neděle 30. září 2018

Melu

Zjistila jsem, že mě úplně přestalo bavit psát na blog články s promyšlenou strukturou. Píšu v podstatě pořád v módu "pro někoho", takže se snažím, aby moje články hezky plynuly, byly čtivý, sdělovaly čtenáři něco užitečnýho. A teď si říkám, že tím možná moje psaní trochu ztrácí na autentičnosti, stává se z toho učesanej, bezbarvej text. Aspoň z mého pohledu, upřímně doufám, že jinak není až tak poznat, že při psaní používám už léta stejný vzorce.

A tak jsem si řekla, že si založím blog, kde to budu dělat trochu jinak. Budu si prostě jen tak mlet, jako u šálku kávy někde s kámoškou, akorát v županu a doma nad klávesnicí (musím říct, že ta pohoda je k nezaplacení). Asi to nebude čtení pro každého. Spíš jen pro pár spřízněných duší. Nevím.

Čím dál víc mám ze svých vztahů pocit, jako bych žila na ostrově. Možná to zní zvláštně, ale poslední dobou o sobě přemýšlím v rámci téhle metafory. Připadá mi, že na mě je něco otrovního. Neumím "někam patřit", nemám žádnou svoji "nejbližší skupinu lidí". Lidi, kteří se mi v životě nějak připletli do cesty, mám hodně ráda, ale ti všichni svoji "nejbližší skupinu" už většinou mají a spolu se potkáváme spíš nahodile nebo zkrátka jen čas od času. Jsem prostě taková poutnice mezi různými lidmi a (jejich) různými světy. Mám svůj vlastní ostrov.

Dřív mi to hodně vadilo, ale teď si čím dál víc myslím, že to tak právě teď má být a že bych se to neměla snažit za každou cenu změnit, ale spíš se zaměřit na to, jaký to má pozitivní stránky. 

To hlavní pozitivum asi je, že v sobě mám touhu stavět mosty. Mezi těma různýma světama, jichž nejsem sice součástí, ale který musím být schopná nějak integrovat do svého vidění světa. Baví mě vést dialogy. Je vtipný, že jsem teď na přednášce z filozofie slyšela stejnou interpretaci řeckých dějin - v Řecku se zrodila demokracie a filozofie, protože Řecko se díky své geografické poloze stýkalo s mnoha kulturami a muselo s nimi neustále vést dialog, srovnávat rozdíly ve vidění světa atp.(interpretace je podle Patočky). Takže to, že jsem zapálená pro filozofii vlastně s tím mým "nikam nepatřením" nejspíš dost souvisí. A člověk nemůže mít všechno. Nemůžu někam patřit a být poutnice zároveň. Můj úkol teď je propojovat myšlenky a světy. Chtěla bych se o to snažit ještě víc než dřív (i-Vinice je taky takovej můj pokus, byť zaměřenej jen na jednu část toho všeho - píšu tam z pozice křesťanky, která se vždycky pohybovala spíš v ateistickým prostředí než mezi dalšíma křesťanama). 

Další pozitivum je, že je to celý jedno velký dobrodružství. Každej den se může stát, že narazím na nějakýho podobnýho blázna (nebo dokonce víc bláznů) jako jsem já. A čím míň je to pravděpodobný, tím víc mě ta představa láká. Tím víc se těším. 

Poslední pozitivum, o kterém chci mluvit, souvisí se založením tohohle blogu: už nemám chuť se komukoli zavděčovat... tenhle blog píšu hlavně proto, že si chci a potřebuju povídat i ve chvílích, kdy zrovna nikdo nemá čas (anebo se mi prostě nechce někam vyrážet). Blog složenej z povrchního mletí pro spoustu lidí tím pádem nejspíš nebude zajímavej a nebudou ho číst. Každopádně s tím jsem úplně v pohodě. 
Protože mi nejde o to se zavděčit, ale o to, dělat to, co mi teď přijde jako nejlepší.*
A já teď nemám na to psát nějak moc duchaplný články. Píšu bakalářku. Kreslím. A jako vždycky pábím po hvězdách.


* Vlastně i díky tomuhle je tohle můj první blog, kam dávám i velkou část své aktuální poezie. Dřív jsem to nedělala - hlavně proto, že jsem se bála, že se moje básně někoho dotknou - a pak proto, že se najde pořád dost lidí, kteří si myslí, že když se to nerýmuje, není to poezie. Já si myslím zase, že to poezie je. Nohavicovým, Krylovým nebo Villonovým textům se to samozřejmě rovnat nemůže. Každopádně já psát vázaně (rýmovaně) nechci. Psala jsem tak několik prvních let svojí tvorby a došla jsem k názoru, že to, co mám na srdci, vyjadřuju snáz volně. Moje poezie není až tak o pocitech, dojmech, kráse a zvukomalebnosti, je spíš o upřímnosti k sobě samé a k světu. Píšu proto, abych tam hluboko v srdci neměla nic promlčenýho, zatlučenýho dvaceti hřebíkama za nedobytnými dveřmi.

pátek 28. září 2018

dvojí

v dolině jóšafatské jsme se potkali
tam kde nářek a pláč je slyšet
ovšem dnes
vypadalo to místo zcela jinak:
velké hodiny na rohu
a davy lidí co se na cestě z práce
zastavily někde mezi
čtvrtou a půl pátou

pak jsem se usmála a tys mě
tam na rohu pod hodinami
pozval na kafe
a já jsem řekla ne
nemám čím platit
a ty jsi řekl dobře
a ten úsměv už sis nechal

ve skutečnosti
na několik příliš dlouhých let

zdálo se mi tenkrát
že mám smítko v oku
dnes si říkám, že to možná byl
malý záblesk poznání že se odchlipuje
skutečnost – bláznivá myšlenka a přece
ty chvíle které si pamatujeme
se od těch které zapomínáme
na první pohled
ničím neliší

a tahle malá nepozornost
je vše co stačí k tomu
abyste skončili
na té druhé straně
někdo vám vzal něco
co jste nechtěli
a třeba za to ani nezaplatil
zatímco vy jste měli neodbytný pocit
že s placením je řada na vás

a odpověď?
snad
tam někde
daleko

zeje roklina
v ní klopýtají lidé ve zjizvených šatech
na zádech luk a šípy
někdo má navíc oštěp, jiný kopí

podívejte se pořádně
třeba zjistíte že tohle místo
někde v mezopotámské úžině
kam jste nikdy ani ve snu nezabloudili

znáte do posledního kamene

do posledního zrnka písku
na vlastní zaprášené tváři

a přijdete
na to že v dolině jóšafatské
odpočítávají i vaše hodiny
sázejí na vás a jindy se znaleckým úšklebkem
zase ruší sázky
a vy zatím
vyhráváte a
prohráváte

prohráváte a vyhráváte
a za neskutečných nocí
které už ráno nejsou pravda
si vztekle rvete vlasy


vždycky
to vypadá
jako malicherný příběh o dvojí nevypité kávě

per omnia

musím odjet někam
kde mají červenější víno
někam kde se mi
trochu zrychlí tep.

pak napíšu dlouhý a krásný dopis.
protože takové to bylo.

nebyla to ta čtyři slova která jsem ti řekla
zatímco mi vítr foukal do vlasů.
a nebylo to ani v mlčení
které nás pohltilo
když jsem zjistila
že tvé ruce jsou mrtvé.

řekl jsi že víš
že budu mít námitky.

ale já nejsem tak pošetilá.
vím, že když někdo mluví pravdu
sluší se mlčet.
a naštěstí žádný člověk
sám sobě nerozumí.

řekl jsi že neumíš milovat.
a pak jsi dodal že bůh
je jen přeludem
mezi námi a nicotou.
jakoby se to nemohlo projednou obejít bez té teologie.

jakoby ta rána nemohla být protentokrát přímá.
ne, slova se ti jako vždycky
spletla.
řekl jsi něco jiného.

přemýšlím jestli to víš.

chtěla jsem odpovědět
ale v ústech mi vyschlo

mlčela bych i dnes.

a přesto mám ráda ten příměr
s ovcemi.
kráčíme k světlu.
nebo naopak.
nikdy v tom nebylo nic složitého.

snad jen ta světla
bývají ošidná.

tak třeba můry
když na své pouti za měsícem potkají svítilnu
by si ve chvíli, kdy se jim ji podaří obletět
měly říct:
to není on.
měsíc neobletíš.
poleťme dál.

jenomže takových můr
je pomálu.
většině z nich se nechce znovu hledat.
a tak letí k světlu.

některé spatří hořet
svá vlastní křídla
a pomyslí si, že jsou andělé.
některé usnou spánkem spravedlivých.
a každý smrtihlav
zatančí to svoje
helter skelter.

mělo nás možná napadnout
jaká potíž vznikne
až obletíme měsíc.

a kdyby jenom sny.
je lepší zapomenout.
anebo hledat
to červenější víno.
koneckonců co je krásnějšího.
snad ještě projít pod horkovzdušným balonem.

nebudu se ti plést do dopisů.
ve zvlněných lánech levandule
stejně vidím pořád ten samý obraz.
a přesto tu dávno ohlodanou kost
nezahrabu ani nezakopám.
co kdyby byla
přece z tvého boku.

a možná mi z ní
čas vykrouží loutnu.
a jestli se na ni
vážně nedá hrát
ať ji vezme vítr
a bere s každým dechem
a zatočí se krajem
v korunách.

voda už není má
už ke studánkám nechodím
už neumím jí slzy z trávy smývat
už zapadala listím
už jsem ji pohřbila

kdysi mi v dešti řekla
pár slov
a já se bála co je to se mnou že slyším vodu mluvit
a já se bála že jsem jen domýšlivá
měla jsem dojem že bych měla
neposlechnout vodu
měla jsem pocit že bych měla jít raději
starou známou cestou

blátivá ušlapaná
voda mě napomíná
voda mi vymílá vrásky
voda už není má
už neslyším ji mluvit

ta tichá místa vprostřed lesa
jsou zapadaná listím
zeleným jako moje oči
zapomenutá a zrazená
koluje mi v žilách
a já se bojím
že když neotevřu víčka
vytryskne mi z úst

ta která chtěla kdysi zpívat
ze strachu že není komu
že po ní nepřipluje ani krajíc chleba
zůstala ztracená

a já
nemohu co jsem myslela že musím
ale musím to, co jistě není možné
já musím zase vodu slyšet

protože ona nás
každého ještě objímá
i když některé jen v spánku
a jednou mokrou dlaní

voda nám odpouští
a do náruče plné
málokdo jí věří
voda je zamčená v prázdných bublinách
v jiskřivé hudbě na horách
čím dál víc osamělá
ale svá

ta co mi zbyla
voda má

mé slunce zavěšené na třešni

dokud jsi neviděl anděla jak roztáčí
andělí ženu na svém předloktí
nemůžeš pochopit můj příběh
nemůžeš spatřit slunce zavěšené na třešni
nemůžeš si obout dívčí střevíčky
(k nim manšestrovou sukni)
a taky mi nemůžeš
dát pusu

jmenoval se gabriel a všemu se smál
a to s tou andělí ženou
byla jen taková kratochvíle
/jak si asi malé děti představují sex
o kterém v životě neslyšely

a mně bylo pět/

když vlezeš do kredence
za pátým talířem je díra do nebe
neni to nějak pobožný
od toho tam maj kostel
prostě jako tady

ale jsou tam domy na oblacích a ti
dlouhovlasí křídlatí
a celé dny se smějí
a lítaj a pořád mají prázdniny
a pořádají na lukách
to svoje roztáčení

gabriel a gabriela
iks a iksovna
(což jsou zvláštní jména
ale já prostě milovala to písmeno)
a pak ten třetí anděl

bydlel až za skleněným tunelem
moc toho nenamluvil
měl černé vlasy vážný pohled
a já ho měla ze všech nejradši
protože on mi říkal jménem
a přesto
si dnes nevzpomínám
jak se jmenoval
možná to hlavní prostě vždycky zapomenu
znám jména jenom těch zlatovlasých

nevím kterého dne
nebe zmizelo
vím ale že předtím
přišla tam nahoru
bledá lidská žena

dnes bych byla ráda
kdyby mi jednoho dne nedošlo
co se mi vlastně tenkrát zdálo
protože

narozdíl od ní mně se to nikdy nepovedlo
dojít až tam
sundat si halenku a do zad si nechat
vytetovat křídla
na třešeň pověsit kabelku a
čau zlato

já jsem
jen ta za tímhle příběhem
lístky jsou na mě drahý
a na žádný hry
prostě nevěřim
ani na anděla
ani v zrcadlení pohádek
v reálném životě

ale bylo by krásný
moct tam znova přijít
usmát se
a do objetí dát tu
stejnou sílu
co jsme měli
prostě
jen my dva

čtvrtek 27. září 2018

jsou ještě jiné básně

jsou ještě jiné básně
než ty co naleštěné vídáme
v galeriích mrtvých básníků
jsou básně nenapsané
ty z chvil
kdy bylo třeba amputovat cit
protože bylo třeba přežít

básně v nichž si uvědomili
že jejich protivníkem
byly lopatky mlýnů
a jejich nadějí
fata morgana
kdy jim došlo že na té lásce
pro kterou chtěli umřít
nezáleží

jsou básně o tom že zamilovanost je jen
leklá ryba pohozená na nárožích
která ve chvíli kdy jde o život
páchne a tlí
protože
nikdy nebyla láskou
jenomže nikde si je nepřečtete

jsou rozmazané
ukryté pod sklenicí
aby nešlo spatřit
ubohost života básníků opitých múzou

jsou básně kdy bylo třeba se modlit
a před propadem do tmy
chytit se za tolik odmítanou ruku
anebo aspoň za kandelábr lampy
která v té chvíli byla víc
než všechny krásné dívky na světě

jsou to
škaredé básně a proto je nikdo nepsal
protože lež

ač tak nepraktická
byla přecejen
krásnější