Aktuálně

pojďte dál, povídám
podávám kávu s rohlíčky
myslím na toho starého biskupa
co ve svých rukou přelomil chrám utahuji struny
tavím čokoládu a ptám se
je libo trochu šlehačky?

Reprezentativní úryvek z jedné mé starší "básně", hah. Každopádně - zase je to aktuální.

Psala jsem to, když Benedikt XVI. rezignoval na svou funkci (snad i proto, že už si připadal slabý řešit církevní skandály). A dnes jsou všechny noviny plné (nepravomocného, tj. ne ještě konečného) odsouzení kardinála Pella za zneužívání.

Je to jedna z těch věcí, ke které se dá stěží něco říct.

Nemá cenu obviňovat média, že tisíce kněží, kteří celý svůj život slouží lidem bez podobných provinění, se podobné medializace nedočkají nikdy. Nemá cenu se děsit toho, jak málo lidí je schopno rozlišit viníka od viny. Nemá ani cenu obviňovat ty, kdo si dál kupují odpustky nedělní návštěvou kostela a nemodlí se ani za kněze, ani za nikoho jiného.

Nemá cenu hledat další viníky tam, kde už jsme nalezli jednoho, neboť přicházelo jich jako kobylek, jich a jejich velbloudů bylo bezpočtu.

Možná je na místě spíš žasnout nad Boží láskou a důvěrou, kterou do nás vložil, když rozhodl, že zprávu o Něm si mezi sebou budou předávat... lidé.
Mohl se nechat zvěstovat anděly.

Místo toho si vybral nás, navzdory tomu, že my lidé jsme ho zabili už tenkrát a ještě mockrát to uděláme.

Absurdní.

A to je vlastně jeden z těch důvodů, proč věřím.

V Boha, kterej by nebyl blázen přese všechno zamilovanej do lidí bych nevěřila.

Takový Bůh by totiž nemohl být větší než to všechno.

Pro mě je to vlastně i taková další připomínka toho, že ideální církev neexistuje, stejně jako neexistuje ideální svět, ideální přátelství, ...
(Vzato v běžném smyslu slova. Podle evangelikálního pojetí neviditelnou Boží církev představují svatí tohoto světa všech denominací, to je tomu ideálu trochu blíž. Ale i svatí lidé chybují, takže ani to pořád není ideál. Kdyby ideální svět, církev, přátelství - kdyby to skutečně existovalo, bylo by možné věřit tomu, že Bůh se nachází přímo v nás, přímo ve světě, jaksi rozpuštěn - řečeno s teology: bylo by zřejmé, že Bůh je světu imanentní.)

S Ježíšem zůstalo pouhých dvanáct lidí, jeden z nich ho zradil, další zapřel, o tom, co dělali ostatní nevíme. A dnes to není lepší než tehdy.
Snad jen to kamení dnes už hážou i ti, kdo sami nejsou bez viny. Možná, že ti nejvíc.

Katolická církev dál trvá na tom, že celibát přináší více dobrého než špatného.
Podobně trvá i na tom, že člověk je schopen slibovat a schopen sliby dodržovat, že je schopen v těch nejdůležitějších věcech být svobodným pánem svého života a nedovolit (budoucím) okolnostem, aby ho v této jeho výsadě znesvobodnily a diktovaly mu, co bude dělat.
Narozdíl od ostatních církví také tato církev prostřednictvím celibátu tvrdí, že člověk nepotřebuje nic víc než Boží lásku, kterou má navždycky a bezpodmíněčně, pokud se jí sám nevzdá. (Populárnější je však názor, že člověk potřebuje všechno ostatní a Boží lásku ne.)

Trvá na tom, ačkoli se jí to často nevyplácí, ačkoli celý okolní svět to (byť s určitou hořkostí) popírá.
Můžeme se ptát proč. Ze všech teorií mi pořád připadá nejpravděpodobnější ta, že katolická církev tyto věci tvrdí proto, že věří, že jsou pravdivé - a i dnes je rozhodnutá se za tyto pravdy postavit, a to i ve chvílích, kdy se je bránit nevyplácí nebo to bolí.

A myslím, že za to ji vlastně svět nenávidí ze všeho nejvíc.

(Jinak daleko hlouběji o celibátu napsal papež Pavel VI.)