Jsou věci, který trvají pět minut a přinesou vám tříhodinovej pocit zadostiučinění a pak věci, který trvají tři hodiny a během prvních pěti minut po dokončení víte, že výsledek prostě nikdo neocení (a kolikrát ani vy sami ne). Zpracování kdoulí patří do té druhé kategorie. Navíc netrvá tři hodiny, ale celý dny.
Co jsou kdoule?
Nejvýstižnější charakteristika by asi zněla: Kdoule jsou tvrdý ovoce, který se nedá jíst syrový.
A tak zatímco všichni jásali, kolik mají letos jablek a hrušek, já jsem se děsila momentu, kdy na naší zahradě dozrajou kdoule. Kdoule totiž kromě toho, že je bez uvaření nemůžete jíst, mají ještě jednu nepraktickou vlastnost. Nedají se čerstvé ani skladovat, protože celkem rychle shnijí.
Takže ve chvíli, kdy dozrajou, začíná kalamita.
Kromě těchhle nepříjemných vlastností mají kdoule dvě nepopiratelně dobrý. Zaprvý nádherně voní. A zadruhé hezky vypadají. (S krásnýma holkama možná mají společnýho víc, než by se na první pohled zdálo.)
Tenhle podzim už jsem dělala kdoulovou zavařeninu, marmeládu, želé, polívku (!) a kdoulovej salát a koláče.
Je to jedna z těch věcí, která nejspíš nevejde do dějin.
Ale měla by.
A jinak?
Obdivuju Aegeri. Od doby, co jsem objevila její ilustrace, šlo moje výtvarné sebevědomí úplně do kytek. https://www.deviantart.com/aegeri/gallery/
I když ani předtím nebylo nijak slavný.
Obdivuju totiž i jiný ilustrátory.
Čistotu jejich práce. Já sama jsem prostě takovej mazal. Kreslím vždycky tak dlouho, dokud ty čárky, skvrny a linky pod mýma rukama nezačnou dávat smysl. Neumím nakreslit jedinou linku správně napoprvé. Jsem prostě hrozně těžkopádná. Všechno donekonečna předělávám.
Ale vlastně: asi by mě to nebavilo, kdyby to bylo lehký.
A mě to baví.
Pořád víc a víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat