Kotě

Máme doma kotě.

Od mamčiny kolegyně, která odletěla na Vánoce do teplých krajů.

Na deset dní. 

Dneska je den šestý. Pro mě teda den čtvrtý, protože do neděle jsem si užívala samoty v horách. 

Všem už nám jde na nervy. 

Je prostě strašně, strašně živý, strašně, strašně neposlušný a strašně a strašně nesoudný v tom, který kousnutí ještě je z legrace, a který už ne. 

Můj kocour Artuš se k tomu staví jako největší morous a ignorant, což mě po těch letech asi nemělo překvapit, ale trošku přecejen překvapilo. Jakmile kotě vidí, otráveně odchází a dokonce i žadoní, aby směl jít do zimy na zahradu, což normálně nikdy nedělá. A taky před jeho dotěrností utíká, což je fakt divný, protože je minimálně dvakrát tak velkej. Je to prostě hrozně líná kočka, na Vánoce dostane uháčkovanýho hada s rolničkou a začne cvičit. 

(Úplně to vidím: já budu poskakovat s hadem a rolničkou v ruce, Artuš bude otráveně přihlížet a když mu začne připadat, že na to, aby se dobře vyspal, už dělám moc hluku, tak odejde... a jakmile si ho budu chtít pohladit, za trest mě pokousá... vlastně proto ho mám asi tak ráda. Artuš mi nešel na nervy nikdy. Celý kouzlo našeho vztahu je v tom, že si toho druhýho zrovna moc nevšímáme. Dokud jeden z nás nemá natržený ucho nebo nebrečí na záchodě, tan druhej klidně spí nebo lítá po všech čertech. A oba hodně rádi spíme i lítáme po všech čertech.)

Každopádně kotě je to, co mi znemožňuje psát. Protože večer spává u mě. Nikdo jinej ho totiž v pokoji mít nechce a nikomu jinýmu nevadí zavřít kotě do koupelny velký jen o trošku víc než metr čtvereční a nechat ho tam mňoukat. Mně to vadí, takže jsem vyhrála. Spím s šátkem uvázaným přes oči a když mě podesáté podrápe, abych si ho začala všímat, obvykle ho dám taky na chvilku do koupelny, aby ho to přešlo.

//Vždycky jsem si myslela, že až začnu psát na blog o svých vztazích s kočkama, rozsvítí se mi někde nějaká varovná kontrolka nebo tak něco. A nic.


Kromě kotěte...
ta letmá zmínka o háčkování byla velice významná!
Naučila jsem se to, po letech marných pokusů, ve Skautském institutu. Háčkovali jsme chobotničky pro nedonošený miminka, kterým pomáhají cítit se líp a nevytahovat si hadičky. (Můžete taky: https://www.nedoklubko.cz/chobotnicky/ - Zvládla jsem to i já a já neumim ani loďák, jsem prostě absolutní antitalent na cokoli, co souvisí s provázkem.)

Jinak peču, kreslím vánoční přání a dívám se na večerníčky s Edudantem a Francimorem, protože mi to výtvarně přijde hrozně inspirativní. Taky chodím na hodiny spirituální teologie a mám spoustu plánů, tyhle věci se prostě nemění. Akorát mám čím dál větší strach, že ty plány nikdy nebudu schopná zrealizovat, protože já jsem prostě ta holka, která tráví bezesný noci kvůli cizím koťatům a peče cukroví.

Artuš by vám řekl, co si o tom myslí.

Se sestrou, která obětavě věší záclony :)