Tyhlety dny jsou nejhorší.
Jakoby se nic neměnilo. Můžu se třeba strhat a... nic.
Maluju, opravuju texty, píšu. To jsou tři věci, o nichž jsem doufala, že dokážou měnit svět.
A dneska mám pocit, že nedokážou změnit ani ten malej, malinkej ostrůvek kolem mě.
Připadám si jako miniaturní skřítek, kterej se řítí v obrovské lodi po ještě větší řece někam, kam nechce a s kormidlem nemá šanci pohnout.
Malá groteskní postavička na nesmírné ploše světa. Co když je lhostejnost tak silná, že její krunýř za celý život neprorazím? Co když?
Navíc cítím, že to na mě začíná působit.
Stěžuju si tady častějc než bych si u sebe představovala.
Stává se ze mě trochu taková netýkavka. Bručoun. Bodlák.
Přijde mi, že za ty dva roky korektur jsem nedokázala vůbec nic. Až to přestanu dělat, všem se akorát uleví.
Tak proč to vlastně dělám?
Asi z přesvědčení, že to dělám dobře a tím pomáhám dobré věci. Ale vlastně to není tak jistý.
Za rok psaní i-vinice se taky nic nezměnilo. Vím, že ty texty jsou prostě špatný. Ale i tady jsem se snažila.
Mohla bych v tom výčtu pokračovat pateticky dál, ale k ničemu by to nebylo.
Zkrátka jsem přestala věřit ve změny.
Nevěřím na to, že až začnu vytvářet animace na youtube, začnou si všichni sedat na zadek z Platóna, George MacDonalda, Annie Gillard, C. S. Lewise a Philippa Yanceye.
Pravděpodobně budu zas jen za trapku.
Jako ostatně vždycky, když jsem někoho měla ráda.
Věřím ale na jiný věci.
V Boha třeba.
A v to, že až udělám to, co musím, pojedu do Anglie.
Budu jíst každej den k snídani vajíčka.
Podívám se na Picadilly, do Oxfordu a na ostrov Skye.
Budu pít Guiness v irských hospodách.
Uvidím moře a nad ním žlutej balkón a pět měsíců jako v jednom svým snu.
A budu šťastná.
Jsem z toho šťastná už teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat