Radosti

Radosti. Zas o nich málo přemýšlím. A přitom je toho tolik.

Dneska jsem třeba vařila fialkovej sirup. Vaření sirupů je vůbec zvláštní věc. Připadám si vždycky jako alchymistickej mistr. Což mi teda připomíná, že sociální síť Pinterest mě vyhodnotila jako čarodějnici. Vtipný. Každej týden mi posílají odkazy na obrázky plný děsivých západů slunce s lehce absurdními texty, fotky hnátů a žen s očima svítícíma ve tmě. Asi to má něco společnýho s tím, že jsem kdysi na Pinterestu hledala nějakou keltskou symboliku.

Jenom nechápu, proč si to myslej pořád, to musí být už aspoň rok a půl. To už by si snad i inkvizice rozmyslela.

Každopádně žádný zaříkávadla nad sirupama nedrmolím. Jen velice odborně zvažuju, kdy přidat citrón a kolik asi cukru.

Možná ve mně tuhle vášeň vzbudilo krátké studium chemie? Nebo zemědělky? Nebo je to dědictví po babičce, věc, kterou jsem automaticky přijala za svou, jako třeba i zahradu? Nevím.

Dělám to ráda. Trhání bylinek i jejich vaření, všechno to prostě úžasně voní.

Taky jsem dneska vezla E. ze školy k jeho mámě do práce. E. je nemluvící autista. Z nějakýho důvodu je můj svět autistama už několik let poměrně zaplněnej. Když nad tím přemýšlím, taky vlastně moc nevím proč, proč zrovna autisti. Včera prý byl nějakej světovej den autistů - lidi to demonstrovali tím, že nosili modrý trička.

Já jsem modrý tričko neměla, ale vezla jsem, jako v úterý vždycky, E. ze školy.

Celá ta cesta už mi připadá jako takovej rituál. Autisti mají rituály rádi. Mají rádi věci na svém místě, předvídatelný sled událostí. A já se musím přiznat, že mi to vůbec není proti srsti, spíš naopak.

Zvenčí to vypadá, že ta cesta je to nejnudnější, co můžu odpoledne dělat.

Ale já jsem ani jednou nebyla v pokušení vytáhnout během ní knížku nebo mobil (mám na něm jenom hru Snake teda). Nevím, čím to je. 

V přesně určený čas zazvoním na zvonek a o pár minut později vyjde ze dveří už oblečený a obutý E. Chytneme se s E. za ruku a jdeme. Po ceste míjíme budku, kde někdy sedají hrdličky a jako dvojice se s obtížemi vyhýbáme protijdoucím. Nemluvíme. E. je klidnější, když na něj nemluvím - protože tím pádem není šance, že mi nebude rozumět.

A já potřebuju, aby byl během cesty v klidu, protože často čekáme jen na ostrůvku, kolem kterého sviští auta a já nechci, aby E. pod ta auta skákal. E. si důsledky skoku pod auto neuvědomuje - nebo uvědomuje a jsou mu jedno. Vím to od té doby, co dostal jednou po cestě záchvat. Od té doby se snažím dalšímu záchvatu pokud možno předcházet.

Často si s E. povídám jen tak v hlavě. Přemýšlím, jestli mi trochu rozumí. Autisti spoustu věcí dokážou vycítit, jsem o tom přesvědčená. A nevím vlastně ani proč. Připadá mi to tak nějak samozřejmý, že když mezi námi není to klasický pouto vytvářený povrchními rozhovory o ničem, musí se vytvářet nějak jinak. Myslím, že sami autisti usilujou o to, aby se vytvářelo.

Nedávno mi třeba během jednoho z našich čekání na autobus úplně zčistajasna došlo, že mám E. ráda. Že se těším, když ho vidím, že mi s ním je fajn. Zvláštní. U neautistů si to takhle jasně neuvědomuju, nepoznám, kdy jsem překročila hranici mezi povrchní známostí a přátelstvím. U E. mi to došlo. Už nejsem anonymní hlídačka. Jsem pro něj někdo bližší. A i on pro mě.

Jednou, a možná to nebude ani tak za dlouho, se E. nejspíš propadne v mém životě do minulého času. Přemýšlím, co tam po něm zbude.

Vzpomínka na budku se dvěma hrdličkami, kterou jsme míjeli?

Vzpomínka na to, jak jsem na chvilku uviděla samu jakoby v zrcadle, ve zlomku sekundy, kdy jsem ho držela, aby neskočil mezi projíždějící auta?

Vzpomínka na sevřenou klučičí dlaň, která byla vždycky o něco teplejší než moje?

Vzpomínka na klid, kterej jsem s ním cítila?

Nevím. Ve skutečnosti jsem přesvědčená, že daleko víc, jenom to nejsem schopná vidět, pojmenovat a ocenit.

V přítomnosti E. mě vždycky napadají zvláštní věci.

Dneska jsem třeba přemýšlela nad tím, že jsem vlastně placená za to, že jedu autobusem a koukám se z okna ven. Jakkoli vím, že se dá namítnout, že při tom koukání nesu obrovskou odpovědnost a tak, stejně je to zvláštní. Že tohle je vlastně práce, všímat si květin a lidí kolem a v hlavě pronést k tomu dítěti vedle sebe občas nějakou poznámku.

Za celou tu dobu, co jsme takhle ve dvou neproduktivní, bych stihla "zprocesovat" v korporátu třeba třicet faktur. Stihla bych naťukat spoustu čísel, něco by tam po mě zůstalo, něco co pro někoho má cenu, něco.

A přesto mi ten čas co trávím s E. připadá daleko plnější, líp využitej. 

A ne z racionálních důvodů, těch by se určitě pár našlo, ale pocitově. Z korporátu jsem chodila úplně vyždímaná. Od E. odjíždím šťastná a naplněná. A myslím, že ne proto, že bych měla dobrej pocit z toho, že dělám něco užitečnýho. Ne. Mám dobrej pocit, protože E.

Možná, že ten obrovskej dar, kterej E. má pro ostatní lidi je to, že ti, kteří vedle něj tráví čas, si chvíli všímají kytek, paprsků slunce, jeho i sami sebe. Na chvilku uvidí všechny svoje starosti jako absolutně směšný.

Říká se, že jsme rádi s přáteli i kvůli tomu, jaký se z nás v jejich přítomnosti stává člověk.

Je to tímhle?