrace.cz/

(Hodně autorů ztvárňuje příběhy z knížek, takže stránka může být fajn i pokud hledáte, co si přečíst.)

Na měsíc říjen bylo téma Svetr s jelenem.

Svetrům se prostě žádná mikina nikdy nemůže vyrovnat.
Svetry jsou totiž boží.

Šálek kávy

Mám ráda mikrosvěty. 

Jeden z nich jsem malovala do Úplně jiné čajovny ve Šlapanicích.

Byl to formát A2 a moje miniaturní štětce a barvičky dostaly pořádně zabrat. Nakonec jsem to nějak dopiplala. I když výsledek mi teda nepřijde úplně úměrnej tomu úsilí.

No, mohlo by se to jmenovat třeba Je to divně modrý, já vim.

Proč

Učím se programovat v Prologu. A vůbec mi to nejde. I když ta krásná učebnice z devadesátých let, kde jsou tematický příklady třeba o rodokmenu Karla IV. je super.

Snažím se napsat příběh a vůbec mi to nejde. Na počítači mám už třináct špatných začátků, který se dostaly do mrtvýho bodu. Pro každej z nich jsem vymyslela svět, kterej pak nefungoval. O speciálních vzdušných silách složených z čarodějnic. O světě, kde měl každej dům jednotlivé pokoje na různých ostrovech. O opuštěný chatě s bláznivým staromládeneckým strýcem. O ještě bláznivějším Japonci, kterej sestrojil chaloupku na muří nožce z živého biologického materiálu. Poslední verze začala odjezdem do Londýna a skončila zjišťováním cen ubytování na airbnb, protože nemůžu psát o Londýně, když jsem tam nikdy nebyla, že. (Moje anglofilní obsese by byla na dlouhé povídání, dostanu se k tomu někdy jindy...)

Snažím se řídit, aniž bych křečovitě svírala volant a měla pocit, že všichni kolem v následujícím okamžiku umřou. A vůbec mi to nejde. 

Snažím se psát bakalářku a vůbec mi to nejde. 

O stavu mojí angličtiny svědčí nejprůkazněji permanentně zaplej překladač. Vlastně ne, dějou se mi horší věci. Nechala jsem se vyprovokovat a na jedné přednášce, kterou mám v angličtině, jsem položila otázku, ve které jsem místo slova "japanese" řekla jen "Japan". Přednášející mi nerozuměla a já jsem to s klidem zopakovala stejně, až mě pak někdo takovým tím "tohlefaktnenímožnýcotadytaholkadělá" tónem opravil. 

A moje fránina bohužel aktuálně není o moc lepší, přesněji řečeno: zní to, jako kdyby se mi v krku zasekl krocan. 

Zjištěno minulej týden, když jsem se chtěla blejsknout před jedním Francouzem. (Proč?!)

Po svou semestrech staroslověnštiny a dvou semestrech ruštiny jsem se taky hodně předvedla, když jsem se po asi deseti minutách poslouchání řeckokatolické mše zeptala "to je rusky, že?".

Svoje problémy jsem vyřešila tím, že jsem se vrátila k hebrejštině. 

Toto konstruktivní řešení bych zhruba vysvětlila slovy: Když vám nejdou jazyky, naučte se prostě nějakej, kterej nikdo neumí a tak vás nebude moct poučovat, ani opravovat. 

Geniální, že?

A vůbec, jsem ze sebe prostě poslední dobou taková zklamaná. Protože já potřebuju napsat tu svou knížku, potřebuju dodělat školu a ono mi to vůbec nejde. Jakoby sebemenší blbost, pro kterou se rozhodnu, musela zabrat nejmíň pět let. 

Taky jsem se domluvila s kamarádama, že jim do kavárny namaluju obraz.

Po dokončení musím říct, že je to šílenej kýč. A to jsem ke svým obrázkům většinou docela nekritická. Kdybych měla volnejch dalších patnáct hodin a nedošly mi základní barvy, dala bych si to znova. 

A já těch patnáct hodin měla, upřímně řečeno.

Jenže jsem vyřezávala dýňový svícínky a dívala se na Mirandu (a nevím, jestli obohacení slovní zásoby o slovo naughty je zrovna výhra).

Aby toho nebylo málo, otevřela jsem si knížku, kde jsem pak našla následující pasáž: "A já ti ukládám toto: (...) budeš hledat ztraceného prince, dokud ho nenajdeš a nedovedeš domů, nebo při tom nezemřeš, nebo se nevrátíš do svého světa zpátky."

Mám pocit, že už neumím plnit královský úkoly.
Jsem strašně unavená. Připomíná mi to trochu tu situaci, kdy jsem si řekla, že budu volit Drahoše jen proto, abych měla od všech pokoj a aspoň někdo mě měl rád. A taky proto, že jsem si zdůvodnila, že pravda musí být na straně většiny. (Ne, že bych si myslela, že na volbách v naší zemi ještě nějak moc záleží, že nějak zvlášť něco znamená moje volební preference. Ale rozhodla jsem se tehdy uspořádat tažení proti davový psychóze. Asi ani ne tak z heroismu, jako spíš ze zvědavosti a proto, že to nikdo kolem mě neudělal a taky mám občas nutkání se přesvědčit, jestli ještě umím hrát "navzdory".)
Sice jsem nakonec Drahoše nevolila, ale ztratila jsem chuť se jakkoli veřejně prezentovat, protože jsem si uvědomila, že to nejsem schopná ustát.
Jsem prostě holka, no.
Potřebuju, aby si se mnou někdo povídal o tom, co mi nejde a jakej mám den. Ne aby rozhovor začínal pokaždý "můžeš mi vysvětlit, proč si myslíš".
Kde jsou ty doby, kdy jsem se ráda hádala.
Dneska, když moje kamarádka obhajuje sebevraždu, jenom unaveně napíšu dvě věty o tom, proč mi to nedává smysl. A to se k tomu ještě musím hodinu nutit a sama sebe přesvědčovat, že někdo by teda ten nesouhlas vyjádřit měl. Protože myšlenky mají důsledky.
Jsem unavená, rezignovaná, sama na všechny ty svoje boje.

Mám strach, že jednou to taky zabalím, budu žít jen pro vlastní pohodlí a zamilovaná jen sama do sebe. S tím, že ve světě nemá cenu se o něco velkýho snažit. Že stačí denní dobrej skuteček a pocit zadostiučinění.
Pak samozřejmě vznikají ty teorie, že děláme dobrý skutky proto, že nám to dělá dobře.
Z umírněnosti života.
Z pohodlnosti.
Z otročení vlastní touze mít všechno pod kontrolou.

Bože já jsem tak naštvaná.

Proč už nechci být na sociálních sítích

Vrátila jsem se po pár měsících do světa, kde mám celodenní přístup na internet a tím i k sociálním sítím. (U mě konkrétně Facebook a teď chvilku i Instagram.) Byl to upřímně docela šok.

Zjistila jsem o sobě díky tomu spoustu věcí. A začala o sociálních sítích víc přemýšlet. A nakonec jsem, po letech, kdy jsem nebyla schopná formulovat, co mi na sítích tak vadí, to všechno nějak konečně uchopila.

Shrnula jsem svoje pozorování do několika bodů. 

• Po návratu k dennímu používání sociálních sítí jsem zjistila, že přemýšlím úplně jinak než v době, kdy jsem je používala jednou za pár dní na pár desítek minut. Jednak přemýšlím o jiných věcech. Ale taky: úplně jinak vnímám čas. Nejen, že ho jinak trávím, jinak ho vnímám. Ve zkratce: když nepoužívám sítě, daleko intenzivněji vnímám offline svět. Těžko se to popisuje. Každopádně je všechno tak nějak barevnější a zajímavější. Zní to trochu ezotericky, ale má to podle mě úplně racionální vysvětlení. Videa na sociálních sítích a scrollování zdí – to obojí vytváří jakousi zrychlenou realitu. Když pak vnímám realitu běžnou (offline), nepřijde mi tak zajímavá, protože jsem prostě nastavená na jinej „informační rytmus“. Na daleko rychlejší informační rytmus. (Například normálně potkám na ulici jednoho známého za x minut a tady jich vidím za pár vteřin desítky... ) Došla jsem k názoru, že si zkrátka musím vybrat, čemu dám přednost.  Protože moje vnímání dokáže běžet jen v jednom rytmu. (Disclaimer: Tím nechci říct, že to tak má každej. Minimálně vím, že já jsem na vizuální věci dost přecitlivělá. Celej tenhle článek je subjektivní, samozřejmě, to články bývají.)

• Prožívám teď takovou deziluzi z lidí, kteří podle mě dřív sdíleli na soc. sítích zajímavej obsah. Připadají mi čím dál tím víc vyprázdněný, uspaný neustálýma pochvalama od fanoušků a taky čím dál víc mimo. (Tím „mimo“ myslím hlavně to, že mi připadá, že každej blogger časem začne psát o spirituálních a filozofických věcech. A já nestačím žasnout. Všechna ta ezoterika, přírodní síly a jánevím, třeba momentálně moderní inkarnace duší... to zní všechno strašlivě hezky, ovšem jen pokud jste nečetli třeba Platóna. Platóna, filozofa, na jehož myšlenkách vyrůstalo a dodnes z velké míry stojí to, co se dneska zve demokratickou nebo západní civilizací. Protože Platón je podle mě stokrát a možná tisíckrát dál za všema tady těma věcma. Platón. To znamená čtyři sta let před Kristem. Tady, u nás, v Evropě. A my to nevíme.)

• Pokud jde o obsahy běžných uživatelů, jsou pro mě asi zbytečný. Lidi, který znám, vypadají prostě stejně, i když se vyfotí stokrát jinak. Takže vlastně koukám denně na to stejný. Tím, že je to jinak nasvícený a jinak se tam tváříte – to mě prostě nezmate. Já zkrátka pořád vím, že jste to vy. Protože mám váš miniaturní obrázek někde v paměti. A ten tam budu mít bez ohledu na to, jestli mi ho párkrát za den připomenete. To připomínání pro mě jednoduše nemá smysl. Já nezapomínám – a když jo, tak to ani sto fotek nespraví. Noa jak vypadá jídlo a exotická dovolená vim. To taky nepotřebuju připomínat. Takže sledováním nemůžu nic získat.

• To, co mě tady dlouho drželo je, že jsem věřila, že sociální sítě jsou prostor pro sdílení zajímavýho obsahu. Říkala jsem si, že můžu někoho inspirovat sdílením toho, o čem přemýšlím, nebo toho, co vytvářím. A že někdo může zase inspirovat mě. Teď už si to ale nemyslím. Nejdřív k tomu, jak tady můžu někoho inspirovat já – napsání jednoho článku mi trvá většinou kolem čtyř, pěti hodin v případě, že je to něco hodně lehkýho a krátkýho. Dřív, když jsem článek napsala, vyloženě jsem se děsila, že všechny tyhle hodiny práce budou k ničemu, že to nikdo stejně číst nebude, protože je to moc dlouhý (všechno, co píšu je dlouhý). A tak jsem se snažila napsat co nejlepší a co nejčtivější upoutávku, ve který jsem se měla ještě sklon několikrát omluvit, jak dlouhej ten můj text je (a přitom stál tolik práce!). Teď to vnímám trochu jinak. Nevím, proč bych se měla snažit přesvědčovat lidi, že by měli číst, co píšu, jakkoli si myslím, že mám co říct (každej má co říct 😊). Cestu stačí ukázat jednou a dostatečně jasně. Ti, kdo chtějí, se po ní vydají. Ti, kdo nechtějí, půjdou jinudy. Tak je to podle mě v psaní, ve víře, v čemkoli. Vlastně mi přijde, že dělat reklamu na dobrý věci je vyloženě neuctivý k těm věcem. Dobrý věci totiž reklamu nepotřebujou. Ty se chválí samy. A já bych se možná měla spíš naučit je dělat než propagovat něco, co zatím tak dobrý není.

• A k tomu, jak může někdo inspirovat mě – pro to, co dělám, mě nejvíc inspirujou lidi, kteří dělají podobný věci jako já – píšou, kreslí. Těch mám každopádně mezi kamarádama minimum. Což je podle mě vlastně dobře, to, že znám lidi, kteří se ode mě liší, je obohacující a rozšiřuje mi to obzory. Ale obohacující to je asi právě způsobem, kterej mi sociální sítě nedokážou zprostředkovat. Bohužel nebo bohudík.

• Velkej kámen úrazu vidím taky v tom, že sociální sítě jsou postavený na úplně jiný filozofii než je ta, kterou vyznávám já. Jsou prostě strašně instantní. Ve všech ohledech. Předně nutí člověka k tomu, aby se pořád udržoval v obraze. Nejlíp je to vidět třeba na „stories“ – tyhle příběhy do 24 hodin mizí, což nutí uživatele být pořád on-line, aby jim něco neuteklo. Na facebooku můžete sledovat zpravodajství, sledovat ho 24/7. Vidíte to, co je právě aktuální. Soustředíte se na to, co se děje teď. A to mně prostě přijde zcestný. Myslím si, že ty důležitý věci jsou totiž ty, který jsou trvalý a nemění se, ty, který můžete číst klidně offline. A taky si myslím, že ty důležitý věci nejsou instantní v tom smyslu, že by se daly vstřebat za pár vteřin nebo minut. Je potřeba přečíst něco delšího, proniknout do hloubky. V krátkých textech na sociálních sítích nic hlubšího většinou není, protože se to do nich nedá nacpat. A je to trochu absurdní, protože zatímco je teď strašně in pluralita a přesvědčení, že je třeba se dívat na věci z různých úhlů pohledu, články a výroky na sociálních sítích jsou černobílé a jednostranně zaměřené. To je totiž osud krátkých textů. Krátké texty mohou nabídnout jen úzce zaměřený pohled, protože víc se v nich nedá stihnout. Úvahy, fejetony a cokoli hlubšího ze zpravodajství prostě mizí ve jménu aktuálnosti a kvantity informací. Dnešní noviny se třeba od těch prvorepublikových zatraceně liší v tom, že v nich chybí jakékoli myšlenky. Ve jménu objektivity – která podle mě není ničím víc, než novodobým mýtem.

• A poslední bod – prokrastinace. Vůbec nechci omílat to, že na sociálních sítích člověk stráví spoustu času, kterej by mohl strávit něčím užitečným. To podle mě není celá pravda. Člověk přirozeně potřebuje trávit čas něčím neužitečným. Je to zvláštní, ale myslím, že to tak je. Když jsem byla sama na chalupě, bez lidí, sítí a všeho, samotnou mě překvapilo, jaký blbosti někdy dělám. Třeba jsem zaujatě pozorovala páru stoupající z hrnku. Nebo jsem se přikradla pod strom a čekala, až uvidím ptáčka, kterej tam dělá obvykle takovej randál. (Můžete si klidně myslet, že jsem blázen. Ale.) Trochu mi to připomínalo dobu, kdy jsem byla malá. Vrátil se mi úžas z věcí kolem. Byl to druh „prokrastinace“, kterej byl skoro hodnotnější než ta práce, kterou jsem tam dělala. A hlavně: konečně to bylo v rovnováze: užitečnost a neužitečnost. Obojí bylo smysluplný.

A z těhle důvodů se sociálníma sítěma končím. Protože mně osobně se nevyplácejí. Pro mě je to obrovská nerovnice: strašně moc mi toho berou a strašně málo mi dávají. Ano, dostávám srdíčka a lajky a jsem za ně vděčná. Love. Like. Milovat a mít rád. Proto jsme na světě, že? Ve světě sociálních sítí to funguje stejně. A proto jsme i tam. (Nicméně já věřím, že mě a moji práci lidi mají rádi i tak. I když pro mě jednou denně nezmáčknou myš nebo dotykovej displej.)

A nakonec – to všechno vůbec neznamená, že bych zatracovala internet. Spíš naopak. Chci ho začít využívat skutečně k tomu, k čemu ho má smysl využívat – k vyhledávání informací, který potřebuju nebo mě zajímají.

A tak jsem si řekla, že si udělám svůj osobní blog. Zase. (Mám teda i-Vinici a nemíním ji opustit, ale ta moc osobní není.) Bude se to jmenovat Zvolna a budou tam dlouhatánský články, který si už ani nebudou hrát na to, že je přečtete za pět minut. Protože to je teď to, co chci vytvořit – pomalou protiváhu k rychlým sociálním sítím. Mark Zuckerberg by se třásl, kdyby věděl, kdo vyhlašuje facebooku válku, cha. (UPDATE: a zjistila jsem, že nejsem sama, slow blogging v zahraničí už existuje... https://www.digitalmanifesto.net/manifestos/11/)

Možná to není moc rozumný a nakonec mě nikdo nebude číst. No. Jo. Neva. Možná je to ale přecejenom tak, že marná sláva, když chcete být jiní, tak musíte... být jiní. A to na sociálních sítích prostě nejde. Já myslím, že nejde.

Ještě jedno velké mimochodem. Možná jste slyšeli takovoutu větu, že „o sociálních sítích se nedá říct, jestli jsou špatný nebo dobrý, záleží na tom, jak je člověk používá“. Nedávno jsem nad tím přemýšlela a došla jsem k tomu, že tohle je úplně nicneříkající výrok. Nemůžete si říct tohle a tím otázku sociálních sítí pro sebe vyřešit – protože ta věta nic neříká o tom, jak sociální sítě používáte vy. Jediná konstruktivní cesta je, pečlivě sledovat ty chvíle, kdy na síti jste, a ptát se: „je mi teď ta síť k něčemu dobrému? Používám ji teď k něčemu dobrému?“ Jedině když budete takhle sledovat svoje jednání, můžete říct, jestli je pro vás osobně dobré být na sociální síti. Sociální síť totiž pro vás osobně není „ani dobrá ani špatná“. Sociální síť pro vás je BUĎ dobrá, NEBO špatná. A jak to je zjistíte, jen když si uděláte statistiku svého chování na té síti. Já jsem třeba zjistila, že pro mě je dobrej messenger. Ale facebooková zeď a instagram jsou věci, který mi v 99 % k ničemu dobrýmu nejsou.

A proč o tomhle všem píšu? Abyste i vy zpomalili. A radši četli, psali a přemýšleli mimo jakoukoli scrollovatelnou stále se aktualizující platformu. Ve svým věku si tyhle rady nemůžu dovolit, vím. Ale odpustit si je nedokážu.

Minimálně já budu s radostí a nadšením sledovat a číst jakýkoli vaše blogy.

// Ještě pardon za neustálé používání spojení „sociální síť“. Zkratka SS mi zkrátka nepřišla vhodná.

Poutníkův návrat

C. S. Lewis je už nějakou dobu můj nejoblíbenější spisovatel.

A Poutníkův návrat je jedna z knih, která pro mě osobně byla strašně užitečná.

Je trochu jiná než jeho veledíla jako třeba Letopisy Narnie (s filmem, kterej se podle mě vůbec nepovedl, knížku nemá cenu srovnávat) nebo Rady zkušeného ďábla.

Je na ní totiž vidět, že jde o prvotinu, není to žádný spisovatelský majstrštyk. 

O to víc je ale z řádků cítit upřímnost. 

Poutníkův návrat je knížka, kterou Lewis začal psát jako třiatřicetiletý konvertita ke křesťanství (podle jeho slov the most dejected and reluctant convert in all England) a která byla soudobými kritiky ostře napadená. 

Je o hledání. O cestě světem.

Bez zbytečných metafor a servítek. 

Zamířil na něj prakem a už už chtěl vystřelit, když tu za ním přiběhla kuchařka, popadla ho, zase mu vrazila jednu, až to mlasklo, a jednou provždy mu zakázala zabíjet v zahradě ptáky.

Správce žil ve velikém temném kamenném domě u silnice.

DIY výzva

Na blogu DIY projekty, kterej píše Iva Baltaretu, se objevila 30denní kreslicí výzva. 

Díky ní jsem zase trochu zjistila, že práce jde daleko líp od ruky, když má kolem sebe člověk skupinu podobně nadšených lidí. A lidí, kteří se třeba jen dívají, ale podporujou

Tady jsou tři obrázky na ukázku.

VÁZA

  

TEPLO A CHLAD

 DÉŠŤ

Cesta

 (povídka)

Já lesem šel a ze dvou cest

tou méně známou dal se vést -

- a v tom byl celý rozdíl.

Robert Frost

Byl jeden z těch průzračných dní na konci babího léta. Stromy hrály všemi barvami a pod nohama se tvořily závěje spadaného listí. Dřevěné trámy chaty manželů Chvalkových se v ranním slunci leskly rosou. 

Jan se po ránu vyšel projít k potoku, který tekl kousek pod chatou. Mohl by si v něm i opláchnout obličej - vždyť voda tu je čistá jako sklo. Prodral se hustou trávou na břehu a stoupl si na kámen, který omývala voda. Chytil se rukou kmene malé břízky a naklonil se nad potok. Druhou dlaní nabral - voda byla ledová, ale nevadilo mu to. Protřel si rukou oči. 

Podíval se na slunce skrz vysoké koruny stromů. A najednou si vzpomněl na Věrku - na její zlaté vlasy s bronzovým nádechem, které zářily skoro jako slunce. Alespoň v jeho očích to tak tenkrát bylo. A její oči… byly modré jako nebe.

Došlo mu, jak dlouho ji už neviděl. Vlastně je zvláštní, že někteří lidé se člověku ze života ztratí a on ani přesně neví, kdy se to stalo. A někteří lidé… některé lidi si člověk ze života nevyžene, ani kdyby se o to pokoušel. Jsou tady pořád. A když odejdou, je to zatraceně poznat. A vlastně ani není jasné, jestli ti lidé, kteří zůstávají v mém životě pořád, tu jsou proto, že já chci být s nimi a držím se jich, anebo oni chtějí být se mnou a drží se mě. Anebo bylo možná někdy někde napsáno, že tihle lidé k sobě patří a celý život se budou přátelit. Jako vrána s vránou.

Jan ještě pořád stál na břehu potoka. Má po ránu nějak filozofickou náladu. Vrátil se v myšlenkách k Věrce.

Byla věčně tak zmatená. Měl z ní pořád ten pocit a vlastně ani neví proč, čím přesně to bylo. Možná právě těma jejíma očima. Někdy je měla rozšířené jakoby nějakým nepojmenovaným strachem. Ano, rozšířené tázavé oči a poletující vlasy. Tak si ji pamatoval. A možná si ji takhle pamatuje jenom on.

Ostatní ji vnímali jako milou dívku, která to výborně umí s dětmi a má před sebou pěknou a klidnou budoucnost učitelky prvního stupně. Určitě by neřekli, že je zmatená nebo bázlivá. Nejvýš trochu roztržitá. A ano, byla milá, to je pravda, uvažoval, jen to někdy nedopadalo dobře - jako tenkrát, když spálila všechny sušenky, které mu upekla a najednou se nezmohla na slovo, jenom seděla, dívala se před sebe a nevěděla, co má dělat. Jako dítě, úplně jako dítě…

Ostatní by o ní také nejspíš řekli, pomyslel si, že je poměrně vyrovnaná, až tedy zase na tu roztržitost. A kterápak mladá dívka dneska není roztržitá?

Jan ale Věrčinu rotržitost vždycky považoval spíš za hru, kterou předváděla, aby zakryla vnitřní nejistotu, jíž trpěla. Byla to maska, za níž se skrývala tu svou zmatenost. Zmatenost z někdy tak krutého a nepřátelského světa a… snad i nízké sebevědomí. Byla hezká, měla štíhlou postavu, ale navzdory tomu a ještě skvělému prospěchu si moc nevěřila.

Jan tušil, že všechny ty pochybnosti o sobě samé, všechnu tu zmatenost a nejistotu má na svědomí její rodina. Její rodiče snášel jen těžko a ona na tom byla stejně. Neustále se hádali, křičeli na sebe kvůli maličkostem. Sebevětší pitomost pro ně byla nepřekonatelným problémem. 

Jan si tenkrát přál vzít ji odsud. Chtěl si jí vzít a poskytnout jí domov, po jakém vždy toužila. Viděl před očima znovu ten růžový nádech, jaký dostaly její tváře, když jí to naznačil. Vypadala rozkošně... A pak - pak se najednou v její tváři objevil výraz, kterého se Jan trochu polekal. A tím to vlastně všechno začalo. Ty hrozné pochybnosti.

Nevěděl přesně, co v její tváři v té chvíli uviděl, byť o tom přemýšlel ještě notnou chvíli poté, co se ten večer rozloučili. Co to jen mohlo být? Strach? Ne, strach ne. Zadostiučinění? Těžko říct. V tom výrazu bylo… něco tragického, tím si byl jist.

Čím víc nad tím ale přemýšlel, tím méně si byl schopen vzpomenout, jakse v té chvíli Věrka tvářila. Časem by na to jistě zapomněl, kdyby… Od té doby občas zaznamenal ve Věrčině chování drobné změny. Nevěděl co přesně to je, ale bylo to něco, co u ní neznal. Co u ní ještě neviděl.

Třeba jednou ho na procházce vzala z ničeho nic vzrušeně za paži a ukazovala mu impozantní muškáty v oknech protějšího domu. "Vidíš je? To je náááádhera!" Nic jiného neřekla. Nepřekvapilo ho to, měla občas ve zvyku se pro něco tímto způsobem zničehonic nadchnout, ale pak to v její tváři uviděl zase. Ten výraz. A začal mít pocit, že mu něco uniká, že je tu něco, o čem on nemá ani tušení. Neměl z toho dobrý pocit, ale netušil proč. Co je to za výraz?

Jan se tak zahloubal do vzpomínek a popošel k lesní pěšině. Může se před snídaní ještě chvíli projít.

Tenkrát měl ten znepokojivý pocit z něčeho v jejím chování čím dál častěji. Vždycky když už téměř zapomněl, že tu něco takového bylo, najednou v její tváři postřehl tu samou věc. Začal z toho být nesvůj a bylo mu trapně, protože nedokázal racionálně vysvětlit proč. 

Mezitím se začala chystat svatba. Spory Věrčiných rodičů musel během příprav trpět čím dál častěji, ale říkal si, že po svatbě je zase dlouho neuvidí. Přemýšlel o tom, jaké to vlastně bude, až bude s Věrkou bydlet, až si ji vezme. Bude mít ženu - a milou a hezkou ženu. Má Věrku opravdu rád. Nikdy k nikomu necítil to, co k ní. 

A pak přišel ten večer, který předznamenal všechno, co se mu později přihodilo. I když to tehdy vůbec netušil. Asi dva týdny před svatbou seděl večer ve svém bytě – otevřel si po práci láhev piva. Vlastně už druhou nebo třetí. V lehce malátném stavu seděl a proti své vůli se pořád v myšlenkách vracel k tomu, co se ten den stalo. Vždyť to byla úplně banální situace… Jenže – bylo tam něco... něco, co se mu vůbec nelíbilo. Řekl to jenom v žertu a nijak vážně to nemyslel, zrovna se bavili o svatbě a on rozpustile řekl "a co když u oltáře řeknu ne?" A najednou se svaly v její tváři napjaly a on uviděl na zlomek vteřiny stav absolutního zoufalství. Udělalo se mu nevolno. Věrka vstala, takže z ní teď viděl jen záda. Škrobeně se zasmála a řekla nějakou banalitu, ale on, on to viděl. A najednou zjistil to, co se celé týdny snažil přehlédnout - ta svatba je pro ni vším. On je pro ni vším. 

No ale… není to snad normální? Nebojí se snad každá nevěsta, že se během svatby stane něco, co se stává jinak spíš ve filmech – najednou se rozlétnou dveře, vstoupí udýchaný svědek a prohlásí, že dotyčný novomanžel už jednu ženu má. Nebo si to snoubenec rozmyslí a od oltáře uteče.

Jenomže – možná tady nejde jen o tu svatbu… Jan si uvědomil, že on je pro Věrku jistota, o kterou se ona touží opřít, je pro ni jako maják v bouři. Tenkrát když spolu viděli ty muškáty v oknech - tenkrát ho k nim zatáhla proto, aby mu ukázala, jak hezký bude už brzy i jejich byt. To v jejích očích, ten výraz, to byla tehdy jakási zoufalá naděje spojená s vítězoslávou - jako když léta bitý pes dostane kousek slaniny. I oni budou mít v oknech muškáty. Už brzo pro ni skončí pobyt v nepříjemném prostředí u rodičů, už brzo začnou bydlet spolu. 

A je na tom snad něco špatného? – ptal se sám sebe. Kdo by si nepřál, aby k němu jeho děvče vzhlíželo? A její naivita, dětské strachy a bezmocnost mu svým způsobem dělaly dobře, mohl si připadat jako hrdina, který ji chrání před světem, ze kterého byla někdy zmatená a rozbolavělá. 

Nevzpomínal si už, proč tenkrát vlastně sáhl po Bibli, která mu ležela na nočním stolku. Byl tehdy katolíkem, ale mše, při nichž si lidé podali ruku, čímž končil veškerý lidský kontakt, mu říkaly pramálo. Slova kněží mu zněla v gotickém žebroví chrámu dutě, kázání mu připadala laciná. Je ale pravda, že Bibli otvíral často – když potřeboval čerpat z její moudrosti, anebo jen proto, aby měl před spaním co číst. Starozákonní příběhy ho bavily víc než paperbackové detektivky, jaké se tehdy válely v kumbále na stavbě, kde pracoval. 

Začetl se do biblického příběhu Júdit. Júdit byla žena, která přelstila Holoferna, velitele asyrského krále Nebukadnesara, a vytrhla Židy z jeho spárů. Jak asi musela taková Júdit vypadat, když se vypravila do nepřátelského tábora a vrátila se s useknutou hlavou velitele? Zamyslel se. Rád maloval, byť na to kvůli práci měl jen málo času. A měl záviděníhodnou představivost, teď ještě podpořenou pivem. Představil si krásnou ženu, s oblými pažemi a stehny… její tělo bylo ženské a přitom dost silné na to, aby se dokázala utkat v boji s nějakým mužem. Ale nebylo to jen tělem, z celé její bytosti vyzařovala jakási vnitřní síla, tiché sebevědomí, chladné jako ocel. A přitom Júdit chladná ani v nejmenším nebyla... Jan se zarazil. Představuje si tu biblickou postavu, anebo jen ženu po které touží?

Přestal si představovat, ale přemýšlel o tom. Není právě tohle to, co mu u Věrky chybí? Ženská síla, vytrvalá, houževnatá. Síla, o kterou by se mohl opřít, kdyby to potřeboval. Byl pro Věrku oporou, mužem, na kterého se mohla spolehnout. Nikdy nepřemýšlel o tom, jestli by dokázala být oporou ona jemu. Ale… dokázala? V životě se přece může přihodit cokoli... on může onemocnět a nejen to - vždyť komunistická strana si může kdykoli vzpomenout a připravit ho o práci, jako ho předtím připravila o možnost vystudovat.

Byl tehdy mladý a věřil, že všechno zvládne – má přece silné svalnaté ruce, které ho vždycky uživí, když to bude třeba. Navíc má dobré přátele. Sice byl často bez peněz, ale čert to vem, on se vždycky nějak protluče a o Věrku se dokáže postarat. Uvědomil si, že zase myslí na to, že se o ni postará. Povzdechl si. A pak si poprvé za celou dobu položil otázku, jestli i ona mu dokáže dát to, co možná bude potřebovat on, to, co by si od ženy přál...

Místo odpovědi usnul.

Vstávalo se mu špatně. Byl rozlámaný a zjistil, že usnul v denních šatech a bez obvyklé sprchy. Na stavbě ale udělal navzdory tomu daleko víc práce než obvykle. Skoro se odtud bál jít domů. Tam, do sešeřelého pokoje, kde ho zase přepadnou všechny ty otázky. 

Tenhle stav trval skoro dva týdny. Věrka cítila, že se něco děje a byla zmatená, zraněná a vystrašená. On žil jako v mrákotách.

Potom jednoho dne zase přišel z práce, usadil se naproti oknu a pustil se do čtení, ale jak předem tušil, valně mu to nešlo. Místo toho si položil poprvé otázku, kterou se celou tu dobu snažil ignorovat. Co by vlastně Věrka udělala, kdybych si ji nevzal? Přežila by to vůbec? Nejdřív pochyboval, ale pak dospěl k přesvědčení, že ano - Věrka, i když to nedávala najevo a většinou působila spíš křehce, byla na nepřízeň osudu zvyklá. Přijímala ji mlčky jako pes. A to by neměla! zařval v duchu. A v té chvíli si uvědomil, že už se vlastně rozhodl. Tentokrát křičel nahlas. Zvuk jeho vlastního hlasu ho polekal, znělo to tak… nelidsky.

Výkřik následovaly podivné zvuky z vedlejšího pokoje, jak se tam jeho spolubydlící Luděk snažil udržet rovnováhu na štaflích. Jan si ani nevšiml, že by byl přišel. Výkřikem ho nejspíš pěkně vyděsil. Otevřel dveře a srazil se Luďkem, který mu podle všeho chvátal na pomoc, ještě se zednickou lžící v ruce. Do oka mu stříklo trochu omítky. "O-omlouvám se." vykoktal. "Co se děje?!" vyjekl Luděk. "Rozhodl jsem se, že tu svatbu zruším." řekl stručně a doufal, že se ho kamarád nebude dál vyptávat. "A to si kvůli tomu musel tak řvát?" zahartusil namísto otázek Luděk, otočil se a jakobynic se začal znovu drápat na štafle. Jan sklopil hlavu a mlčel. Když se na Luďka znovu podíval, viděl, že se na něj dívá tím svým vážným a přitom tak nějak veselým pohledem. Snad právě pro tenhle svůj pohled si Luděk vysloužil u mnoha přátel a lidí takový respekt. Po chvíli promluvil. "Honzo, já jsem si jistej, že bys neudělal žádnou zbytečnou pitomost." A pak, už znovu slézající ze štaflí, aniž by se na zdi mezitím cokoli změnilo, dodal: "Nezašel bys naproti, do tý hospody? Ještě sem si tam ani nedal pivo."

A tak si Věrku nevzal. Nenesla to sice dobře, ale do tří let se stejně vdala, což jeho výčitky svědomí poněkud zmírnilo.

Kráčel po lesní cestě a přemýšlel, co Věrka asi teď dělá. Jestli je šťastná. Snad ano. Trošku zapochyboval, že to dokáže, že dokáže být šťastná, jenom tak, kvůli sobě. Přišlo mu, že na to neměla dostatek vůle, vnitřní síly. Možná jí chyběla víra. Ano, tím to bude. On je šťastný – právě díky víře. Je tak šťastný, jako nikdy nebyl. Současně mu došlo, že je od domu Chvalkových už pěkně daleko. Měl by se vrátit, aby na něj nemuseli čekat se snídaní. Anebo třeba neměli strach.

Všiml si malé veverky šplhající do koruny borovice. Usmál se. Měl rád přírodu. Tenkrát po bouřlivém rozchodu s Věrkou ho příroda přijala do své náruče a on věděl, že tam bude vždycky v bezpečí. Ona byla jeho silou, tichou a houževnatou silou, která neopouštěla. Netušil, že to, po čem vždycky toužil, je tak blízko. Je to možná schované v korunách zdejších stromů.

„Nad čím tak přemýšlíš, Honzo?“ ozvalo se náhle těsně vedle něj. Za zatáčkou se vynořila Marta a on si jí, jak hleděl do korun stromů, vůbec nevšiml. Marta, skvělá Marta. Je-li Marta na nohou, pak už je jistě na světě i snídaně, pomyslel si a usmál se přízemnosti svých myšlenek.

„Myslím na to, jaké jsem měl štěstí, že jsem potkal tebe a Pavla,“ odpověděl jí a byla to pravda – bez nich by na víkendy do téhle krásné přírody nejezdil.

„Kdepak štěstí, Honzo. Přivedl tě k nám Jehova,“ usmála se Marta. Občas si vedle ní připadal jako úplný začátečník ve víře. Přitom věřil celý život, akorát předtím byl katolík. Chodil do toho studeného kostela, kde se společenské styky omezovaly na klepy starších dam a žen na mateřské. Co se tam vlastně mohl dozvědět o Jehovovi a jeho lásce?

Marta a Pavel Chvalkovi patřili ke svědkům Jehovovým a na víru se dívali úplně jinak. Nebyla to ta chladná kostelní víra, pomalu odumírající ve vyprázdněné tradici. Byla to víra živá, plná skutků a milosrdné lásky. Od začátku si u nich připadal jako doma. Rozuměli si jakoby se znali odjakživa. Byli pro něj jako rodina. Dojem rodiny ještě podtrhovalo to, že za manžely na víkendy jezdívala jejich malá sestřenice Marie, štíhlá, nohatá třináctiletá dívka, pořád samý smích.

 Marta ho vytrhla z úvah: „Chtěli jsme se pomodlit bez tebe a nechat tě trochu odpočinout, ale pak se ukázalo, že nespíš a já si řekla, že se podívám, jestli nejsi někde blízko. A potkali jsme se hned za první zatáčkou. Tak pojď na snídani.“

Pavel s Marií už seděli u dřevěného stolu před chatou zabalení do tlustých dek. Bylo chladno, ale Chvalkovi si rádi dopřávali potěšení jíst venku, pokud to alespoň trochu šlo. Horký čaj a vaječná omeleta navíc člověka spolu s prošívanými dekami zahřály dokonale.

Pavel pronesl modlitbu a všichni se s chutí pustili do jídla. Venku zpívali ptáci. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

Na oběd měli přijet i další členové církve a měla se konat bohoslužba. Bylo potřeba spousta věcí nachystat a všichni se, včetně malé Marušky, vrhli hned po snídani do práce.

S obědem si starost dělat nemuseli – Marta byla výborná kuchařka a většinu věcí už měla připravenou v předchozího večera. Bylo potřeba jen umýt nádobí po snídani, nachystat postele pro ty, kdo tu budou dnes spát, trochu uklidit (což ale Marta už udělala asi stokrát) a naštípat nějaké dříví. Štípání dříví Jana bavilo. Byl zvyklý na daleko tvrdší práci než byla ta, kterou v zaměstnání jako technik vykonával teď, a pohyb mu – i když nepředpokládal, že to tak kdy bude – hodně chyběl. Sekyra byla báječně ostrá a v ranním slunci se jenom míhala. Pavel uměl být v přestávkách mezi prací neuvěřitelně vtipný společník. Za necelou hodinku posekali spoustu dříví.

Do oběda se společnost na chatě rozrostla na dvanáct lidí – včetně dětí. Po bohoslužbě a procházce v lese následovala večeře – už téměř za tmy, u hořícího krbu v jídelně.

Jan měl na podobných setkáních nejradši večery – hrálo se na kytary, vedly se dlouhé rozhovory. Do práce se pak vracel jako znovuzrozený. Tak nabitý touhou hlásat lidem Boží Slovo. Zdálo se mu, že nic víc ti lidé ubití režimem, lidé, které nezajímá nic jiného než to, kdy seženou to či ono nedostatkové zboží a jestli budou mít v práci prémie, že tihle lidé potřebují o Bohu tolik slyšet.

A dnešní večer si zvlášť užíval. Večeře plynule přišla ve večerní chvály – zatímco někteří si ještě brali jídlo u linky a jedli, jiní už u krbu hráli na kytary a chválili Jehovu. Jan minule na setkání nebyl, protože se zajel podívat za Luďkem a jeho ženou – a všichni jakoby se o něj o to víc zajímali – jakoby nebyl pryč jen jeden víkend, ale rovnou tři. Už při večeři s jedním starším mluvil o tom, jak důležité je hlásat víru nevěřícím. Jan se mu dokonce odvážil zopakovat jednu z Luďkových otázek, na kterou nikdy nevěděl, co říct: „No, ale když věříme, že vzkříšeno bude jen 144 000 lidí, pak bychom moc víru hlásat neměli, ne? Čím víc lidí obrátíme, tím menší je pak šance, že se mezi těch 144 000 dostaneme.“ Byl to spíš vtip, kterým si ho Luděk coby katolík často dobíral, a Jana opravdu zajímalo, co na to starší odpoví. Starší, jmenoval se Jaromír, řekl, že by si o tom mohli promluvit po chválách v širším kruhu. Že je to otázka, kterou si možná Jan neklade sám a mohla by podnítit užitečnou debatu.

Po chválách ale Jaromíra nikde neviděl. Brzo mu došlo, proč. Přišel za ním Pavel a odvedl ho do o malé vedlejší místnosti. Jaromír tam už seděl, ještě s jedním starším a Martou. Začali mu pokládat otázky ohledně minulého víkendu, který strávil u svých katolických přátel. „A jak dlouho znáš Luďka s Evou?“ „V čem se jejich víra liší od té naší?“ Někde až za přívalem těchhle otázek, hluboko uvnitř hlavy, kam ostatní nenahlédli, se mu vynořila malá směšná myšlenka. Podobá se to výslechu. Výslechu?

Začal odpovídat příkřeji. Vždyť on byl katolíkem tolik let. Ví, o čem je katolická víra a nemá sebemenší důvod se k ní vracet. Je přesvědčeným a zapáleným jehovistou, je vděčným za víru, kterou díky nim poznal. Pak se trochu uklidnil. Oni tomu přece nemohou rozumět, oni katolíky nebyli. Je přirozené, že se bojí, že se vrátí ke své staré víře. Nevědí, jak rád je, že nechal ty studené kostely a povrchní lidi bez kouska citu za sebou.

Snažil se to vysvětlit. Zdálo se, že rozumějí, byť Marta to uzavřela trochu nelogicky, na což u ní nebyl zvyklý: „Víš, řekli jsme si, že bychom se tady měli za tebe pomodlit. Jsi teď v těžké pozici a jedině Jehova ti může dát sílu správně se rozhodnout.“

Potěšilo ho, že se za něj budou modlit, ale vadilo mu, že Marta nechápe, že on se rozhodl přece už dávno, on nebilancuje mezi katolickou a jehovistickou naukou.

Modlitba ho měla posílit, „aby mu myšlenky jeho přátel byly cizí a on kráčel po cestě, kterou mu určil Jehova“. Jan však pevně věřil, že po ní kráčí.

Tím, kdo to nepochopil, však nebyli svědkové Jehovovi (byť záleží na úhlu pohledu), byl to Jan. Nešlo o to, že by se měl rozhodnout mezi katolickou a jehovistickou vírou. Jeho „těžká pozice“ spočívala v tom, že se měl rozhodnout mezi svými katolickými a jehovistickými přáteli. Blízké přátelské svazky s nevěřícími jsou totiž vždy špatné a Jehova si je nepřeje, tak mu to bylo později ještě mnohokrát řečeno.

Jan měl Luďka a jeho manželku Evu upřímně rád – byli to otevření, inteligentní lidé a s Luďkem vydržel debatovat o víře třeba do tří do rána. Ano, Luděk i Eva byli sví, se spoustou věcí, které si mysleli, nesouhlasil, ale věděl, že to jsou přátelé, na které se může spolehnout. Neviděl důvod, proč by se jich měl vzdát.

V prosinci bylo svoláno shromáždění. Na tom mu starší církve otevřeně řekli, že si musí vybrat – buď ukončí přátelství s Luďkem a Evou a dalšími katolíky; anebo odejde od Svědků Jehovových. Zdálo se mu to absurdní. Nevěřil, že mu říkají pravdu, nevěřil, že tohle je konec. „Pak tedy půjdu,“ vykoktal do nastalého ticha. Pořád čekal, že někdo něco namítne. Ticho. Ticho, v němž zaslechl jen tikání nástěnných hodin a vůni domácí svíčkové. Bylo to poprvé a naposled, kdy mu přišlo, že nějakou vůni slyšel. Vstal a za hrobového klidu opustil místnost.

U venkovních dveří si obul boty. Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Ještě před pár vteřinami na schodech se chtěl vrátit – … ale pomalu, zlehka si začínal uvědomovat, že to se nikdy nestane. Nemá kam se vrátit. Pro tyhle lidi je mrtvý.

Těžce otevřel dveře a vyšel ven. Uslyšel, jak se v prvním patře otevírá okno. „Zlatá, zlatá Marta,“ pomyslel si, „přecejen není takový blázen jako její manžel.“ Tolik potřeboval její uklidňující slova. Zvedl oči – a tak tak se vyhnul svým zapomenutým přezůvkám, které po něm hodila.

Po odchodu od jehovistů si Jan připadal prázdný jako nikdy předtím. Lidé, kteří tolik milovali Boha – a o tom nepochyboval – ho od sebe odehnali jako psa. Je to tak všude? Jsou takoví všichni křesťané? Katolíci byli studení stejně jako jejich kostely. Svědkové Jehovovi?

(V té chvíli ještě netušil, že asi za čtrnáct dní mu přijde dlouhý, hodně srdceryvný a i trochu omluvný dopis od Marty, v němž ho žena, která po něm hodila přezůvky, bude prosit, aby se vrátil, vzývajíc přitom celé nebe, aby ho přivedlo na správnou cestu. Jan si už nebyl jistý, jestli nějaká správná cesta vůbec existuje, ale bylo mu dost jasné, že ta, která vede zpátky, to není.)

Asi týden po svém odchodu od Svědků Jehovových si při bezcílném bloumání po městě všiml na jednom domě pozvání na shromáždění do církve Adventistů sedmého dne. Rozhodl se, že to zkusí.

Přijali ho velmi dobře. Seznámil se s mužem asi svého věku – jmenoval se Jakub – a během hovoru mu hned položil zásadní otázku: „Myslíš, že se mohou dostat do nebe i lidé, kteří nejsou z této církve?“

 „Já myslim, že jo. Že je možná dost jedno, jestli jsi katolík, evangelík nebo adventista. Všichni jsme křesťané.“ nechal se slyšet Jakub. A Janovi to stačilo. Začal navštěvovat bohoslužby. Adventisté se k němu chovali tolerantně a přátelsky a rána, kterou mu zasadili jehovisté, se začínala hojit. Byť mu dopisů od nich přišlo za ta léta víc. Podle slov a varování většiny z nich bylo evidentní, že Jan skončí v pekle. Házel je do koše navzdory tomu, že si říkal, že by to pro mnohé mohlo být cenné poučení. Neměl sílu si je schovávat a někdy ani neměl sílu se jim smát. Myslel na Martiny chrpově modré oči. Přál si, aby ji uměl nenávidět. Ale nešlo to. Přes všechnu snahu mu jí bylo jen líto.

Jednoho dne uviděl v Brně na České… Júdit. Šla hrdě a klidně uprostřed zástupu uštvaných lidí, skoro jako ta izraelská bojovnice, o které kdysi snil. Byť ve skutečnosti židovsky vůbec nevypadala - měla krásné blonďaté vlasy, sivě modré oči a výrazné lícní kosti. Ve skutečnosti se jmenovala Klára. To ale zjistil, až když ji pozval na kávu.

Po roce a půl ji z náhlého popudu požádal o ruku, snad aby zjistil, jak na tom u ní vlastně je. Už nemohl vydržet nejistotu, kterou v něm její hrdost – a snad i určitý chlad – vzbuzovaly. Nabídku přijala. A tak se oženil – víc než deset let od doby, kdy o ruku požádal svou první dívku, Věrku.

Kláru obdivoval a miloval. Ze začátku manželství si myslel, že se k sobě dokonale hodí, někdy mu připadalo, že ani není třeba slov, aby se pochopili. S postupem času si ale uvědomoval, že on jí ve skutečnosti až tolik nerozumí. Klára byla navzdory svým uměleckým sklonům (opravdu bravurně hrála na klavír a měla výborný vkus, pokud jde o oblečení) velmi prakticky založená a peníze pro ni nebyly jen něco, co je nutné k přežití a dál na tom nezáleží. Před duchovními rozpravami dávala přednost skleničce červeného.

Věděl, že by si přála žít nějaký lepší a dobrodružnější život, ale nedokázal přijít na to, co si pod tím vlastně představuje. Jemu se to zdálo dost dobré tak, jak to bylo.

Klára mu porodila dvě holčičky – Alenku a Klárku. Cítil k nim lásku, jakou dosud neznal. Úplně jinou, než byla vášnivá láska ke Kláře, ale stejně vřelou, stejně bolestnou a plnou starostí.

Když byly Alence asi tři roky, přišly první problémy. Jan trval na tom, aby děti jedly zdravě a Klára byla kvůli tomu věčně uražená – ona by jim přece nic špatného nedala. Přesto zásady zdravé výživy zrovna nedodržovala. Jan argumentoval tím, že mají přece zahrádku, kde by se dala pěstovat zelenina a tím pádem by zdravá strava dětí nebyla tak drahá. Klára prohlásila, že se kvůli dětem už vzdala práce a kamarádů a jestli chce, aby ještě kromě péče o děti trávila večery na zahradě, vážně nechápe, proč si ho brala. Pokud jde o večery, ty skutečně doma většinou netrávila. Chodila na dámské jízdy se svými nezadanými kamarádkami – nebo s těmi, které byly aspoň dost bohaté, aby si mohly dovolit chůvu nebo měly děti starší. Vlastně většina Klářiných kamarádek žila poměrně luxusní život – Jan sice rodinu uživil, ale tolik si dovolit nemohli. Bolestně si uvědomoval, že tím Klára trpí a za jejich dům (a někdy měl podezření, že i za něj) se před přáteli stydí.

Vybudoval na zahradě sice pergolu plnou krásných petunií, ale nepomohlo to. O zahradu se taky staral sám. Jako dřív, když jezdil do lesa na srub k Chalkovým, přinášela mu i tady příroda útěchu. Prořezával stromy, okopával zeleninu. Pískal si a narovnával bolavá záda. Byl tu klid a přece nikdy ticho. Zdálky se nesly hlasy sousedů, z korun stromů se ozývali ptáci. Byl to svět, který mu nikdo nedokázal vzít, cítil to znovu, tak jako tam v lese poblíž srubu. Vždycky, vždycky se bude moct radovat z květin, zpívajících ptáků, vždycky. I kdyby zůstal na celém světě sám, příroda a radost z ní ho neopustí. Snažil se k tomu vést i svoje dcery – ukazoval jim brouky a žížaly, poučoval je o životě stromů a rostlin. A mluvil s nimi i o Bohu, ačkoli měl pocit, že sám mu rozumí čím dál méně.

To ale vadilo Kláře.

„Pořád ty kecy o Bohu a hnípání se v zahradě. A když to budete dělat taky tak, nebudete mít nic, jen plnou hubu řečí, jako váš otec, aha? Nemáme ani pořádný auto. Ani na pořádnej výlet si nezajedeme. Tak tady nevyučuj o lásce k bližnímu!“

Jednou když ho uviděla, jak jim čte namísto pohádkových knížek Bibli, jí došla trpělivost. Knihu rozškubala před jeho očima na cucky. Její zlost v sobě měla pachuť červeného vína, které ten večer pila. Nelítostná bojovnice, ano, tu si Jan tenkrát chtěl vzít. Tu si vzal. Mělo to malou chybu, kterou v roztržitosti přehlédl. Jeho Júdit nebyla v boji na jeho straně.

Odešla a vrátila se až druhý den odpoledne. Bez výčitek, chladná jako ocel. Jan si přál, aby se na ni dokázal zlobit, ale neuměl to. Nechal si ubližovat, aniž by se bránil. Díval se na rozhodnou křivku jejích úst a přál si dotknout se její tváře, změnit tu neúprosnou linii trochou něhy. Věřil v dobro v lidech a věřil, že i Klára je uvnitř, někde hluboko pod vším tím válečným brněním, jen smutná a nešťastná – ale dobrá.

A pak jednoho dne mu zavolali do práce, že je… mrtvá. Jela autem navštívit svoje rodiče bydlící kousek od Brna. Měla nehodu. Zemřela na místě. Měla nehodu. Zemřela…

Jan to nemohl pochopit. Ona. Tak nezlomná, tak plná života. Jak mohla být mrtvá? Zemřela na místě. Sama, aniž mohl vzít její blonďatou hlavu do dlaní. Zemřela…

Nenáviděl Boha.

Ale pak: Klářiny rodiče se rozhodli, že si k sobě vezmou její dvě dcery, aby nebyly pod vlivem náboženského fanatika, jako je Jan. Začali s ním právní řízení, které finančně jen těžko zvládal. Na právníka neměl, musel se hájit sám. A sám si připadal. Obžaloba z fanatizmu byla velmi nebezpečná – ještě pořád byli u moci komunisté. Připadal si sám proti režimu, proti rodině své mrtvé ženy, souzený pro víru v Boha, kterého nenáviděl.

Zjistil, že tohle dlouho nevydrží. Luděk mu musel brzy na soudy půjčit peníze. Opět ho s Evou podporoval jak nejlíp uměl, ale sám byl disident, takže bylo lepší, když se za něj nestavěl nijak otevřeně.

 Jan se Bohem nechal zlomit, tu samotu, ve které se ocitl, nedokázal snést. Uvěřil tomu, že Bůh stojí při soudu na jeho straně. A začal mít pocit, že tak to v životě je – člověka časem vždycky něco zlomí, jen si může vybrat, co to bude. Jestli Bůh nebo pocit samoty. Vybral si Boha, i když měl pocit, že jen proto, že samotu nenáviděl.

Soudní spory nakonec vyhrál. (Prohrává snad Bůh?) A dcery mu nakonec zůstaly. Vypadalo to, že si našel i nějaké přátele, zvlášť mezi ženami. Ester, mladá zelenooká hnědovláska, která se starala o jeho dcery v mateřské školce, na něj byla zvlášť milá. Občas mu dokonce přinesla bábovku. Byl jí vděčný a doufal, že v tom není nic víc než přátelská sympatie. Jenomže samozřejmě bylo.

Ester vídal čím dál častěji. Hlídala mu děti, pomáhala, kde se dalo. A jednoho dne mu svým usměvavým způsobem sdělila, že ho má ráda a dokáže si představit, že by se stala jeho ženou. Jan si to představit nedokázal. Ale věděl, že mladá Ester to nepochopí. Samozřejmě o její nabídce přemýšlel, ale nevěděl, co by tak mladé ženě bez zkušeností mohl dát. A co by ona mohla dát jemu. Je unavený, tak tak uživí rodinu, a byť mu ženy připadají stále krásné… chce si je dál už nechat jenom jako příjemnou záhadu. Může je obdivovat zdálky jako cizokrajné květiny, kterým nerozumí. A za těch pár, které ho měly rády, a přitom po něm nic nechtěly, byl vděčný. U nich měl pocit, že jim rozumí, že není tak těžké rozumět ženám. A byl si jistý, že tenhle pocit blízkosti byla jedna z nejlepších věcí, jaké v životě zažil.

Věrku měl rád a Kláru miloval. Žádné z nich nepřinesl štěstí. Ano, Kláru miloval. Vlastně to bylo přesně naopak jako v tom biblickém příběhu o statečné Júdit. Podle Bible byla Júdit mladá vdova. Její muž se jmenoval Menaše a ona na něj nikdy nezapomněla a nikdy si nenašla jiného, i když se o její ruku ucházelo mnoho zájemců. Naopak to bylo, protože tady byl on vdovcem po své Júdit, po Kláře. Uvědomoval si, že mu nebyla dobrou manželkou, nemilovala ho tak, jak si představoval, že by ho žena mohla milovat. Ale byla to jeho žena. Jediná dívka, kterou si vzal a se kterou měl děti. Žárlivě v duši střežil to málo dobrého, co s ní zažil. Sám před sebou se za to někdy styděl, bylo to neracionální, ta žena mu ublížila. Ale on nemohl jinak, měl ji rád a přál si, aby žila. A žádnou jinou nechtěl. I když by ji, podobně jako kdysi Martu, raději nenáviděl. Bylo by to o tolik jednodušší.

Od odmítnuté Ester se dočkal nejdřív výčitek a pak chladu, který u ní neznal. Už mu s dětmi nepomáhala. Byla pryč a on měl pocit, že už nikdy v životě nebude schopen jíst bábovku.

Ester ale neodešla nadobro. Začala ho považovat za naprostého hlupáka – mohl mít ženu, příjemnou domácnost, udělala by pro něj všechno, co by si přál. A on ji odmítl. Začala si myslet, že na tom, co o něm tvrdívala Klára, a na tom, co o něm tvrdí Klářiny rodiče, je přecejen něco pravdy. Je to přinejmenším podivín, ale spíš hotový fanatický blázen. Když byly jeho dcery starší, ukázala jim otce v tomhle světle. V domnění, že jim tím vlastně pomáhá, když oslabuje jeho škodlivý vliv a ně. To samé si o něm myslela i spousta jejích kamarádek. Stačilo to na to, aby se mu dcery odcizily. Vlastně na tom nebylo nic divného. Vychovávat dvě dcery jako samotný muž není lehké. Navíc na ně neměl dost času, protože neustále sháněl peníze, aby zaplatil dluhy, aby je uživil – chodil do práce, na brigádu, staral se o domácnost a byl někdy strašně unavený na to, aby dokázal zvládat jejich rozpustilosti.

 Pokud jde o církev, u adventistů vydržel mnoho let. Koneckonců se za tu dobu místní varhaník stihl třikrát oženit a dvakrát rozvést, přičemž pokaždé si vybral nějakou dívku z církve. Když byly holky starší, začal se trochu děsit, že by si vybraly za manžela někoho z místních, podle něj ne zrovna nejschopnějších, mladíků (varhaník byl snad naštěstí už za zenitem). Také mu nevyhovovaly někdy až příliš živé vztahy v církvi – jako v každém úzkém společenství tu docházelo k nevraživostem, hašteřením a pomluvám. Bylo to zkrátka jako na malém městě.

Až jednou, po mnoha letech, vstoupil zase do katolického chrámu. Bylo tam ticho. Ticho a v něm možná někde nepochopitelný Bůh. Nepochopitelný, ale přitom tak blízký.

Lidé, kteří se modlili v chrámě, se očividně neznali. Byl za to rád a bylo mu jedno, jestli je to tak správně. Poprvé v životě mu ten chlad a klid byl sympatický. A tak se Jan stal po téměř dvaceti letech znovu katolíkem.

Jedné jeho dceři umožnila Klářina rodina v osmdesátém devátém emigrovat do zahraničí a on se tomu nebránil. Druhá dcera se záhy odstěhovala ke svému příteli do Prahy. Jezdili za ním jenom na Vánoce. Na jedno dopoledne, během něhož bylo zřejmé, že už se obě těší zpátky domů.

Zůstal sám.

Anebo vlastně... to není přesné. Byla tu přeci ona. Pořád stejně krásná, ta, která narozdíl od něj nestárla. Příroda. Ta, jejíž náruč neklame. S žárlivou pečlivostí chránil kořínky jejích růží před mrazem, když na ně pokládal smrkové větve. Pořád měl málo peněz a tak se majetnějším vdovám staral o zahrady. Dotýkal se větví stromů, jako by to byly nádherné vlasy ženy, kterou nikdy nepozná celou. Česal jejich jablka. Stál a díval se skrz trouchnivějící mozolnaté paže třešní k zapadajícímu slunci. Po jedné ruce měl zelení rámovanou cestu vedoucí do polí. Zpívali na ní ptáci a zvěstovali blížící se jaro. Po druhé ruce měl cestu vedoucí lesem. Skrz těžká těla stromů probleskovalo zapadající slunce. Jeho záře se nořila do lesních stínů. Za každým kmenem bylo světlo anebo tma, odsud nevěděl. Sklopil zrak.

Bylo mu jednasedmdesát a tušil, že jeho cesta se chýlí ke konci. Znal lidi, kteří si vybrali svěží zelenou cestu, nikde křivolakou, cestu, jejíž cíl bylo lze dohlédnout. Mnoho z jeho známých si vybralo tuhle. Cestu, po níž se neškobrtá, cestu na níž vždycky svítí slunce a kde zpívají ptáci. Tihle lidé ho odsuzovali a on dlouho odsuzoval je. Vadil mu jejich nalinkovaný život, jejich jednostranný pohled na věci. Ve skutečnosti ale volili jen cestu, která jim patřila. Vybrali si cestu, na níž se nemuseli učit padat. Cestu, kde nepotřebovali pomoc od ostatních. A nebyl žádný důvod, proč jim to zazlívat.

On ale volil jinak. Vybral si cestu skrz jejíž tmu zářilo zapadající slunce. Někdy neměl čas jíst, jindy nespal. Běžel, pořád běžel, snad aby dohnal slunce, které v lidském životě tak rychle zapadá. Slunce, jež žádný člověk nikdy nedožene - a přesto, přesto někde v hloubi duše věřil, že je to možné... Klopýtal o kmeny starých stromů. Za každým z nich bylo buď světlo, nebo tma. Nešlo to předpovědět. Když v únavě musel jít jen pomalu, obdivoval zákoutí téhle zvláštní krajiny. Putoval zemí, která oplakávala ztrácející se slunce, zemí bolavou a přitom mystickou a majestátní.

A dnes? Dnes by si vybral stejně. Stejně jako tehdy ten večer, kdy se rozhodl, že Věrku si nikdy nevezme. Mohl vykročit do předem nalinkované, sluncem prozářené budoucnosti. Na cestu plnou zeleně. Jeho ale lákala tajemná lesní cesta, za jejímž každým kmenem bylo něco, co vůbec nečekal. Svědkové Jehovovi, hnědovlasá Marta s modrýma očima. Plavovlasá Júdit, která ho málem zabila. Ester, v jejíchž bábovkách se skrýval jed neopětované lásky. Jeho dvě dcery, krásné a tak vzdálené.

Někdy ty stromy oplakával. Cesta však byla čím dál přímější. Stromů a tajemství ubývalo. Už tušil, že tahle krajina je kouzelná. Slunce v ní nezapadne, dokud on nedojde až na konec. Byla očarovaná a on mohl jen hádat, kdo ji očaroval. Sám byl součástí toho kouzla. Byl člověkem, maratónským běžcem, pro něhož byla ta krajina stvořena. A za stromy v dálce křičelo slunce svýmy ohnivými ústy své věčné "Ó". Snad v obdivu k tomu, jehož neznal. Jehož si však celým svým srdcem poznat přál.

(Tenhle příběh jsem si nevymyslela. V hrubých obrysech mi ho vyprávěla jedna paní na schodech. Musela jsem ho napsat, nedal by mi spát.)