má

voda už není má
už ke studánkám nechodím
už neumím jí slzy z trávy smývat
už zapadala listím
už jsem ji pohřbila

kdysi mi v dešti řekla
pár slov
a já se bála co je to se mnou že slyším vodu mluvit
a já se bála že jsem jen domýšlivá
měla jsem dojem že bych měla
neposlechnout vodu
měla jsem pocit že bych měla jít raději
starou známou cestou

blátivá ušlapaná
voda mě napomíná
voda mi vymílá vrásky
voda už není má
už neslyším ji mluvit

ta tichá místa vprostřed lesa
jsou zapadaná listím
zeleným jako moje oči
zapomenutá a zrazená
koluje mi v žilách
a já se bojím
že když neotevřu víčka
vytryskne mi z úst

ta která chtěla kdysi zpívat
ze strachu že není komu
že po ní nepřipluje ani krajíc chleba
zůstala ztracená

a já
nemohu co jsem myslela že musím
ale musím to, co jistě není možné
já musím zase vodu slyšet

protože ona nás
každého ještě objímá
i když některé jen v spánku
a jednou mokrou dlaní

voda nám odpouští
a do náruče plné
málokdo jí věří
voda je zamčená v prázdných bublinách
v jiskřivé hudbě na horách
čím dál víc osamělá
ale svá

ta co mi zbyla
voda má