Dokonalá?

Články jako ten předchozí většinou nemilosrdně mažu, zpravidla ještě dřív než se je rozhodnu publikovat. Ze dvou důvodů.

Jednak proto, že mě podobně radikálně-patetický nálady obvykle do rána přejdou.

A pak taky proto, že mám zásadu psát na blog věci, který bych sama chtěla na nějakým blogu číst - a tohle právě nebyl ten případ.

Tentokrát jsem se ale rozhodla to nesmazat. Částečně proto, že jsem si řekla, že nechci, aby tenhle blog byl kousek naleštěnýho bezchybnýho života. Můj život nikdy naleštěnej ani bezchybnej nebyl.

(Ano, občas se ve mně probudí velká touha práskat dveřma, pateticky si přisoudit roli nevinné mučednice a není to zdaleka moje jediná chyba.)

Ale hlavně proto, že v jádru ten článek říká pravdu:

došlo mi, že pokračovat v některých mých snahách, hlavně v té apologetické, dál nemá smysl.

(Ono to nevypadá, že bych něco apologetickýho dělala, ale ve skutečnosti jo - už nějakou dobu jsem pracovala na animovaným příběhu a i-Vinice mě taky stála před rokem dost zbytečných sil.)

A vzhledem k tomu, že nejsem typ člověka, kterej když po letech nějakýho úsilí zjistí, že to dělá úplně špatně, klidně se podrbe za uchem a řekne "hm - hm, tak teda budu dělat něco jinýho", vzhledem k tomu samozřejmě následovala určitá reakce.

Dokážu věci přijmout, myslím. Ale přijímat je klidně bych u sebe považovala už za podezřele dokonalý. Hm.

Je mi vlastně trapný takhle veřejně řešit nějakej svůj problém. Protože kohotozajímá, že.

Ale je to špatně? 

Nesnažím se náhodou jenom o to, být na blogu tak nepřirozeně dokonalá jako obyčejně lidi na blozích jsou?

Je přece tak moderní umět si vyřešit všechno sám v sobě, mezi čtyřma stěnama... vypadá to tak... vyrovnaně, moudře. Ale je to skutečně moudré?

Kolik lidí člověk, kterej si řeší všechno v sobě, uvede v nějakej omyl? Kolik důležitých vysvětlujících slov zapomene říct? Kolik zbytečných slz jiným způsobí jen proto, aby si zachoval tvář? Není ta vyrovnanost jen lepší jméno pro bezcitnost, lhostejnost a otupělost?

Já mám, upřímně řečeno, často pocit, že je.

Skutečně psát se naučím, až rytmus, kterým píšu, věrně napodobí rytmus mého tepu.

Až nebudu předstírat klid tam, kde bylo něco jinýho, něco, co jsem se rozhodla neprojevit, protože se mi to nezdálo dost  dobřevypadající, racionálně obhajitelný a tak. A tak.

Založila jsem si facebookovou stránku Marlen's Art.

Trpělivé čtenáře, které jsem ještě nezvládla dočista znudit a otrávit, tam uvidím úplně nejradši.
Mimochodem - poslední dobou tady zas hudruju, ale ono se jen blýská na lepší časy. Jako fakt. Cítím to v kostech. (Zvlášť teda v tý, do který si teď, v mých pětadvaceti (!) rozhodla vyrůst moje druhá osmička. :D)