Marná sláva,

moje blogy mají životnost tak rok.

Jedinej Mandarinkovník tuhle dobu překonal.

Pak se něco vždycky hrozně změní a já musím začít něco novýho.

A čím se liším od tý holky, co začala minulý září tenhle blog psát?

Hlavně asi v upřímnosti. Posledních pět let jsem psala blogy především proto, že jsem se chtěla naučit být upřímná. Chtěla jsem přestat lidem říkat jen to, co chtějí slyšet.

A - snad aspoň tady v té polorealitě jsem se trochu zbavila snahy být nekonfliktní a přizpůsobivá za každou cenu. Zjistila jsem, že s lidma, kteří nejsou schopní akceptovat to, jaká jsem, prostě nic neudělám. A hodila jsem to za hlavu. Život je moc krátkej na to, abych ze sebe dělala ateistku, která volila Drahoše, každej večer si chodí zapařit a každý ráno poctivě studuje. Měla bych pohádkově lehkej život (si představuju), kdybych to předstírala, až na to, že já bych byla dávno mrtvá a tohle by prostě žil někdo jinej.

Takže ne, no.

(Mimochodem proti lidem zmíněného přesvědčení nic nemám. Myslím si, že se mýlí, ale... to pro mě prostě není důvod k odsouzení, pohrdání, zpochybňování inteligence, ... Ještě snad - díkybohu - dokážu rozlišit člověka a názor. A dobře si pamatuju svoje vlastní omyly - nebo aspoň to, že jich bylo hodně.)

Noa jelikož jsem svoji snahu o upřímnost dovedla až tam, kam jsem chtěla, je na čase posunout se dál. Už nemám potřebu všechno vykřikovat do světa, už ne, protože ten strach, kterej jsem z toho dřív měla, zmizel. A mně šlo hlavně o to porazit svůj strach.

Teď už potřebu psát upřímnej blog nemám. Cítím naopak nechuť k tomu, někomu neznámému povídat o tom, co si tam uvnitř myslím, bez toho, že by se mě zeptal.

Jestli budu psát blog dál, už prostě nebude takovejhle.

Protože mám zase chuť začít něco novýho.

Co víc si přát.

A pokud si tohle čtete, těšilo mě.

Jsem ráda, že tu jste.

Léto.

Faráři jezděj na koloběžkách, kreativní ženy pořádají workshopy, počet letadel nad Šlapanicema se přinejmenším ztrojnásobil.

Já sedím na pohovce a přemýšlím, jak jsem mohla strávit tři roky studiem češtiny a nezjistit, že slovo "abych" je spojka.

Klasika.

Ale navzdory všemu mám docela dobrou náladu.

Říkám si, že mám velkou výhodu v tom, že na spoustu věcí se můžu teprve těšit.

Svým způsobem je možná výhoda, že teď nesedím u moře, necítím na kůži vítr a tak.

Jen když to nemám, tak to můžu chtít, přát si to.

To je moudro, co?

...

Přemýšlím, co tohle léto přinese. Jediný, co mám v plánu, je hlídání u jedné maminky, u které už hlídám teď. Takový au pair v Česku, říkám tomu vznešeně. Jinak jsem se plánování nějak zatím vzdala. Říkám si, že budu asi jezdit na výlety po Česku a malovat. Takový léto si přeju už od střední. Na samotu u lesa se taky těším.

A jinak počkám, co mě cvrnkne do nosu.

Kdo ví, třeba navštívím i Stonehenge.