Hořící soumrak

„Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili? Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citery, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. 
A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou!“ 
Šadrak, Méšak a Abed-nego odpověděli králi: 
„Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás . Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“

Dan 3, 14-18 

Jednoho podzimního odpoledne, když jsem spěchala po velmi rušné ulici uprostřed Brna, napadlo mě, že se zastavím v kostele, abych si trochu odpočinula.

Bylo zrovna po bohoslužbě, lavice byly plné, sedla jsem si tedy až dozadu, na schody malého bočního oltáře.

Uběhla asi minuta a kousek ode mě si na tytéž schody sedla mladá žena s dlouhými špinavě blond vlasy. Je zvláštně vzpřímená, napadlo mě, jakoby v sobě měla napjatou strunu.

Asi pět vteřin mlčela a pak zvučným hlasem, ve kterém nebylo nic z křiku, začala s výčitkami. Možná spílala Bohu, možná lidem v kostele, nepamatuji si, co řekla, vím jen, že to byl vztek, tak podivně strnulý a vznešený vztek, že v tom bylo něco nepříčetného.

A všichni v kostele mlčeli a snad se i modlili za tu ženu, která propadla z nám neznámého důvodu šílenství - až na jednoho muže, který seděl v lavici kousek před ní. Byl trošku obtloustlý, na malých zapadlých očkách měl brýle. Takový malý, tichý úředníček, který nosí tři dny stejné ponožky, řekli byste.

Jeho tvář ale byla zkroucená děsivým vztekem utiskované myši, která najednou musí bojovat na život a na smrt, vstal, zaťal svou malou ruku a sípavě začal ženě nadávat: že uráží Boha, uráží toto svaté místo a že on je připraven ji odsud odvést třeba násilím.

A ta žena se začala smát podivným nešťastným smíchem a řekla, jen pojď, jen si zkus mě odsud odvést.

A on ji už už svýma malýma rukama popadl, mezitím jsem ale vstala i já a pokusila jsem se mu v tom zabránit, což ho překvapilo, ale nedal se zmást, pochopil jen, že proti sobě má dalšího.

A pak přišla nějaká žena s krásnou tváří a šedivými vlasy svázanými do copu a řekla klidným a důstojným hlasem "Nechte ji být, pane, tím nikomu nepomůžete."

A ten muž před tou krásou a před těma vážnýma starýma očima trochu ustoupil, ale potom se vzpamatoval a znovu se začal sápat na ženu, že ji odvede.

Ozval se zvuk jakoby průvan zavadil o závěsy. A najednou kolem té mladé ženy stáli tři vysocí muži v bílých šatech. Ministranti.

Jeden z nich ji jemně vzal za ramena a odvedl ji k zadním dveřím. 

A tam s ní potom stáli, tři nešťastní muži oblečení v bílém a ta hrdá žena s vlasy jako svatozář.

Malý muž s brýlemi se mezitím začal hádat s tou krásnou starou ženou a snažil se jí vysvětlit, že šlo o urážku Boha. Slova prskal zlostně jako myš, kterou už chytili.

Ta stará žena vypadala najednou hrozně unavená a mně došlo, že má v ruce vybledlou igelitku, jaké nosí bezdomovci a bundu a kalhoty má tak omšelé, že obojí musí být nejspíš dar od nějaké charity.

Sedla jsem si zpátky na schod, po tváři mi tekly slzy, což ale nevadilo, protože v kostele je pláč brán jako něco normálního.

Venku začal soumrak a slunce vnikalo dovnitř chrámu skrz barevné vitráže.
Bylo ticho a někde v tom tichu něco šumělo. Jakoby se ve vánku pohnul neviditelný strom.
Nebo sem dolehl šepot z dřevěné zpovědnice.

A taková je církev, taková je doopravdy, bez kadidla, kravat a nažehlených sukní.

Jsme to my - ti, které život jednoho rušného odpoledne vyvrhl na dlažbu kostela jako na tichou pláž.

Jsou mezi námi ti, jejichž výčitky a vztek už nikdo kromě Boha neposlouchá.

Jsou mezi námi ti, kteří za všech okolností mlčí, a nepohnutě jako kamenná zeď lodi čelí vlnám.

Jako hořící svíce tu procházejí muži odění v bílém - namísto knotu v pase lněný provaz.

Někde uprostřed nás stojí sám satan.

Celý zástup žen tu pláče, aby smyl stopu jeho ničivého kopyta.

A slunce zatím celou tu dobu zapadá. Stíny se prodlužují. 

Světlo a tma se mísí a my si už nejsme jistí, kde bylo co.

Jednoho dne to slunce zapadne. Věříme, že je to tak proto, aby mohlo znovu vyjít.