O břečťanu, angličtině a milých náhodách

Nemůžu spát a snažím se to brát pozitivně, takže jsem se rozhodla popsat sled několika maličkostí, který mi udělaly nedávno radost.

Začalo to panem Bronislavem Sobotkou. Na člověka, kterej je tak úžasně empatickej jako já (haha), působí jeho videa... ehm, trošku nepřirozeně, ale jsou pro mě užitečný. A pokaždý se těším, jaký na sobě bude mít tričko (Mr. Happy je nej).

Takže kdybyste chtěli zjistit, co říkáte v angličtině špatně a opravit si to nebo se naučit něco úplně novýho, rozhodně doporučuju https://www.youtube.com/channel/UCPutWZNOp159koK7zpUALSQ

Díky jedné přednášce B. S. jsem se rozhodla, že přestanu odkládat svoje dlouholetý předsevzetí a konečně začnu poslouchat rádio BBC. Vždycky jsem to odkládala až na dobu, kdy budu anglicky opravdu umět, abych nebyla zklamaná, že ničemu nebudu rozumět.

Začala jsem ve čtvrtek ráno při dlouhatánském úklidu. Ze začátku jsem teda rozuměla fakt hodně špatně. Asi to bylo i tím, že ráno jsou moderátoři takoví až přehnaně energičtí - a asi aby lidi probudili a nakopli do života, mluví strašně rychle. Ale u večerních uspávacích programů už jsem rozuměla skoro všemu. A zase se mi jednou potvrdilo, jak je život zvláštní.

Zrovna tam běžel dokument s názvem The Botanical Vicar o Charlesi Shawovi. Byl to rozhovor s nějakým jeho přítelem. A byly tam hned dvě věci, který jsem si musela nahrát:

"How he handled himself following the lost of his wife?" 

"Speaking in church on the Sunday following her passing he said: 'When you see a black spot, your dissappointment covers everything. You failed to see the white background, the brightness, the good things in your life. I am going to look at the good things and the blessings in my life.' ''

Když jsem tu část doposlechla, zůstala jsem jako přimrazená. O téhle myšlence, o černé skvrně na bílém podkladě, jsem totiž nedávno napsala svou zatím poslední povídku.

Ta povídka se jmenovala Metafora. Byla o muži, který seděl jednoho večera sám na pláži a přemýšlel o tom, že jeho život nemá žádný smysl. Z pláže potom zázračně odcestoval v svítící lastuře ježovky do vesmíru. (Už chápete, proč moje povídky nejsou moc dobrý, předpokládám.)

Ve vesmíru se potom tento muž potkal s mluvící mlhovinou jménem pan Mračno. Pan Mračno tomu muži ukázal obrovskou bílou masu pokrytou černými jizvami. Mezi panem Mračnem a mužem se pak odehrál velmi metafyzický rozhovor:

"Vy jste... pan Mračno?" zahulákal jsem.

"Dobrý den," zahřmělo to.

"Chtěl jste mě, myslím, vidět?"

"Ano. Chtěl jsem ti ukázat Metaforu."

Bílý útvar se přibližoval. Zblízka už tak krásně nevypadal. Bylo to něco jako oválná hora tvořená bílou hmotou. Bílá hmota ale byla děrovaná jako řešeto. Díry vypadaly jako jizvy a prosakovala jimi tma. "Proč... Proč mi to chcete ukázat?" adresoval jsem směrem k mrakům další otázku.

"Je to Metafora." ozvalo se z mraků. Došlo mi, že v této části Vesmíru je rozumný rozhovor zřejmě považován za něco nedostatečně kreativního.

"Metafora čeho?!" zvolal jsem.

Žádná odpověď. To se dalo čekat.

"Můžu se podívat zblízka?" zeptal jsem se.

"Jistě." odpověděl Mračno ochotně.

Letěli jsme směrem k bílému útvaru. Čím jsme byli blíž, tím byly zřetelnější i černé krátery, které se propadaly do hlubin. Ve zkamenělé bílé hmotě se při troše představivosti dalo spatřit cokoli. Bylo to jako s bílými obláčky na nebi. Občas jsem měl pocit, že jsem spatřil i lidský obličej.

Oblétali jsme Metaforu ze všech stran. Byla zářivá, ale černé krátery vypadaly hrozně. Jakoby se ji někdo pokoušel zničit. Možná padající meteory. Možná nějaká civilizace. To ničení vypadalo každopádně velice systematicky.

"Co je to?" zeptal jsem se znovu. Ticho.

Možná si mě pan Mračno pozval, aby mě vyzkoušel, napadlo mě. Přemýšlel jsem. Co by to jen mohlo být. Je to, bude to nejspíš můj život. Všechny ty jizvy a škrábance. Temnota, co pomalu prosakuje lidskou duší. Život. "Život?!" zakřičel jsem k mrakům. Nic se neozvalo. "Tak duše?" Žádná odpověď. Zkoušel jsem to dál. "Lidská společnost? Láska? Církev?"

Z mraků se ozvalo.

"Je to jedno." Aha, výborně, řekl jsem si dopáleně.

"Záleží na tom, na co se soustředíš." dodal pan Mračno,  jehož řeč zjevně oplývala logikou zcela mimozemského původu.

"Myslím, že bych potřeboval nápovědu. Můžete mi k tomu říct ještě něco?" zeptal jsem se naštvaně.

"Není to šedé, že? " navázal pan Mračno konverzačním tónem.

"Ne, to není." procedil jsem mezi zuby.  "Je to bílé a černé."

Chvíli bylo ticho.

"Opravdu?" zeptal se pan Mračno.

"A ne snad?"

"Slyšel jsem, že lidé mají zvláštní vlastnost." řekl nejistě pan Mračno.

"Jakou?"

"Nedokáží vidět dvě barvy současně."

"Ale jakpak by ne." řekl jsem trochu roztržitě. Nechápal jsem, jak někdo jako pan Mračno, kdo mluví z mraku hromovým hlasem, může mít tak zásadní neznalosti.

"Nashledanou!" zahlaholil pan Mračno.

"Hezký den!" odpověděl jsem, potěšen, že už mám ten podivný rozhovor za sebou.

Schránka vylétla nad Metaforu. Díval jsem se dolů. Na zářící hmotu. A pak jsem to uviděl. Dva různé obrazy. Nejdřív černý na bílém podkladě. Pak bílý na černé. Oba byly stejně impozantní a stejně dvoubarevné.

Nepřišlo mi to bůhvíjak chytré.

To, jaký obraz jsem viděl skutečně záleželo na tom, na jakou z barev jsem se více soustředil. Nebylo by ale nejlepší soustředit se na oba stejně?

Ucítil jsem bolest. Na ruce se mi objevila jizva, pak spálenina. Tentokrát jsem to cítil. Stárnutí narozdíl od mládnutí bolelo. To říznutí z roku 97 bych radši vynechal. Ale nakonec jsem rozbolavělý nabyl zase svého původního věku.

"Teď už to nedokážeš." ozval se hřmotný hlas pana Mračno. "Nedokáže to nikdo, kdo je chvíli viděl zvlášť." Teď už hlas nezněl z mraků, ale přímo v mé hlavě. Svým způsobem to bylo ještě působivější.

"Dobře," řekl jsem. Pak jsem znejistěl. "Viděl jsem nejdřív ten černý obraz!" 

"Jsou lidé, kteří to tak mají. Nic to neznamená." odpověděl mi slábnoucí hlas.

Normálně bych tuhle povídku nikdy nikde nezveřejnila, protože mi přijde, že je hrozně nesrozumitelná, že jsem to prostě s tou svou filosofičností zas přehnala. Ale to BBC mě tak potěšilo, že proč nakonec ne. Třeba udělá mluvící mlhovina Mračno někomu radost.

Noa ta druhá věc?

Během poslouchání jsem kreslila lístky břečťanu na pozadí tohohle blogu. A tak jsem si vygooglila, jak se břečťan řekne anglicky, abych si mohla najít nějaký fotky, podle kterých budu kreslit.
Břečťan se anglicky řekne ivy.
Asi o deset minut později, zatímco jsem kreslila břečťan, v tom dokumentu jakobynic říkali tohle:

"If he was a plant, in botanical terms, what kind of botany* would he be?"
"Well, i think in looking at it, probably ivy, because it's british native plant, ever green, donatious, it covers scars, and it's also a common plant in vicarages..."

(*jako tohle slovo tam podle mě nemohlo být, ale nic jinýho tam neslyším, eh)

Náhodička. Mě na nápad ozdobit tenhle blog zrovna břečťanem přivedla moje brigáda u paní, která má kolem domu břečťanu spousty a já jí to skoro závidím. Vždycky jsem měla břečťan ráda.
Teď už vím, že bylo proč. 

Noa. Celá tahle story s mým posloucháním BBC je jen řada zvláštních náhod.
Každopádně přesně takovýhle věci dělají můj život hezčí.
Tak vám přeju, abyste to měli taky tak :) A pokud máte, můžete mi o tom taky třeba napsat. Ráda si počtu :)

(Btw. Ty nahrávky jsem nepřepsala úplně přesně, jednomu slovesu jsem nerozuměla, tak jsem ho nahradila podobným a pak jsem ještě nerozluštila význam jednoho adjektiva, tak jsem ho vynechala. A vlastně tam nejspíš mám i jiný chyby o kterých nevím.)