Znova

Říkám si, že spíš než Zvolna by se to tady mělo jmenovat Znova.

Často, když začínám nový článek, mám pocit, že všechno, co jsem doteď napsala, bylo špatně.

Mám strašnou chuť všechno hodit do koše a začít znova.

Kdyby to tak bylo jenom na blogu, byla by to paráda.

Ale mám to tak ve všem. Ráno, když vstávám, často si přeju, aby tohle bylo první ráno. První ráno v mém životě. Abych měla duši čistou jako právě napadlý sníh. Aby všechny ty chyby, selhání, nedorozumění a omyly zmizely a (hlavně!) už se nevracely. A hádám, že asi nejsem sama, kdo to tak má.

Já totiž nejsem polovičatý člověk. Nedokážu říct něco jako: přijímám se taková, jaká jsem, se všema chybama... a současně prahnout po tom taková nebýt.

A tak se taková, jaká jsem, nepřijímám.

A z toho plynou problémy.

Když nedokážu přijmout, že na internetu visí moje texty, který jsou špatný, nabízí se možnost smazat blog a založit si jiný. A já najednou bůhvíproč cítím, že zakládat si blog pokaždé, když mám tenhle pocit, je hloupost. To už bych dneska měla blogů třeba tisíc nebo tak.

A když to vztáhnu na celý život, tam to vnímám podobně. Udělat za minulostí tlustou čáru mi vždycky přišlo tak nějak nefér. Byla jsem to přece tenkrát já, nemůžu to smazat. Nebo... ano, můžu, ale měla bych si přitom asi uvědomit, že stejně tak, jako dnes mažu včerejšek, budu zítra mazat dnešek. A takový život snad ani nemůže zůstat smysluplný.

Blog jsem si smazala hodněkrát. Tlustou čáru jsem si přála udělat mockrát.

Věřila jsem, že mi to pomůže být lepší a spokojenější.

Dneska si myslím, že jsem ale přehlédla jednu možnost, dneska mám pocit, že se celá ta věc dá udělat líp.

Svou minulost nemusí člověk jen přijmout a vláčet ji s sebou jako přítěž, nebo ji odmítnout a vyjít vstříc další deziluzi. Může ji taky dát Bohu.

Bůh ji totiž dokáže přijmout, dokáže přijmout, jací jsme a současně toužit po tom, abychom byli lepší. V něm se tyhle dvě věci nevyruší. Protože Bůh zvládá paradoxy.

A tak se to snažím naučit.

Snažím se naučit všechno, co dělám, nechávat za sebou jednou provždy.

S úlevou, že už se k tomu nebudu muset vracet.

S potěšením, že dnes nejsem na začátku, že jsem ušla už pořádný kus cesty.

S důvěrou v to, že tu moji křivolakou cestu dokáže Bůh narovnat.

Samozřejmě bych si přála, aby každé moje slovo bylo na správném místě. Chtěla bych psát jako pánbůh, tak, že by se to četlo samo. Chtěla bych psát do knih, o které by se v knihkupectvích strhovaly rvačky (už jen ta představa!). Jenomže... tak to nefunguje. Zvykám si na to, že pokud chci být skutečně spisovatelkou, musím počítat s tím, že to, co po sobě budu na papíře nechávat, nebude nikdy zrovna nejlepší práce. Musím se přestat ohlížet, jestli jsem náhodou něco neřekla špatně.

Musím psát srozuměna s tím, že stopy, které za sebou v písku nechávám, jsou křivé a nevzhledné a nevypovídají o své majitelce nic tak skvělého, jak bych si přála. Protože o ty stopy přece nejde. Jde o směr, kterým jdou. 

To, co chci říct, musí být stále přede mnou jako nedosažitelná, vzdálená meta.

A stejně jako v pohádkách se ani já nesmím ohlédnout.

Přání

Dneska ráno se mi zdálo o tom, že jsem na polární expedici. Potkala jsem tam milýho vysokýho blonďáka. No. 
Ne zrovna pravděpodobný.
Každopádně to, že se mi v hlavě objevila možnost, že bych se účastnila polární expedice, asi znamená, že jsem se ještě úplně neodnaučila snít.


Nedávno jsem si začala psát svoje přání do svýho papírovýho deníku.
Mám tam, co si přeju pro sebe a co pro ostatní, co pro svět. Všechno to sepsat mi přineslo velkou úlevu.

Zjistila jsem totiž, že v mém seznamu tvoří absolutní většinu věci, které nedokážu nijak ovlivnit.
Díky tomu víc vnímám, že nemá cenu snažit se vypustit duši pro to málo, co člověk na světě udělat dokáže. Má cenu samozřejmě pracovat naplno, ale nemá cenu se přepínat, frustrovat, snažit se zachraňovat svět. Protože to, co na světě děláme, je jen malá část toho, co si přejeme, aby se stalo, vždycky. A možná právě to je důvod, proč Bohu záleží na modlitbách. Možná si z celého srdce přeje poslouchat naše přání a pracovat na nich. Možná ho baví právě to, že si přejeme vždycky víc, než jsme schopní a dokážeme. A těší ho, když mu ty svoje přání šeptáme před spaním.

Taky mě tak nějak uklidňuje, že v mojí mysli se toho odehrává víc než na mojí denní fyzicky omezené bázi. Že můžu být svobodná od svojí denní omezenosti.
Můžu myslet ve velkém, i když toho dokážu málo.
A není to zbytečné, podle toho, čemu věřím, není.

Pak mám ale ještě jinej druh přání.
Věci, pro který bych chtěla taky něco udělat, aby se staly.


A ty si motivačně napíšu sem, ha.

Zvládnout na první pokus zkoušku z umělé inteligence a zkoušku ze slavistiky. 

Vyrobit si lightbox a naučit se animovat.

Začít prodávat svoje ilustrace.

Napsat skvělou závěrečnou práci.

Vybrat si správně navazující obor a zvládnout přijímačky.

Na chvíli odjet načerpat energii někam do zahraničí.

Sepsat manuál ke korekturám.

Dozvědět se víc o evropské historii. 

Věnovat se čtenářskému kroužku.

Otevřít se potkávání nových lidí.

(Nedělám si iluze, že tohle někoho zajímá :) Píšu si to sem úplně sobecky. To já to potřebuju vykřikovat do světa, aby mi bylo snazší toho dostát.)

/Btw. při sepisování svých přání jsem se zase inspirovala knížkou Skutečně sama sebou od Stasi Eldredge. Už je mi to trochu blbý psát, odkazuju se na Eldredgovi až moc často. Jak někde objevím něco lepšího, dám vědět :)
 

Kotě

Máme doma kotě.

Od mamčiny kolegyně, která odletěla na Vánoce do teplých krajů.

Na deset dní. 

Dneska je den šestý. Pro mě teda den čtvrtý, protože do neděle jsem si užívala samoty v horách. 

Všem už nám jde na nervy. 

Je prostě strašně, strašně živý, strašně, strašně neposlušný a strašně a strašně nesoudný v tom, který kousnutí ještě je z legrace, a který už ne. 

Můj kocour Artuš se k tomu staví jako největší morous a ignorant, což mě po těch letech asi nemělo překvapit, ale trošku přecejen překvapilo. Jakmile kotě vidí, otráveně odchází a dokonce i žadoní, aby směl jít do zimy na zahradu, což normálně nikdy nedělá. A taky před jeho dotěrností utíká, což je fakt divný, protože je minimálně dvakrát tak velkej. Je to prostě hrozně líná kočka, na Vánoce dostane uháčkovanýho hada s rolničkou a začne cvičit. 

(Úplně to vidím: já budu poskakovat s hadem a rolničkou v ruce, Artuš bude otráveně přihlížet a když mu začne připadat, že na to, aby se dobře vyspal, už dělám moc hluku, tak odejde... a jakmile si ho budu chtít pohladit, za trest mě pokousá... vlastně proto ho mám asi tak ráda. Artuš mi nešel na nervy nikdy. Celý kouzlo našeho vztahu je v tom, že si toho druhýho zrovna moc nevšímáme. Dokud jeden z nás nemá natržený ucho nebo nebrečí na záchodě, tan druhej klidně spí nebo lítá po všech čertech. A oba hodně rádi spíme i lítáme po všech čertech.)

Každopádně kotě je to, co mi znemožňuje psát. Protože večer spává u mě. Nikdo jinej ho totiž v pokoji mít nechce a nikomu jinýmu nevadí zavřít kotě do koupelny velký jen o trošku víc než metr čtvereční a nechat ho tam mňoukat. Mně to vadí, takže jsem vyhrála. Spím s šátkem uvázaným přes oči a když mě podesáté podrápe, abych si ho začala všímat, obvykle ho dám taky na chvilku do koupelny, aby ho to přešlo.

//Vždycky jsem si myslela, že až začnu psát na blog o svých vztazích s kočkama, rozsvítí se mi někde nějaká varovná kontrolka nebo tak něco. A nic.


Kromě kotěte...
ta letmá zmínka o háčkování byla velice významná!
Naučila jsem se to, po letech marných pokusů, ve Skautském institutu. Háčkovali jsme chobotničky pro nedonošený miminka, kterým pomáhají cítit se líp a nevytahovat si hadičky. (Můžete taky: https://www.nedoklubko.cz/chobotnicky/ - Zvládla jsem to i já a já neumim ani loďák, jsem prostě absolutní antitalent na cokoli, co souvisí s provázkem.)

Jinak peču, kreslím vánoční přání a dívám se na večerníčky s Edudantem a Francimorem, protože mi to výtvarně přijde hrozně inspirativní. Taky chodím na hodiny spirituální teologie a mám spoustu plánů, tyhle věci se prostě nemění. Akorát mám čím dál větší strach, že ty plány nikdy nebudu schopná zrealizovat, protože já jsem prostě ta holka, která tráví bezesný noci kvůli cizím koťatům a peče cukroví.

Artuš by vám řekl, co si o tom myslí.

Se sestrou, která obětavě věší záclony :)

Buddhismus

Půl roku jsem chodila na hodiny buddhismu. 

Bylo to v angličtině, učila to Slovenka, která je buddhistkou už 15 let a strávila část života v Japonsku. Tahle. 

Inteligentní, vtipná, velmi dobrá přednášející.

Po každé přednášce následovalo množství dotazů, nikdo nespěchal, aby odešel. 

Po mnoha stránkách to předčilo moje očekávání.

Předně se mi líbilo, že to byla naprosto přiznaná agitka. Už na první hodině se řeklo, že se bude meditovat a hned na druhé jsme meditovali. Přednášející navíc dávala nepokrytě najevo, že s buddhismem sympatizuje a snažila se vesměs všechno vysvětlovat v jeho prospěch. 

Ze začátku mi tenhle přístup nebyl úplně příjemný. Ale pak jsem zjistila, že to má svoje výhody. Jednak si přednášející nehrála na nezaujatou, když zaujatá byla. A pak - získala jsem pocit, že náboženství se nedá učit jinak - buď vidíte, jak uvažují jeho stoupenci, anebo si o tom vytváříte domněnky, protože to nevidíte. Lepší je podle mě jednoznačně vidět. Náboženství navíc nemůže dávat smysl jako samotný soubor historických faktů.

(Na druhou stranu. Nedokážu si představit, že by na vysoké škole mohla být hodina křesťanství, součástí které by byla i modlitba. Jsem přesvědčená o tom, že taková hodina by proběhla jednou a pak by ji stáhli pro nepřípustně neobjektivní hlásání jedné víry nebo něco podobného. Pokud vím, mnohé křesťanské programy učí dokonce ateisté a učí-li je křesťané, dávají si dobrý pozor, aby nic takového nedělali. Je to prostě nepoměr, který podle mě dost ukazuje, že s jakoukoli morální,  hodnotovou či náboženskou výchovou si ve školství stále nikdo moc neláme hlavu a ani si s ní neví rady.)

Noa. Proč vlastně jsem si kurz zapsala?

Nechodila jsem na buddhismus proto, že bych si hledala něco místo křesťanství. 

Spíš mi přišlo, že potřebuju tou svou vírou zase trochu otřást.

Přemýšlela jsem o tom během cesty na poslední hodinu.

A v souvislosti s tím, že buddhismus (a i křesťanství) přemýšlí v obrazech, mi taky na mysl přišel obraz.

Možná je víra jako strom.

Pokud s ním třesete pořád, nikdy se na něm nic neurodí. 

Všechno, čeho můžete docílit, je, že strom vytrhnete z kořenů.

Ale pokud s tím stromem nezatřesete nikdy, nedovolíte ani sebemenšímu vánku, aby se ho dotkl... riskujete, že jen málo včel ucítí vůni a strom opylují. A riskujete, že většina plodů spadne na zem až vlastní vahou, červivá, shnilá a k ničemu.

Třást je u víry podle mě užitečné až ve chvíli, kdy dáme prostor tomu, aby z ní nejdřív něco vyrostlo.

A pokud strom obstojí v zimě, zbaven plodů a listí, je to dobrý strom. V souvislosti s tím si myslím, že křesťanská víra může být takovým dobrým stromem - ale strašně moc to záleží na tom, jak se o ni člověk stará.

A co mi hodiny buddhismu daly?

Zjistila jsem, že to, co neznalí lidé na sociálních sítích tak často označují jako buddhismus, dost často s buddhismem nemá vůbec nic společného. Což aspoň pro mě na buddhismus vrhlo docela dobré světlo.

Zjistila jsem, že buddhismus v mnohém hovoří o stejných věcech jako křesťanství a navíc podobným způsobem jako křesťanství. Podle mě často filosoficky napadá na všechny čtyři proto, že v něm chybí skutečná lidská vášeň, láska a Bůh. Ale to nic nemění na tom, že je to velmi promyšlené učení, které se snaží dobrat pravé podstaty věcí.

Buddhismus také akcentuje některé důležité věci, které křesťané mají ve zvyku pomíjet, i když je jejich učení obsahuje taky. Možná bychom se mohli lecčemu přiučit.

Díky buddhismu jsem paradoxně pochopila význam křesťanské zpovědi.

A v mojí hlavě asi už navždy zůstane přísloví no mud no lotus. 

(Aby to nezůstalo tak růžový. Zjistila jsem, že buddhismus má taky svoje skandály a rozhodně neplatí, že buddhisté nikdy násilím nikoho neobraceli na svou víru. 

A point č. 2: došlo mi, odkud čerpal Charles Manson většinu látky ke svým vězeňským promluvám... většina myšlenek, kterými se ohání a za něž je dodnes obdivován, se dá najít v buddhistických textech. Není to černobílé, jméno Ježíš také párkrát zaznělo... každopádně křesťanské myšlenky se mu do jeho řeči integrovat nepodařilo. Buddhistické ano.
Jinak: znám Mansona, protože jsem četla kdysi detektivku Spící panna, která je o sektách a je Mansonem inspirovaná. Z různých důvodů se pro mě Manson stal jakousi noční můrou, obrazem člověka, který vládne nesmírným charismatem a používá ho ke zlu... a mým osobním důkazem pro to, že éra hippies měla nesmírný potenciál tyhle lidi produkovat.)

Falling slowly

Když kamarádi řešili tombolu na hody, přišlo mi hrozně vtipný říct, 

že jim nakreslím "motivační obrázek na WC". 

(Po zhlédnutí pár Kovyho videí mi tenhle můj smysl pro humor hodně připomíná všechny ty lidi z televize Nova apod., na který on jen kulí oči s výrazem "to není možný".)

Takže tohle je to veledílo, který jsem samozřejmě dělala až ten den, horečně vzpomínajíc na to, jak jsem kdesi v Rakousku jednou kreslila vodopád. 

Celou dobu vzniku jsem obrázek chtěla typicky vyhodit a nakonec mi jen investice do rámečku zabránila to skutečně udělat. Bylo to způsobený výběrem pro mě celkem obtížné techniky - aby se ta voda na obrázku leskla, dělala jsem ji klovatinou, se kterou mi to pak moc nešlo. A pak jsem se samozřejmě vůbec rozměrově netrefila do toho rámečku.

Ale radost to nakonec snad udělalo, tak si svoje komplexy 

z nedosahování vlastních ideálů můžu nechat na jindy. 

Jinak celej ten večer se zapsal do historie něčím úplně jiným, konkrétně tím, že jsem asi nejdýl v životě čekala na to, až přijede státní policie. No, byli milí. K ránu jsem pak přemýšlela o tom, jak to udělat, abych i já mohla být policistkou (a potkávala takovýhle chlapy denně), i když neumím dělat kliky.

Na nic jsem nepřišla.

Doufám, že tohle bude jedna z těch věcí, který mi život tak nějak přivane sám.

Prázdno

Když potřebuju přemýšlet, chodím do polí.

Široký obzor, nečlenitá krajina, kde oči nic nepoutá a neruší - právě tohle mají společné pole, pouště a někdy tady myslím i na Orkovu Antarktidu. Do pouští odcházeli vždycky Židé, kteří se chtěli potkat s Bohem.

A teď, když je krajina čerstvě zapadlá sněhem a pomalu se stmívá, se i já jdu ptát.

V posledním asi roce jsem měla v životě volno. Prázdno. Můj život se v mnohém podobal zdejší rovné, fádní krajině. Potkávala jsem málo lidí a nebyla jsem společensky aktivní. Nakonec jsem přestala i přispívat na sociální sítě.

Potřebovala jsem to. I když nemůžu říct, že by mi to vždycky vyhovovalo. Potřebovala jsem si rozmyslet, co vlastně v životě chci dál dělat. Spousta věcí pro mě totiž skončila. A já jsem ty nové chtěla začít s větší rozvahou.

A co skončilo?

Především skončila některá moje přátelství. Řada z těch, o kterých jsem myslela, že budou trvat na věky, pomalu vyšuměla, řada se utla někde v polovině, aniž bych měla (z různých důvodů) sílu pokračovat. 

Upřímně řečeno. Těžko ve svém životě hledám něco, co jsem nesla hůř. 

Ničeho si totiž tak necením jako přátelství. Je to pro mě něco, v čem jsem rozhodně nechtěla selhat.
(A možná právě proto...)

Právě to se stalo.

A úplně mě to připravilo o chuť se s někým dalším seznamovat. Začínat znovu. 

Abych si vyčistila hlavu, odjela jsem na samotu. Zpětně si myslím, že to byl asi nejlepší nápad, jaký jsem mohla dostat. Poznala jsem tady víc sama sebe. Zjistila jsem, že je úplně v pohodě, když jsem sama. Že můžu prožít život radostně a smysluplně i bez blízkého kontaktu s lidmi. A paradoxně právě tohle mi znova pomohlo otevřít se vztahům, přestat se bát lidí.

Další krok byl, že jsem přijala skutečnost, že přátelství je něco, co může skončit a není na tom nic špatného. (V tom mi hodně pomohla knížka "Skutečně sama sebou" od Stasi Eldredge.) Lidé se mění. Proto se mění i vztahy. Je dobře umět nechat lidi jít. 

Neznamená to přestat je mít rád. Znamená to dát jim svobodu.

Pořád jsem si ale vyčítala chyby, které jsem v některých svých přátelstvích udělala. Měla jsem je před očima prakticky permanentně. Stále jsem myslela na to, jak jsem se měla ideálně chovat a jak strašně se mi to nepovedlo. Nenáviděla jsem se za to, jak moc se reálná verze mně lišila od té ideální. Nenáviděla jsem se za to, jak to všechno nakonec dopadlo.

Na jednu věc jsem ale zapomněla. 

V době, kdy jsem se všech těch chyb dopustila, jsem jednala podle svého nejlepšího svědomí. 

Problém byl, že moje svědomí v té době nefungovalo úplně spolehlivě, protože jsem byla daleko od Boha. Ale. Nic jsem neudělala schválně špatně. Snažila jsem se ze všech sil nikomu kolem sebe neublížit. Chovala jsem se sice hodně hloupě (což vedlo k tomu, že jsem v prvé řadě ublížila sama sobě) a někdy i hodně sobecky, ale nebyla jsem vědomě zlá.

Až teď, na šeřícím se poli, jsem zjistila, že Bůh to ví. Že Bůh neposuzuje nic z toho, co jsem udělala, podle toho, jak moc se to liší od ideálního chování. Rozumí mi, ví, co jsem cítila a proč jsem tak jednala. Ví dokonce i to, že jsem nechtěla udělat nic zlého.

(...)neboť není nic zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude poznáno.  

(Mt 10, 26)

-- Nejde o to, že bych se bála "Božího soudu" . Jde o to, že jsem se bála, že mi Bůh nerozumí, což hodně pokazilo můj vztah k němu.

(Pokud jde o to, co se všechno stalo, bylo by to komplikované vysvětlit a ani o tom zatím nejsem schopná mluvit. V podstatě jde o to, že jsem se dostala do situace, kdy jsem se rozhodovala, jestli udělám pro jednoho člověka něco takového rázu, že už nebudu schopná s ním mluvit - protože mám  svou ješitnost -, což bude znamenat, že opustím i všechny naše společné kamarády. A nakonec jsem se, ve jménu přísloví o tom, že raději opustím devadesát devět než abych zradila jednoho, rozhodla všechny hodit přes palubu a udělat to, co jsem pro toho jednoho udělat chtěla. Trochu jsem doufala, že... mi to někdo z nich nedovolí, že bude usilovat o to, abychom přátelé zůstali. Ale nestalo se to. S odstupem času vím, že kdybych byla moudřejší, vůbec bych se do podobné situace nedostala. Jenže já jsem právě moudřejší nebyla.)

Ale zpátky. 

V poslední době jsem si začala hodně silně uvědomovat, že moje samota a nečinnost nemůže trvat věčně. Nejsem možná nejspolečenštější, ale přesto mi vztahy s lidmi přinášejí velkou radost, o kterou se nechci (a snad ani nemám) dál připravovat.

Jelikož jsem se alespoň v něčem poučila (snad), nechtěla jsem vyrazit jen tak nazdařbůh - a strávit další roky života něčím, co bude muset zase nešťastně skončit.

Ztratila jsem schopnost pouštět se do jakékoli věci po hlavě a bez rozmyšlení.

A přemýšlela jsem, co teda budu vlastně dělat. Co bude dál.
A poprvé v životě jsem dala slovo Bohu. A netrvala jsem paličatě na svém. 

Celou dobu jsem byla přesvědčená o tom, že dál budu především psát. Nakonec si ale myslím, že to tak nebude.

Psaní článků o křesťanství na můj blog i-Vinice mě úplně vyčerpalo. Psala jsem totiž většinou argumentace, jakési diskusní články o základech křesťanství, a to mě velmi záhy začalo ubíjet. Sama totiž nejsem schopná dialog, potažmo argumentaci, vystavět tak dobře, jako někteří spisovatelé - Chesterton, Lewis, ... Musela jsem tedy čerpat od nich. Což strašně upozadilo moji vlastní kreativitu a svobodu v psaní, vnuklo mi to pocit, že nejsem schopná vytvořit nic nového a dobrého sama, že musím věčně jen psát rešerše. Jako poměrně kreativního člověka mě to nakonec začalo tak frustrovat, že jsem psát přestala. Ostatně to potvrdilo mou předchozí teorii, že chci-li psát o křesťanství, potřebuju k tomu někoho, kdo by mě v tom vedl, osobně si myslím, že muže. Ve chvíli, kdy vedu sama sebe a sama musím logicky a analyticky uvažovat, už nedokážu být současně kreativní a svobodná. -- Na začátku jsem k psaní Vinice sice přizvala mužů hned několik, ale tady se zase ukázalo, že i am just a lonely freak on my own planet. Nikdo se mnou moji vášeň pro boření mýtů a hájení křesťanství nesdílel. Nikdo necítil krizi v duchovním rozvoji lidí tak silně jako já a nikdo ji nevnímal jako prvotní příčinu problémů, které naše společnost má.

A psaní prózy pro mě po desítkách pokusů taky skončilo. 

Prostě mi to nejde.

Uprostřed polí jsem dospěla k rozhodnutí, že se začnu věnovat naplno (do školy chodit nepřestanu :)) vizuální tvorbě a přestanu psát. Člověk nemůže mít všechno, musí si vybrat svou cestu.

Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7, 14)

Znavila ses množstvím svých cest, a neřeklas: ‚Nemá to význam.‘ (Iz 58, 10)

 

Z literatury budu vždycky čerpat inspiraci a vždycky se budu snažit upozorňovat na to, že číst je důležitý.  Ale nebudu psát, rozhodně ne ve stávajícím rozsahu.

Jsem přesvědčená, že moje cesta vede jinudy.

Potvrzuje mi to i to, že se mi začaly dít neuvěřitelné věci.
Zázraky, ve které jsem nedoufala.
V den, kdy jsem začala toužit po tom, chodit do čtenářského kroužku, se mi naskytla příležitost ho s pár lidmi založit. V den, kdy jsem s velkými rozpaky (z toho, že se chystám dělat něco, co jsem vůbec nikdy nedělala), hledala, jak se naučit vytvářet animace, jedna moje známá zveřejnila animaci, kterou se naučila dělat na kurzu přímo v Brně. Nebylo nic jednoduššího než se zeptat - a navíc jsem obdržela opravdu nadstandardně pečlivou odpověď s popisem hned několika alternativ a doporučením kurzu.

Některé věci, které jsem si přála, se zatím nesplnily. Moje vztahy s lidma, které jsem opustila, se neobnovily a já k tomu nemám sílu. Už si to nevyčítám. Možná jsem potřebovala zažít, že jsem slabá, abych si o sobě nenalhávala, že všechno zvládnu. Nevím. Věci, které se mi dějí, chápu většinou až velice zpětně.

Myslím, že moje období prázdna zase na nějaký čas skončí.
Těším se.

(Btw vlastně nevím jestli tenhle článek může někomu k něčemu být. Je hodně o mně. Ale třeba.)