moje blogy mají životnost tak rok.
Jedinej Mandarinkovník tuhle dobu překonal.
Pak se něco vždycky hrozně změní a já musím začít něco novýho.
A čím se liším od tý holky, co začala minulý září tenhle blog psát?
Hlavně asi v upřímnosti. Posledních pět let jsem psala blogy především proto, že jsem se chtěla naučit být upřímná. Chtěla jsem přestat lidem říkat jen to, co chtějí slyšet.
A - snad aspoň tady v té polorealitě jsem se trochu zbavila snahy být nekonfliktní a přizpůsobivá za každou cenu. Zjistila jsem, že s lidma, kteří nejsou schopní akceptovat to, jaká jsem, prostě nic neudělám. A hodila jsem to za hlavu. Život je moc krátkej na to, abych ze sebe dělala ateistku, která volila Drahoše, každej večer si chodí zapařit a každý ráno poctivě studuje. Měla bych pohádkově lehkej život (si představuju), kdybych to předstírala, až na to, že já bych byla dávno mrtvá a tohle by prostě žil někdo jinej.
Takže ne, no.
(Mimochodem proti lidem zmíněného přesvědčení nic nemám. Myslím si, že se mýlí, ale... to pro mě prostě není důvod k odsouzení, pohrdání, zpochybňování inteligence, ... Ještě snad - díkybohu - dokážu rozlišit člověka a názor. A dobře si pamatuju svoje vlastní omyly - nebo aspoň to, že jich bylo hodně.)
Noa jelikož jsem svoji snahu o upřímnost dovedla až tam, kam jsem chtěla, je na čase posunout se dál. Už nemám potřebu všechno vykřikovat do světa, už ne, protože ten strach, kterej jsem z toho dřív měla, zmizel. A mně šlo hlavně o to porazit svůj strach.
Teď už potřebu psát upřímnej blog nemám. Cítím naopak nechuť k tomu, někomu neznámému povídat o tom, co si tam uvnitř myslím, bez toho, že by se mě zeptal.
Jestli budu psát blog dál, už prostě nebude takovejhle.
Protože mám zase chuť začít něco novýho.
Co víc si přát.
A pokud si tohle čtete, těšilo mě.
Jsem ráda, že tu jste.
Žádné komentáře:
Okomentovat