Okamžiky

Večer. Čtu si a jsem smutná z toho, jak jsem nevzdělaná. Typická depka ze čtení Lewise. Uměl latinsky, řecky a snad i trochu italsky a německy ještě dřív, než mu bylo 18. Možná toho do té doby nepřečetl víc než já doteď, ale téměř jistě četl hodnotnější knihy (Biomanželku by narozdíl ode mě asi odložil po první straně.) Nicméně sám o sobě píše, že žil velmi osamělý život a že mu to tak vyhovovalo. Celý den studium, pak procházka, odpolední svačina a čaj. A mně dochází, že já jsem na tohle prostě přecejen asi moc společenská. 

A přitom. Chtěla bych číst a mám pocit, že bych i měla. Jenomže... sama se k tomu někdy motivuju fakt těžko. Mám zkušenost, že dělat věci, které nikdo z okolí nedělá, je vždycky nejtěžší. 

Přemýšlím dál. O tom, jestli studium a psaní je skutečně to, co mám v životě dělat. Modlím se, abych objevila nějakou příležitost, jak sloužit, jakoukoli, třeba i takovou, na kterou bych sama nepřišla a která se psaním nijak nesouvisí. Protože si připadám demotivovaná a nečinná.

Ráno. Googlím, jestli v Brně existuje nějaký čtenářský klub. Jakýkoli. Moje nároky postupně klesají a už nevyžaduju, aby to byl "klub přátel antické literatury". Stačilo by přece místo, kam bych mohla přijít a potkat lidi, kteří nečtou jen v případě, že jim to někdo nařídí ve škole. A ideálně nečtou jen moderní trháky postavené na zajímavé obálce a reklamě. Tonoucí se stébla chytá, takže otvírám facebook. Zjišťuju, že jsem pozvaná na akci, kde se budou vymýšlet témata nových programů pro Skautský institut. Náhodou mám svůj týdenní úklid u jedné paní domluvený až na zítřek. Takže můžu. A rozhoduju se, že tam půjdu.

Večer. Sedím ve Skautském institutu a bavím se s A., která mi sem poslala pozvánku. Za programy na téma "Média" tu je dnes právě ona. A právě v "Médiích" nedávno padl návrh založit Čtenářský kroužek. Když to A. zmíní, dvě další holky se přidají, že o tom také přemýšlely. Domlouváme se, že se potkáme příští týden.

Chápete to?
Stačilo dvacetčtyři hodin.

---

Což mi připomíná.

V létě, když jsem byla sama uprostřed krajiny, ve které jsem znala jen sedmdesátiletou sousedku jsem se jednou už skoro za tmy vydala do asi tři kilometry vzdáleného kostela, kde měla být podle rozpisu mše. 

Každopádně když jsem tam dorazila, v kostele bylo navzdory všem rozpisům zavřeno. 

Zkusila jsem boční dveře. Zadní dveře. Když jsem došla k předním dveřím, zaznamenalo mě čidlo a rázem mě oslnilo světlo z reflektoru.

Rychle jsem otočila hlavu. A v témže okamžiku tmu, do které jsem se oslněná reflektorem podívala, pročíslo světlo. Asi patnáct metrů ode mě spadl meteorit. 

Na vteřinu přesně.

Já to nechápu.
Ale cítím se vděčná.

/Kdyby to z toho nešlo poznat, tyhle dva přívěhy mají společné mnohem víc než tu "náhodu". V obou šlo o to, že jsem se už za tmy vydala někam, kam se mi vůbec nechtělo. 
Protože možná to je pointa dobrých konců.

Ženská emancipace?

Přemýšlím o ženství v poslední době. 

V souvislosti s tím, jak kolem sebe pořád slýchám, že ženy by měly mít víc a víc příležitostí k tomu, aby se mohla péče o dítě rozdělit rovnoměrně mezi ně a partnera. 

Jakoby něco takovýho bylo vůbec možný.

Muži nemusí rodit. Nenosí dítě 9 měsíců. Neprožívají všechny ty věci s tím spojené. Nekojí. A předtím netrpí menstruací a všema problémama, které jsou na ni navázány. Muži se neprobouzejí podle mě tak často s obavou, že nebudou moci mít děti, jako ženy. Ať už jde o nepravidelnost v menstruaci nebo o něco vážnějšího, něco takového asi zažila každá žena.

A tak mi přijde nesmyslný, když samy ženy usilují o to, aby zvládaly ve všech odvětvích tolik, jako muži (ne-li víc), když už přece musejí zvládat tohle všechno. Jakoby to bylo málo.

V tomhle vidím nerovnoprávnost já. 

Když se nezohledňuje, že ženy toho pro dítě dělají vlastně už před jeho narozením tolik, že by si možná zasloužily, aby si od nich nikdo nedovolil vyžadovat tolik, jako od mužů.

Možná by si zasloužily hlavně, aby to od sebe nevyžadovaly ony samy.

Vůbec tím nemyslím, že by tím pádem měly porodit dítě a prohlásit, že odteď se o něj má starat partner, aby jim vynahradil všechnu tu dosavadní námahu. Vůbec. 

Naopak si myslím, že o děti se mají starat ženy. Příroda matku s dítětem spojuje tak okatě, že se to nedá přehlédnout. Ženy se sice můžou po porodu rozhodnout, jak intenzivně se o dítě budou dál starat, ale je otázka, jestli by to rozhodovat měly. Jestli by neměly raději dál naslouchat svému tělu, potřebám dítěte a snažit se z toho vyčíst, jak by to vlastně bylo nejlepší.

Vůbec tím nechci říct, že role otce je nedůležitá. Jen si někdy říkám, že jeho role je možná důležitá právě proto, že ženy potřebují, aby se někdo staral o ně, zvlášť když pečují o dítě. 

A celkově úloha mužů. Je nepostradatelná. Jejich. Jiná.
Někdy, když procházím městem, přemýšlím o tom, že všechny ty domy nejspíš postavili muži.

A jsem vděčná.

---

Tolik k tématu, o kterém v poslední době pořád slyším, hodně často na vysoké, kde, jak mi přijde, je tohle hledisko úplně opomíjený a s nekritickým nadšením se vítá otcovská dovolená, nabídky polovičních až třeba 2/3 úvazků pro ženy s čerstvě narozenými dětmi apod. Jakoby to a priori bylo něco dobrýho. Otcovství a mateřství přitom podle mě prostě nikdy nebude rovnocenný, každý je cenný jedinečným a od toho druhého naprosto odlišným způsobem.

Odmala slýchám o tom, že ženy mají ve společnosti pořád nerovnocenné postavení s muži.
Já si osobně připadám nerovnoprávná ale jen ve dvou věcech.
Zaprvé v tom, že jsem to já, kdo ponese následky, když se s někým vyspím a něco se zvrtne. Což je nerovnoprávnost se kterou se nic moc dělat nedá. To, co se s tím dělá, tedy hormonální antikoncepce, podle mě ženy spíš poškozuje, než naopak. Aspoň já osobně znám x případů holek, které měly s HA těžké psychické a fyzické problémy. Rozhodně ne marginální dopad HA na životní prostředí je věc, která podle mě dost jasně signalizuje, že tady jdeme nekompromisně proti přírodě.
A zadruhé v tom, že společnost, v níž žiju, ode mě očekává, že budu soběstačná úplně stejně jako muž a navíc ještě budu muset zvládnout všechny ty ženský záležitosti, jako je porod, kojení a tak.

Celkově mi připadá, že následky ženského kariérismu jsou závažnější, než se obecně soudí. 

Dnešní děti jsou totiž dost možná opuštěné tak, jak v žádném předchozím století nebyly. 

Což podle mě musí mít nějaké následky.
Protože následky má všechno.

O samotě a dalších nezbytnostech

Jsem taková útržkovitá.

Celej týden ležím doma s chřipkou a během toho jsem stihla akorát vidět dva filmy, udělat do Skautingu pár korektur, přesvědčit sama sebe, že fakt neumím malovat... a napsat koncepty ke třem povídkám a první verzi scénáře ke komiksu, kterej možná nikdy nenakreslím, protože se mi zdá moc kontroverzní. Takže jsem aspoň trochu produktivní jen pokud jde o psaní.

Ale po jiných stránkách (tedy mimo tu tvůrčí) se mám fajn.

Asi poprvé v životě jsem ráda, že nemám partnera.

Přijde mi, že prostě teď je čas na to, abych našla sama sebe, ne partnera.

A taky jsem to přestala přeceňovat. Hodně mi v tom pomohl tenhle článek: https://www.boundless.org/advice/how-can-i-deal-with-my-agonizing-loneliness/

takže pokud umíte anglicky a taky jste schopní mít single-depky jako já, čtěte. Je to teda hodně křesťanskej pohled (protože ten jsem hledala), aspoň si nepamatuju, že by se tam citovalo něco jinýho než Bible (a je jistě ostudný, že biblický citáty jsem já osobně přeskakovala a zdaleka ne proto, že je to na mě moc těžká angličtina).

Kdybych z toho měla vybrat jen jednu část, bylo by to tohle:

We’ve largely been convinced by our materialistic culture that this world and its pleasures is all there is. We may not say we believe that, but we often live as if we do, evidenced by feeling entitled to certain things — a certain standard of living, a boyfriend, a husband, a family, happiness, education, a satisfying career, etc.

Aspoň to jsem asi potřebovala slyšet já.

A řekla bych, že to skvěle doplnil film Ukradli torzo Jupitera, je to skvělá francouzská komedie s Annie Girardot, která bude už asi provždy moje nejoblíbenější herečka.

Noa jinak. Jinak mi taky přijdou hrozně inspirativní malby Roba Gonsalvese. Třeba tahle se dá parádně zvětšovat: https://marcusashley.com/artwork/water-dancing

Zase melu

Jsou věci, který trvají pět minut a přinesou vám tříhodinovej pocit zadostiučinění a pak věci, který trvají tři hodiny a během prvních pěti minut po dokončení víte, že výsledek prostě nikdo neocení (a kolikrát ani vy sami ne). Zpracování kdoulí patří do té druhé kategorie. Navíc netrvá tři hodiny, ale celý dny.

Co jsou kdoule?

Nejvýstižnější charakteristika by asi zněla: Kdoule jsou tvrdý ovoce, který se nedá jíst syrový.

A tak zatímco všichni jásali, kolik mají letos jablek a hrušek, já jsem se děsila momentu, kdy na naší zahradě dozrajou kdoule. Kdoule totiž kromě toho, že je bez uvaření nemůžete jíst, mají ještě jednu nepraktickou vlastnost. Nedají se čerstvé ani skladovat, protože celkem rychle shnijí.

Takže ve chvíli, kdy dozrajou, začíná kalamita.

Kromě těchhle nepříjemných vlastností mají kdoule dvě nepopiratelně dobrý. Zaprvý nádherně voní. A zadruhé hezky vypadají. (S krásnýma holkama možná mají společnýho víc, než by se na první pohled zdálo.)

Tenhle podzim už jsem dělala kdoulovou zavařeninu, marmeládu, želé, polívku (!) a kdoulovej salát a koláče.

Je to jedna z těch věcí, která nejspíš nevejde do dějin.

Ale měla by.

A jinak?

Obdivuju Aegeri. Od doby, co jsem objevila její ilustrace, šlo moje výtvarné sebevědomí úplně do kytek. https://www.deviantart.com/aegeri/gallery/

I když ani předtím nebylo nijak slavný.

Obdivuju totiž i jiný ilustrátory.

Čistotu jejich práce. Já sama jsem prostě takovej mazal. Kreslím vždycky tak dlouho, dokud ty čárky, skvrny a linky pod mýma rukama nezačnou dávat smysl. Neumím nakreslit jedinou linku správně napoprvé. Jsem prostě hrozně těžkopádná. Všechno donekonečna předělávám.

Ale vlastně: asi by mě to nebavilo, kdyby to bylo lehký.

A mě to baví.

Pořád víc a víc.

Domů

Za okny se míhaly kmeny smrků.

Vždycky se mi zdálo, že to snad nikdy neskončí, že budeme sedět ve vlaku už napořád a koukat na další a další stromy. Ale těch osmdesát kilometrů za babičkou vlastně nebylo až tak moc.

Od vlaku jsme chodili už za tmy, zkratkou kolem pily, kde vonělo čerstvě pořezané dřevo.

Někdy bylo už pošmourno a někdy mrholilo.

A od té doby je pro mě doma tam, kde svítí okno do venkovní tmy. Tam, kde někdo čeká s horkou polívkou a komínkem modře květovaných talířů.

Dneska už to není tak jednoduchý.

K tomu, abych došla domů nestačí sednout do vlaku a ujet osmdesát kilometrů.

Protože babička, která na nás vždycky čekala v rozsvícené kuchyni, už na nás čeká někde jinde. A ten dům už patří nějakým cizím lidem.

Dneska budu muset začít tím, že najdu někoho, kdo mi ten dům postaví.

Pak teprve můžu myslet na okno, světlo, polívku a vnoučata, že jo.

A já nevím, jestli se toho někoho někdy naučím hledat tím správným způsobem.

Vím jen, že doteď jsem to dělala úplně špatně.

Zjistila jsem to v pondělí.

V pondělí mi došlo, že to, na čem mi u kluků doteď tak záleželo, byly úplný blbosti.

Nepřiznala bych to. Ale záleželo mi prostě na tom, jak velkej to je frajírek, jestli máme společný zájmy, jak dobře píše, jak moc je schopnej se mnou vést filosofický rozpravy a jestli umí zpívat.

Nějak jsem zapomněla na ten jedinej důležitej požadavek.

Aby to byl někdo, kdo má dobré srdce.  

A tak jsem paradoxně začala v podstatě od konce.

Všechno, co zatím umím, je uvařit houbovou polívku.

Tohle

je jedna z mých posledních čtyřiadvacetiletých fotek.

Přemýšlela jsem o tom, že je lehký tvářit se svůdně ve svůdným oblečení, ale že každé modelce se může stát, že jí oblečou do něčeho otřesnýho a ona se musí tvářit svůdně i tak.

Přemýšlela jsem, jak by takový fotky asi vypadaly.
 A pak jsem si vzpomněla na jednu svoji čepici.

No jo. 

Tak vzhůru do toho dospělýho pětadvacetiletýho života.