Zjistila jsem, že mě úplně přestalo bavit psát na blog články s promyšlenou strukturou. Píšu v podstatě pořád v módu "pro někoho", takže se snažím, aby moje články hezky plynuly, byly čtivý, sdělovaly čtenáři něco užitečnýho. A teď si říkám, že tím možná moje psaní trochu ztrácí na autentičnosti, stává se z toho učesanej, bezbarvej text. Aspoň z mého pohledu, upřímně doufám, že jinak není až tak poznat, že při psaní používám už léta stejný vzorce.
A tak jsem si řekla, že si založím blog, kde to budu dělat trochu jinak. Budu si prostě jen tak mlet, jako u šálku kávy někde s kámoškou, akorát v županu a doma nad klávesnicí (musím říct, že ta pohoda je k nezaplacení). Asi to nebude čtení pro každého. Spíš jen pro pár spřízněných duší. Nevím.
Čím dál víc mám ze svých vztahů pocit, jako bych žila na ostrově. Možná to zní zvláštně, ale poslední dobou o sobě přemýšlím v rámci téhle metafory. Připadá mi, že na mě je něco otrovního. Neumím "někam patřit", nemám žádnou svoji "nejbližší skupinu lidí". Lidi, kteří se mi v životě nějak připletli do cesty, mám hodně ráda, ale ti všichni svoji "nejbližší skupinu" už většinou mají a spolu se potkáváme spíš nahodile nebo zkrátka jen čas od času. Jsem prostě taková poutnice mezi různými lidmi a (jejich) různými světy. Mám svůj vlastní ostrov.
Dřív mi to hodně vadilo, ale teď si čím dál víc myslím, že to tak právě teď má být a že bych se to neměla snažit za každou cenu změnit, ale spíš se zaměřit na to, jaký to má pozitivní stránky.
To hlavní pozitivum asi je, že v sobě mám touhu stavět mosty. Mezi těma různýma světama, jichž nejsem sice součástí, ale který musím být schopná nějak integrovat do svého vidění světa. Baví mě vést dialogy. Je vtipný, že jsem teď na přednášce z filozofie slyšela stejnou interpretaci řeckých dějin - v Řecku se zrodila demokracie a filozofie, protože Řecko se díky své geografické poloze stýkalo s mnoha kulturami a muselo s nimi neustále vést dialog, srovnávat rozdíly ve vidění světa atp.(interpretace je podle Patočky). Takže to, že jsem zapálená pro filozofii vlastně s tím mým "nikam nepatřením" nejspíš dost souvisí. A člověk nemůže mít všechno. Nemůžu někam patřit a být poutnice zároveň. Můj úkol teď je propojovat myšlenky a světy. Chtěla bych se o to snažit ještě víc než dřív (i-Vinice je taky takovej můj pokus, byť zaměřenej jen na jednu část toho všeho - píšu tam z pozice křesťanky, která se vždycky pohybovala spíš v ateistickým prostředí než mezi dalšíma křesťanama).
Další pozitivum je, že je to celý jedno velký dobrodružství. Každej den se může stát, že narazím na nějakýho podobnýho blázna (nebo dokonce víc bláznů) jako jsem já. A čím míň je to pravděpodobný, tím víc mě ta představa láká. Tím víc se těším.
Poslední pozitivum, o kterém chci mluvit, souvisí se založením tohohle blogu: už nemám chuť se komukoli zavděčovat... tenhle blog píšu hlavně proto, že si chci a potřebuju povídat i ve chvílích, kdy zrovna nikdo nemá čas (anebo se mi prostě nechce někam vyrážet). Blog složenej z povrchního mletí pro spoustu lidí tím pádem nejspíš nebude zajímavej a nebudou ho číst. Každopádně s tím jsem úplně v pohodě.
Protože mi nejde o to se zavděčit, ale o to, dělat to, co mi teď přijde jako nejlepší.*
A já teď nemám na to psát nějak moc duchaplný články. Píšu bakalářku. Kreslím. A jako vždycky pábím po hvězdách.
* Vlastně i díky tomuhle je tohle můj první blog, kam dávám i velkou část své aktuální poezie. Dřív jsem to nedělala - hlavně proto, že jsem se bála, že se moje básně někoho dotknou - a pak proto, že se najde pořád dost lidí, kteří si myslí, že když se to nerýmuje, není to poezie. Já si myslím zase, že to poezie je. Nohavicovým, Krylovým nebo Villonovým textům se to samozřejmě rovnat nemůže. Každopádně já psát vázaně (rýmovaně) nechci. Psala jsem tak několik prvních let svojí tvorby a došla jsem k názoru, že to, co mám na srdci, vyjadřuju snáz volně. Moje poezie není až tak o pocitech, dojmech, kráse a zvukomalebnosti, je spíš o upřímnosti k sobě samé a k světu. Píšu proto, abych tam hluboko v srdci neměla nic promlčenýho, zatlučenýho dvaceti hřebíkama za nedobytnými dveřmi.
* Vlastně i díky tomuhle je tohle můj první blog, kam dávám i velkou část své aktuální poezie. Dřív jsem to nedělala - hlavně proto, že jsem se bála, že se moje básně někoho dotknou - a pak proto, že se najde pořád dost lidí, kteří si myslí, že když se to nerýmuje, není to poezie. Já si myslím zase, že to poezie je. Nohavicovým, Krylovým nebo Villonovým textům se to samozřejmě rovnat nemůže. Každopádně já psát vázaně (rýmovaně) nechci. Psala jsem tak několik prvních let svojí tvorby a došla jsem k názoru, že to, co mám na srdci, vyjadřuju snáz volně. Moje poezie není až tak o pocitech, dojmech, kráse a zvukomalebnosti, je spíš o upřímnosti k sobě samé a k světu. Píšu proto, abych tam hluboko v srdci neměla nic promlčenýho, zatlučenýho dvaceti hřebíkama za nedobytnými dveřmi.
