Prázdno

Když potřebuju přemýšlet, chodím do polí.

Široký obzor, nečlenitá krajina, kde oči nic nepoutá a neruší - právě tohle mají společné pole, pouště a někdy tady myslím i na Orkovu Antarktidu. Do pouští odcházeli vždycky Židé, kteří se chtěli potkat s Bohem.

A teď, když je krajina čerstvě zapadlá sněhem a pomalu se stmívá, se i já jdu ptát.

V posledním asi roce jsem měla v životě volno. Prázdno. Můj život se v mnohém podobal zdejší rovné, fádní krajině. Potkávala jsem málo lidí a nebyla jsem společensky aktivní. Nakonec jsem přestala i přispívat na sociální sítě.

Potřebovala jsem to. I když nemůžu říct, že by mi to vždycky vyhovovalo. Potřebovala jsem si rozmyslet, co vlastně v životě chci dál dělat. Spousta věcí pro mě totiž skončila. A já jsem ty nové chtěla začít s větší rozvahou.

A co skončilo?

Především skončila některá moje přátelství. Řada z těch, o kterých jsem myslela, že budou trvat na věky, pomalu vyšuměla, řada se utla někde v polovině, aniž bych měla (z různých důvodů) sílu pokračovat. 

Upřímně řečeno. Těžko ve svém životě hledám něco, co jsem nesla hůř. 

Ničeho si totiž tak necením jako přátelství. Je to pro mě něco, v čem jsem rozhodně nechtěla selhat.
(A možná právě proto...)

Právě to se stalo.

A úplně mě to připravilo o chuť se s někým dalším seznamovat. Začínat znovu. 

Abych si vyčistila hlavu, odjela jsem na samotu. Zpětně si myslím, že to byl asi nejlepší nápad, jaký jsem mohla dostat. Poznala jsem tady víc sama sebe. Zjistila jsem, že je úplně v pohodě, když jsem sama. Že můžu prožít život radostně a smysluplně i bez blízkého kontaktu s lidmi. A paradoxně právě tohle mi znova pomohlo otevřít se vztahům, přestat se bát lidí.

Další krok byl, že jsem přijala skutečnost, že přátelství je něco, co může skončit a není na tom nic špatného. (V tom mi hodně pomohla knížka "Skutečně sama sebou" od Stasi Eldredge.) Lidé se mění. Proto se mění i vztahy. Je dobře umět nechat lidi jít. 

Neznamená to přestat je mít rád. Znamená to dát jim svobodu.

Pořád jsem si ale vyčítala chyby, které jsem v některých svých přátelstvích udělala. Měla jsem je před očima prakticky permanentně. Stále jsem myslela na to, jak jsem se měla ideálně chovat a jak strašně se mi to nepovedlo. Nenáviděla jsem se za to, jak moc se reálná verze mně lišila od té ideální. Nenáviděla jsem se za to, jak to všechno nakonec dopadlo.

Na jednu věc jsem ale zapomněla. 

V době, kdy jsem se všech těch chyb dopustila, jsem jednala podle svého nejlepšího svědomí. 

Problém byl, že moje svědomí v té době nefungovalo úplně spolehlivě, protože jsem byla daleko od Boha. Ale. Nic jsem neudělala schválně špatně. Snažila jsem se ze všech sil nikomu kolem sebe neublížit. Chovala jsem se sice hodně hloupě (což vedlo k tomu, že jsem v prvé řadě ublížila sama sobě) a někdy i hodně sobecky, ale nebyla jsem vědomě zlá.

Až teď, na šeřícím se poli, jsem zjistila, že Bůh to ví. Že Bůh neposuzuje nic z toho, co jsem udělala, podle toho, jak moc se to liší od ideálního chování. Rozumí mi, ví, co jsem cítila a proč jsem tak jednala. Ví dokonce i to, že jsem nechtěla udělat nic zlého.

(...)neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.  

(Mt 10, 26)

-- Nejde o to, že bych se bála "Božího soudu" . Jde o to, že jsem se bála, že mi Bůh nerozumí, což hodně pokazilo můj vztah k němu.

(Pokud jde o to, co se všechno stalo, bylo by to komplikované vysvětlit a ani o tom zatím nejsem schopná mluvit. V podstatě jde o to, že jsem se dostala do situace, kdy jsem se rozhodovala, jestli udělám pro jednoho člověka něco takového rázu, že už nebudu schopná s ním mluvit - protože mám  svou ješitnost -, což bude znamenat, že opustím i všechny naše společné kamarády. A nakonec jsem se, ve jménu přísloví o tom, že raději opustím devadesát devět než abych zradila jednoho, rozhodla všechny hodit přes palubu a udělat to, co jsem pro toho jednoho udělat chtěla. Trochu jsem doufala, že... mi to někdo z nich nedovolí, že bude usilovat o to, abychom přátelé zůstali. Ale nestalo se to. S odstupem času vím, že kdybych byla moudřejší, vůbec bych se do podobné situace nedostala. Jenže já jsem právě moudřejší nebyla.)

Ale zpátky. 

V poslední době jsem si začala hodně silně uvědomovat, že moje samota a nečinnost nemůže trvat věčně. Nejsem možná nejspolečenštější, ale přesto mi vztahy s lidmi přinášejí velkou radost, o kterou se nechci (a snad ani nemám) dál připravovat.

Jelikož jsem se alespoň v něčem poučila (snad), nechtěla jsem vyrazit jen tak nazdařbůh - a strávit další roky života něčím, co bude muset zase nešťastně skončit.

Ztratila jsem schopnost pouštět se do jakékoli věci po hlavě a bez rozmyšlení.

A přemýšlela jsem, co teda budu vlastně dělat. Co bude dál.
A poprvé v životě jsem dala slovo Bohu. A netrvala jsem paličatě na svém. 

Celou dobu jsem byla přesvědčená o tom, že dál budu především psát. Nakonec si ale myslím, že to tak nebude.

Psaní článků o křesťanství na můj blog i-Vinice mě úplně vyčerpalo. Psala jsem totiž většinou argumentace, jakési diskusní články o základech křesťanství, a to mě velmi záhy začalo ubíjet. Sama totiž nejsem schopná dialog, potažmo argumentaci, vystavět tak dobře, jako někteří spisovatelé - Chesterton, Lewis, ... Musela jsem tedy čerpat od nich. Což strašně upozadilo moji vlastní kreativitu a svobodu v psaní, vnuklo mi to pocit, že nejsem schopná vytvořit nic nového a dobrého sama, že musím věčně jen psát rešerše. Jako poměrně kreativního člověka mě to nakonec začalo tak frustrovat, že jsem psát přestala. Ostatně to potvrdilo mou předchozí teorii, že chci-li psát o křesťanství, potřebuju k tomu někoho, kdo by mě v tom vedl, osobně si myslím, že muže. Ve chvíli, kdy vedu sama sebe a sama musím logicky a analyticky uvažovat, už nedokážu být současně kreativní a svobodná. -- Na začátku jsem k psaní Vinice sice přizvala mužů hned několik, ale tady se zase ukázalo, že i am just a lonely freak on my own planet. Nikdo se mnou moji vášeň pro boření mýtů a hájení křesťanství nesdílel. Nikdo necítil krizi v duchovním rozvoji lidí tak silně jako já a nikdo ji nevnímal jako prvotní příčinu problémů, které naše společnost má.

A psaní prózy pro mě po desítkách pokusů taky skončilo. 

Prostě mi to nejde.

Uprostřed polí jsem dospěla k rozhodnutí, že se začnu věnovat naplno (do školy chodit nepřestanu :)) vizuální tvorbě a přestanu psát. Člověk nemůže mít všechno, musí si vybrat svou cestu.

Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7, 14)

Znavila ses množstvím svých cest, a neřeklas: ‚Nemá to význam.‘ (Iz 58, 10)

 

Z literatury budu vždycky čerpat inspiraci a vždycky se budu snažit upozorňovat na to, že číst je důležitý.  Ale nebudu psát, rozhodně ne ve stávajícím rozsahu.

Jsem přesvědčená, že moje cesta vede jinudy.

Potvrzuje mi to i to, že se mi začaly dít neuvěřitelné věci.
Zázraky, ve které jsem nedoufala.
V den, kdy jsem začala toužit po tom, chodit do čtenářského kroužku, se mi naskytla příležitost ho s pár lidmi založit. V den, kdy jsem s velkými rozpaky (z toho, že se chystám dělat něco, co jsem vůbec nikdy nedělala), hledala, jak se naučit vytvářet animace, jedna moje známá zveřejnila animaci, kterou se naučila dělat na kurzu přímo v Brně. Nebylo nic jednoduššího než se zeptat - a navíc jsem obdržela opravdu nadstandardně pečlivou odpověď s popisem hned několika alternativ a doporučením kurzu.

Některé věci, které jsem si přála, se zatím nesplnily. Moje vztahy s lidma, které jsem opustila, se neobnovily a já k tomu nemám sílu. Už si to nevyčítám. Možná jsem potřebovala zažít, že jsem slabá, abych si o sobě nenalhávala, že všechno zvládnu. Nevím. Věci, které se mi dějí, chápu většinou až velice zpětně.

Myslím, že moje období prázdna zase na nějaký čas skončí.
Těším se.

(Btw vlastně nevím jestli tenhle článek může někomu k něčemu být. Je hodně o mně. Ale třeba.)