Svoboda

Umět dát lidem kolem sebe svobodu je podle mě jedna z nejobtížnějších (a současně nejpotřebnějších) věcí. A i když se to snažím učit, musím říct, že to pořád moc neumím.

A "moc neumím" je slabý vyjádření. Spíš to umím jen o chlup víc než vůbec.

Vlastně dělám buď to, že se snažím držet se od lidí dál, předstírám, že mě nějak zvlášť nezajímají a jsem úplně v pohodě i bez nich... anebo se snažím všema možnýma způsobama dávat najevo, jak jsou pro mě důležití (a otázku, nakolik to dělám jen pro to, aby jim bylo jasný, že to já jsem důležitá pro ně, se bojím jen vyslovit).

Obojí je stejně děsivý.

Někdy mi přijde, že jen dokola přebíhám z jednoho špatnýho extrému do druhýho.

A čím dál víc si myslím, že správně není jen dělat nějakej kompromis mezi dvěma špatnýma extrémama. K tomu, abych to dělala správně musím úplně změnit přístup.

Jenže... jak? Co je ten správnej přístup? (A to nejsou řečnický otázky, já to fakt nevím.)

Minulej rok jsem sama sebe přesvědčila, že nesmím nikdy v životě nikomu věřit a na nikoho se spoléhat, jenom na Boha. Prostě: nic od nikoho nečekat.

A krátce potom jsem zjistila, že je to blbost.

Vždyť i já sama si přeju, aby mi lidi věřili a spoléhali na mě, i já si přeju aby ode mě čekali něco dobrýho, měla bych se k nim tedy chovat stejně - věřit a spoléhat a čekat od nich to nejlepší.

Celej háček byl vlastně asi v tom, že jsem dohromady spletla dvě slova: nesmím a nemusím.

Teď si myslím, že správně to má být tak, že: nemusím nikomu věřit a nemusím na nikoho spoléhat - a přesto můžu prožít naplněnej život.

Nemusím.  
Nemusím mít kamarády. Nemusím mít přítele. Nemusím.

To uvědomění si, že nemusím, pro mě byla obrovská úleva.

Vždycky předtím jsem svou hodnotu zakládala na tom, jestli mám kamarády, na tom, jestli jsem pro někoho důležitá, na tom, jestli mě někdo miluje, někomu se líbím.

Zjištění, že v tomhle moje hodnota není, že pro Boha jsem pořád stejně důležitá ať už jsem obklopená milujícíma lidma, nebo ne, považuju za jedno z nejdůležitějších v životě.

Přestala jsem se na lidi věšet jako velký závaží vyžadující pozornost.

Nicméně přestat něco dělat špatně ještě není úplná výhra.

Je potřeba taky začít to dělat dobře.

A já upřímně netuším jak, právě proto, že jsem to skoro celej život dělala špatně. V téhle oblasti je hledání pozitivních vzorů hrozně těžký.

A tak váhám.

Váhám a nějak nespěchám navazovat nový vztahy, poznávat nový lidi a objevovat nějakej novej kolektiv. Víc než kdy dřív přemýšlím o tom, jaký vztahy, jakej kolektiv, jaký lidi by to měli být.

Nechci někoho poznat jen proto, abych ho musela zase opustit - ať už kvůli nedostatku času, odlišným hodnotám nebo nedostatku porozumění.

Myslím, že to váhání je pro mě teď prostě správně.

Celej život jsem byla ve vztazích k lidem až přehnaně iniciativní.

Rozhodně jsem nebyla typ sedávej, panenko, v koutě.

Teď si na světě hledám ten svůj kout. Snažím se ho vytvářet.

Tvorba pro mě je svým způsobem taky realizace vztahu/vztahů, byť v trochu jiný rovině. Vím, že oslovím lidi, kterým je to, co dělám, blízký a ty, kterým to blízký není, naopak neoslovím. Je to prostě strašně bezpečnej způsob vztahování se k lidem, bez rizika nedorozumění. A dokážu si klidně představit, že vztahy budu realizovat především v téhle rovině. Protože nemusím. Nemusím nic víc pro to, abych byla šťastná a spokojená.

Všechno, co je navíc, je prostě bonus. 

Každý setkání, každá chvilka, kdy jsem s někým na stejné vlně.

Nevypadá to, že by to souviselo, ale nedávno jsem byla v Žabovřeskách a měla jsem tam chvilku času - přijela jsem trochu předčasně za kamarádkou, kterou jsem měla česat na ples.

A tak jsem si sedla na lavičku na Burianově náměstí, dívala jsem se na malej bílej kostel, rozcuchanou vrbu před ním a azurově modrou oblohu zbrázděnou drahami letadel.

V Žabovřeskách je prostě takovej zvláštní klid. Možná je to tím, že tam ve vilkách žijou lidi, kteří ještě nezapomněli na kulturu a na knížky; lidi, kteří nevidí všechen smysl v penězích a v kariéře - i když třeba jen proto, že obojí už mají nebo to aspoň měli jejich rodiče.

A řekla jsem si, že až dostuduju nebo až budu mít prostě nějakou dobrou práci, která mě uživí a nebude mě ubíjet (a já pořád věřím, že takovou práci jednou mít budu), budu tady bydlet. Budu chodit na procházky do místního lesa a malovat obrazy.

A všechno, co bude navíc, je bonus. Když se to tak vezme, i mít dobrou práci a vlastní byt je bonus, dá se žít bez toho a dá se bez toho žít dobře.

Vlastně mě napadá, že úplně největší umění je nečekat toho příliš ani od Boha. Říct nejen sobě, že víc nemusím, ale říct to i jemu.
Aspoň na chvilku spolknout všechny modlitby za lepší to a to a říct, že pokud jde o mě, takhle to už stačí, že pokud jde o mě, mám všeho dost a nic nepostrádám.
Ono totiž možná to největší, co může Bůh člověku do rukou vložit, jsou právě ruce, jeho vlastní ruce. A já si příliš často místo nich přeju dostat něco jinýho.