Na okraj

Zapomínám na všednosti. Na okrajové věci v životě, ohromné maličkosti, jak to nazval G. K. Chesterton. (Ano, zrovna tuhle jeho knížku bych si měla znovu přečíst. A mám to štěstí, že jsem zrovna v knihovně...)

Je jaro a já přemýšlím o tom, na kolik to asi vyjde za benzín při cestování karavanem.

Otázku na kolik asi vyjde karavan nechávám přísně stranou.

Nebude to tohle jaro. Tím se přece můžu zabývat až pak.

Ale chtěla bych to udělat - a pokud budu moct, tak to udělám. Možná v šestadvaceti, možná ve třiceti nebo v padesáti. Nikdy není příliš pozdě cestovat karavanem, ne?

Zatím ale nepřišel ten čas.

Sedím v knihovně a napravo i nalevo mám kupičky knih.

Před chvílí jsem se dozvěděla, že frazém slyšet trávu růst je z islandské Eddy. Bylo to jako potkat někoho známého na ulici nebo přijít domů. Islandskou Eddu přece znám, napsal ji Snorri Sturluson a kdysi jsem se jejími těžkopádnými verši probírala, ve snaze poznat severskou mytologii. Nezanechala na mě tenkrát žádnou stopu, takové knihy asi nelze s užitkem číst bez patřičné průpravy.

Ale teď, v lednu, jsem četla severskou mytologii převyprávěnou od Neila Gaimana - a nadchla mě.

Vyprávění o tajemném bohu Ódinovi, který se obětoval sám sobě a na bájném stromě Yggdrasilu devět dní visel s probodeným bokem - anebo poznávání Lokiho, zvláštního uchvacujícího zla, které dokáže konat dobré věci, pokud mu to zaručí, že bude hrát hlavní roli, že se o něm bude mluvit, že bude středem pozornosti všech. A nakonec apokalyptická báje o soumraku bohů. To všechno má své kouzlo, vzbuzuje to řadu otázek a dokáže to zprostředkovat onen dojem, jaký je podle mě zachycen ještě lépe v Bibli - že jde o něco víc, že ve skutečnosti probíhá bitva.

Ale zpátky.

Ještě předtím, než pojedu karavanem, bych chtěla namalovat do čajovny květinovou kolekci. Zbývají ještě tři obrázky. Až budou hotové, úhledně pověšené nad hlavami strávníků a nabádající: "Kup si mě, Bernadeta potřebuje mikrofon!"

budu se moct konečně pustit do tvorby animovaného filmu. Na ten taky potřebuju ten mikrofon.

A spoustu dalších věcí. Už jsem toho teda dost nasyslila.

A vůbec, vůbec nevím, jak to udělám.

Začala jsem tím, že jsem velký tlustý sešit, který mi věnovala při uklízení půdy paní K., opatřila nálepkou Scénář.

Tedy ještě předtím jsem kamaráda poprosila, aby mi vyrobil dřevěnou krabičku - na ruční animaci totiž potřebujete lightbox, krabičku, ve které se svítí a když na ni položíte papír, prosvítá.

Na youtube jsou návody, jak takovou krabičku zkonstruovat. Stačí mít dřevěnou bedýnku (mám), vyložit ji alobalem (dnes jsem koupila), dát do ní LEDpásky (bloudění v Hornbachu přineslo své výsledky, takže taky mám) a přikrýt plexisklem.

Ano, nemám plexisklo. Návštěvu místní skládky plánuju na zítřek.

Nejnáročnější fáze ale asi bude samotná počítačová animace. Za celej život jsem jen třikrát stříhala video, neanimovala jsem nikdy. Na animaci je navíc potřeba dobrej monitor a velká pevná paměť počítače, což haha. A mikrofon. A muž, kterej mi namluví mužský role. Proč.

Ale vlastně mě to na tom i baví. Je to takový... takový nepředvídatelný, podobně jako třeba ta cesta karavanem.

Nikdy nevíš, co bude za příští zatáčkou.

Slovy kolegyně ze zelárny, která měla při sekání zelných hlávek u pásu celej den perfektní make-up: nikdy nevíš, koho potkáš.

Je jaro a zatímco kreslím miniaturní broučky a listuju knihami o motýlech, abych našla tu správnou housenku pro další obraz, toužím po tom rozmáchnout se štětcem na formátu velkým jako zeď, ba jako všechny zdi a jediným tahem to všechno zbourat.

Řečeno způsobem píár Městské hromadné dopravy Brno: kdyby se sečetly všechny tahy štětcem, který jsem kdy udělala, dostali bychom cestu z Brna do Ústí nad Labem.

Jenže já jedu dál.

Až budu na kraji, vyměním karavan za obyčejnou maringotku.

A projdu se po obyčejné ale zcela ojedinělé louce, po kousku světa, kde není třeba psát dopisy, malovat obrazy a točit videa, protože všechno důležité už bylo řečeno. Dám si čaj a ve stínu stromů budu čekat zapadající slunce jako toho nejvznešenějšího návštěvníka.