Manipulace

Když mi bylo asi sedmnáct, zmanipuloval mě Roman Hassman na semináři společnosti Amway.

Byl to pro mě tenkrát šok.

Protože jsem si myslela, že něco takového se mi nemůže stát. Lidi pozoruju odjakživa. Musela jsem to dělat jako dítě, abych byla schopná predikovat reakce svých rodičů. Pořádně tvrdá škola v tom byla i návštěva několika charismatických církevních setkání.

No. A i tak se mi to stalo.

Byli jsme v natřískané aule právnické fakulty v Brně. (Ano. Přesně tam. Slovutná Masarykova univerzita klidně propůjčila svoje prostory letadlové společnosti, která ničí lidem životy. To proto tak málo slyším na to, že někdo byl třeba její rektor nebo tak.)

A Hassman navzdory svému dnešnímu vzhledu a neschopnosti točit youtube videa prostě exceloval. Dokázal s davem dělat přesně to, co chtěl. 

Mluvil o Bohu a o morálce. Mluvil o tom, jak je důležitá rodina. Jak je potřeba napsat si svůj papír přání a cílů. Ach. 

Říkal tolik správných věcí, že nám tam do hlavy dokázal dostat i spoustu nesmyslů.

O to ale nejde. Tenhle princip jsem znala dřív než jsem na to setkání byla přivedená. 

Jde o to, že jsem to necítila. Myslela jsem si tenkrát, že tyhle věci vycítím, že manipulaci poznám. Ne podle něčeho konkrétního. Ale proto, že už jsem se s ní tolikrát setkala a mám tím pádem zkušenost, která se promítá do intuice. Ale dostatečnou zkušenost jsem tenkrát ještě pořád neměla. A od té doby si dávám pozor na to, abych si myslela, že něco už bezpečně "poznám".

Zpětně si vybavuju hned několik okamžiků, kdy mi to prostě mělo dojít. 

Dodnes z nich čerpám.

A tak o nich chci i napsat. 

První věc, která mě měla varovat: lidé, které jsem tam potkala. Paní, která tam mě a moji kamarádku přivedla, nám tam představila svoje dva známé, ženu a muže.

Tu ženu si už moc nepamatuju. Ale ten muž.... mohla by se něm učit fyziognomie. Nebyl na něm jediný rys, který by se zdál aspoň trochu v pořádku - kdybyste chtěli nakreslit sadistického násilníka, vybrali byste si jednoduše jeho.

Nicméně právě to, že ten člověk byl tak evidentně v nepořádku, mě přimělo nevěnovat tomu pozornost.  Žila jsem tehdy v naivní představě, že všichni lidé, se kterými něco není v pořádku, jsou dost chytří na to, aby to skrývali. Tohle byl učebnicový příklad toho, že nejsou.

Byl to voják z povolání, menší postavy, ale dobře rostlý, trochu kulhal. 

Pokud jde o jeho oči, příšerně šilhal. Páchlo mu z úst. Stisk jeho ruky byl pevný a naprosto bez emocí - navíc měl ruce strašně zpocené. Byl nám představen jako člověk, který po práci ještě stíhá podnikat a jeho obchod prosperuje. Jako o skvělém činu nám vyprávěl o tom, jak jednou své manželce bez jejího vědomí vyhodil všechnu kosmetiku, aby začala používat tu, kterou prodává on. 

A lidé kolem něj ho za to chválili.

A pak tam byla spousta lidí nesmírně hrdých na to, že vydělávají peníze - byli oblečení velmi luxusně a dávali znát, jak jsou skvělí. Všichni tam dávali znát, že jsou skvělí - až příliš křečovitě.

Ve vzduchu bylo zvláštní napětí, člověk měl pocit, že každý jeho pohyb je někým ostře sledován.

Pamatuju si doteď, jak jsem tam seděla, v přesvětlené místnosti plné dokonalých a šťastných lidí. Něco mi nesedělo, ale nevěděla jsem co. A kdykoli jsem to už už byla schopná pojmenovat - bylo to pryč. A nakonec jsem se to pojmenovat přestala snažit - protože se mi, když jsem přemýšlela o tom, co je tady vlastně špatně, děla hrozně nepříjemná věc: někde vzadu v mojí hlavě se začala přehrávat slova banální dětské říkanky - slova z pohádky, kterou mi máma četla jako malá: "Dejte si pozor na Prašivce, Kulhavce a Šilhavce." A opakovalo se to pořád dokola, slabým a naléhavým hláskem. Ta slova seděla na toho vojáka, který se mi představil, a já jsem nechápala, proč se mi ten člověk asociuje s varováním z pohádky a připadala jsem si proto hloupě.

Něco na těch slovech mě totiž děsilo, dětská říkanka z nějakého důvodu nabyla nějakého jiného, odporného významu. Zažila snad něco takového Agatha Christie - která tyhle říkankové asociace tak často vkládala do hlav obětem a svědkům zločinů ve svých knihách? Nevím.

Ten malý protivný hlásek jsem se každopádně rozhodla neposlechnout. Zdálo se mi to absurdní.

To je tedy těch pár signálů, které jsem neměla ignorovat: všudypřítomná dokonalost, napětí, lidé, kteří se do celkového pěkného obrázku vůbec nehodili a to, že můj mozek mě začal naprosto svévolně před něčím varovat, připomínat mi něco důvěrně známého a ošklivého. 

Kdybych to měla všechno shrnout jedním slovem: byl tu jakýsi zvláštní rozpor. Rozpor mezi tím, jak se věci tvářily být a tím, jak skutečně působily. 

Umět rozpoznat rozpor je možná ta úplně nejdůležitější věc při komunikaci.

A řekla bych, že největší problém s rozporem je v tom, že cítit ho není příjemné a člověk se ho tím pádem snaží ignorovat. 

Pokud jde o manipulátory, kterým člověk dobře vidí do očí... je podle mě dobré se mít maximálně na pozoru před lidmi, kteří mají oči jakoby roztříštěné. Kdysi jsem potkala člověka, u kterého jsem měla pocit, že mě nepozoruje dvěma očima, ale několika. Měla jsem pocit, jakobych hleděla do roztříštěného zrcadla. 

Přišlo mi to zvláštní, protože nikdy předtím jsem takové oči neviděla. 

Dnes už vím, co to znamenalo.
A už jsem takových lidí potkala víc. Jakkoli jsem podezřívavá a mám sklon považovat lidi snad i za horší než jsou... tohle je podle mě celkem neomylné znamení, jednoznačný signál, že něco je strašně v nepořádku.

Možná tenhle roztříštěný pohled vzniká tak, že člověk, který finguje upřímný pohled, svůj skutečný pohled nedokáže plně skrýt a působí to, jakoby se na vás díval víckrát. Nevím.

Pak jsou taky lidi, kteří se umí vypnout, takže jim do hlavy nevidíte. Část svých myšlenek prostě odsunou do pozadí, vypnou to. Takhle reaguju hodně často já, když nechci, aby do mě někdo viděl, když někdo prostě zajde dál než je mi milé. Má to tu vadu, že myšlenky, které si takhle odsunu nebo vypnu nemůžu současně používat - a vypadám jako daleko pitomější, jsem schopná méně reagovat. Říkám větší nesmysly než normálně. Proto tak nerada něco skrývám. Vypadám pak vždycky jako blbec. A myslím si, že to stejný dělá třeba na veřejnosti i Marie Doležalová, například. Prostě hraje naivku.

Osobně bych dobrá manipulátorka být nemohla, řekla bych, že k tomu je potřeba jedna věc, kterou já nejsem schopná žádným způsobem dosáhnout: vědomí vlastní převahy. 

Manipulátor se musí prostě orientovat na lidi, kteří jsou hloupější než on, na lidi, jejichž myšlenkové pochody dokáže předvídat. Musí se smířit s tím, že lidé stejně chytří a chytřejší se jeho manipulaci mohou vymknout - anebo být rovnou přesvědčen, že ten úplně nejchytřejší ze všech je právě on sám. Já neumím jedno ani druhé. Zatímco manipulátoři často lidi kolem sebe podceňují - já dělám chybu přesně opačnou. 

Často považuju lidi za inteligentnější než jsou, příliš si domýšlím. Jsem prostě typická citlivka - za vším vidím nějaký komplikovaný záměr, často lidi považuju za chytřejší než se zdají, jsem hrozně podezřívavá. Někdy se mi to vyplácí, ale často vidím problémy i tam, kde nejsou.

A vlastně jsem nikdy necítila touhu s někým, kdo je trochu hloupější než já, cíleně manipulovat. Nevím prostě, k čemu by mi to bylo. Vždycky mě daleko víc přitahovali lidi, kteří jsou chytřejší než já a lidi, se kterými jsem na podobné úrovni. Být manipulátorem vlastně znamená být strašně osamělý.

Což vede k tomu, že manipulátoři tak rádi mluví. Manipulátoři jsou podle mě úplně typičtí tím, že se rádi poslouchají - nedokážou tomu často odolat ani ti, kteří vědí, že je to nevýhodné. 

A druhá chyba, která plyne z vědomí vlastní převahy - manipuláři si svoje "oběti" testují, aniž by předpokládali, že člověk si to, že je testován, může uvědomit a může pak manipulátora záměrně mást. Prostě pokládají cílené otázky, zkoušejí, jak daný člověk reaguje na určité situace. A když reagujete podle jejich očekávání, často nedokážou skrýt uspokojení z toho, že vás prokoukli.

Nemusí to dělat jen oni, může to dělat i někdo, kdo si vás chce proklepnout z jiného důvodu než proto, že vás chce manipulovat.

Už několikrát mi došlo, že si se mnou někdo takhle hraje jako kočka s myší, že chce vědět, jak na co reaguju a jakým způsobem přemýšlím. Většinou jsem dělala, že jsem si toho testu nevšimla, protože mi bylo hrozně nepříjemné toho člověka upozorňovat, že vím, o co mu jde. Někdy mě to mrzelo, protože jsem pak i před lidmi, kteří si mě oťukávali z jiných než nějak podlých důvodů, vypadala hloupá. Ale neumím na tohle reagovat jinak, neumím lidi přímo konfrontovat s tím, že vím, o co jim jde a že je mi to nepříjemné. 

A to je asi všechno.

Nedávno jsem si na svou zkušenost s Amway měla zase příležitost vzpomenout.

A zase jsem ocenila to, že jsem tam na tom setkání tenkrát byla. 

"Jsem na tohle stará." řekla jsem dotyčnému jenom.

A někdy... někdy mě to mrzí. 

Chtěla bych prostě být naivní. Někdy si na to aspoň hraju. 

Přijde mi, že tím, jak jsem vyrůstala, se nějak stalo, že jsem v některých věcech dospěla moc brzo.
A v některých zase vůbec.

Jsou lidé, kteří si na tom, že vidí do lidí, zakládají. 

Já bych si přála nevidět.

Mám pocit, že bych pak byla o trochu lepší.

Přijde mi, že být v tomhle světě zkušená, znamená být špinavá.

Poznám zlo totiž především proto, že sama nejsem dobrá.

Moje nejcennější zkušenost se zlem... je má vlastní zkušenost, moje zkušenost se mnou.

A k tomu se samozřejmě přidává pokušení, pocit, že bych dokázala být horší než všechno zlo, co jsem viděla u jiných a že bych si to dokázala užívat.  

"Čím upřeněji hledíte do světla, tím víc vás oslňuje až nakonec začnete pomalu propadat pokušení, které vás navádí, abyste se otočili a podívali se, jak dlouhý, mocný a temný, je teď váš stín."
napsal Terry Pratchett. A já s tím souhlasím.