... a šáteček

Už nevím, co víc bych mohla udělat. A mám vlastně i trochu radost, že mi konečně došly síly. Na to psát, na to vymýšlet další a další věci, co by snad mohly být užitečný. Konečně. Ráda bych si odpustila veškerý teatrální projevy, mám k nim odpor. Ale mám prostě nutkání něco říct v souvislosti s tím, že jsem vzdala svoje několikaletý snahy, aby bylo jasný, že jsem se nepřestala snažit proto, že jsem třeba... jánevím odjela někam na Hawai, kde si teď v slastném zapomnění piju koktejlíky.

Psala jsem a kreslila, plánovala jsem spoustu dalších věcí a dokonce haha... mohla bych se přihlásit i k autorství básně na nejmenované zdi. :)
Kreslit nepřestanu.
Ale už nemám sílu dál říkat, že existuje někdo, kdo má rád víc než já a umí mít rád líp.
Možná jsem o Bohu nikdy veřejně mluvit neměla. Ale nemohla jsem si pomoct.
Denně vidím, jak jsou lidi kolem prázdní, jak vysávají druhý, protože se necítí dost milovaní. Lidský srdce je totiž hlubší než se zdá a naplnit ho může jen Bůh.

Znám to z vlastní zkušenosti. Vlastně si to uvědomuju den ode dne víc.

Čím bližší mi je člověk, kterej je takhle prázdnej, tím je to horší. Mám pocit, že bych měla něco dělat, ale za celej život jsem se vlastně pořádně nezjistila co. 

Jak zachraňovat, když někdo fyzicky zkolabuje, vím. 

Psychický kolapsy jen dál lidem zhoršuju.

Čím víc nesmyslů pak řeknu, tím větší mám výčitky. 

A čím víc se snažím nějak to napravit, tím horší to je.
A přesto... bych prostě nedokázala jen stát opodál a přihlížet.

Chtěla bych se jednou probudit a začít úplně znova. Spoustu lidí bych chtěla potkat znova a chovat se k nim jinak, líp. Chtěla bych se nemuset přitom omlouvat za věci, který jsem myslela dobře a přitom vyzněly jinak - kdybych se totiž i za tohle omluvila, asi by mi mezi prsty proklouzla ta stěžejní část sebeúcty, který není rozumný se vzdávat.
Ale v takový probuzení už nevěřím.

Dá se vlastně říct, že pokud jde o víru,  nikdy jsem nijak excelentní nebyla.
I ve mně je obrovskej kus agnostika, víru mám křehkou, musím o ni každej den bojovat.

Pomáhá mi říkat si, že Bůh zůstává ve skrytosti, aby neovlivňoval to, jestli se pro něj rozhodneme, nebo ne, po racionální stránce. Chce, abychom se rozhodli srdcem, ne hlavou.

Je tu dost světla pro ty, kteří chtějí spatřit Boha, a dostatek tmy pro ty, kdo mají jiná přání.

Ale i tak mi čím dál častěji připadá, že je kolem víc tmy, než snesu. Když jsem byla v neděli na chválách, zas jsem z toho byla akorát smutná. Protože lidi, se kterýma bych si tam přála být, tam nikdy ani nevkročí.

I když kdo ví, kdybych byla statečnější, byla bych možná vyslána k obraně beznadějnějších pozic. 
Ts, a jakých asi, mám chuť dodat. Většina lidí z církve ven neudělá ani krok, aby se nedostali na nějakou trochu beznadějnější pozici a já jsem celou dobu byla venku.

Potkala jsem lidi, kteří brali drogy, lidi, kteří se zabývali magií... a naopak lidi, kteří ve vědomí vlastní svatosti byli lhostejní a nic pro ty druhé neudělali... 

Lidi jsou těmi, ve které jsem přestala věřit. Ne Bůh.

https://www.youtube.com/watch?time_continue=4&v=olyuEcjZtIs 

Svoboda

Umět dát lidem kolem sebe svobodu je podle mě jedna z nejobtížnějších (a současně nejpotřebnějších) věcí. A i když se to snažím učit, musím říct, že to pořád moc neumím.

A "moc neumím" je slabý vyjádření. Spíš to umím jen o chlup víc než vůbec.

Vlastně dělám buď to, že se snažím držet se od lidí dál, předstírám, že mě nějak zvlášť nezajímají a jsem úplně v pohodě i bez nich... anebo se snažím všema možnýma způsobama dávat najevo, jak jsou pro mě důležití (a otázku, nakolik to dělám jen pro to, aby jim bylo jasný, že to já jsem důležitá pro ně, se bojím jen vyslovit).

Obojí je stejně děsivý.

Někdy mi přijde, že jen dokola přebíhám z jednoho špatnýho extrému do druhýho.

A čím dál víc si myslím, že správně není jen dělat nějakej kompromis mezi dvěma špatnýma extrémama. K tomu, abych to dělala správně musím úplně změnit přístup.

Jenže... jak? Co je ten správnej přístup? (A to nejsou řečnický otázky, já to fakt nevím.)

Minulej rok jsem sama sebe přesvědčila, že nesmím nikdy v životě nikomu věřit a na nikoho se spoléhat, jenom na Boha. Prostě: nic od nikoho nečekat.

A krátce potom jsem zjistila, že je to blbost.

Vždyť i já sama si přeju, aby mi lidi věřili a spoléhali na mě, i já si přeju aby ode mě čekali něco dobrýho, měla bych se k nim tedy chovat stejně - věřit a spoléhat a čekat od nich to nejlepší.

Celej háček byl vlastně asi v tom, že jsem dohromady spletla dvě slova: nesmím a nemusím.

Teď si myslím, že správně to má být tak, že: nemusím nikomu věřit a nemusím na nikoho spoléhat - a přesto můžu prožít naplněnej život.

Nemusím.  
Nemusím mít kamarády. Nemusím mít přítele. Nemusím.

To uvědomění si, že nemusím, pro mě byla obrovská úleva.

Vždycky předtím jsem svou hodnotu zakládala na tom, jestli mám kamarády, na tom, jestli jsem pro někoho důležitá, na tom, jestli mě někdo miluje, někomu se líbím.

Zjištění, že v tomhle moje hodnota není, že pro Boha jsem pořád stejně důležitá ať už jsem obklopená milujícíma lidma, nebo ne, považuju za jedno z nejdůležitějších v životě.

Přestala jsem se na lidi věšet jako velký závaží vyžadující pozornost.

Nicméně přestat něco dělat špatně ještě není úplná výhra.

Je potřeba taky začít to dělat dobře.

A já upřímně netuším jak, právě proto, že jsem to skoro celej život dělala špatně. V téhle oblasti je hledání pozitivních vzorů hrozně těžký.

A tak váhám.

Váhám a nějak nespěchám navazovat nový vztahy, poznávat nový lidi a objevovat nějakej novej kolektiv. Víc než kdy dřív přemýšlím o tom, jaký vztahy, jakej kolektiv, jaký lidi by to měli být.

Nechci někoho poznat jen proto, abych ho musela zase opustit - ať už kvůli nedostatku času, odlišným hodnotám nebo nedostatku porozumění.

Myslím, že to váhání je pro mě teď prostě správně.

Celej život jsem byla ve vztazích k lidem až přehnaně iniciativní.

Rozhodně jsem nebyla typ sedávej, panenko, v koutě.

Teď si na světě hledám ten svůj kout. Snažím se ho vytvářet.

Tvorba pro mě je svým způsobem taky realizace vztahu/vztahů, byť v trochu jiný rovině. Vím, že oslovím lidi, kterým je to, co dělám, blízký a ty, kterým to blízký není, naopak neoslovím. Je to prostě strašně bezpečnej způsob vztahování se k lidem, bez rizika nedorozumění. A dokážu si klidně představit, že vztahy budu realizovat především v téhle rovině. Protože nemusím. Nemusím nic víc pro to, abych byla šťastná a spokojená.

Všechno, co je navíc, je prostě bonus. 

Každý setkání, každá chvilka, kdy jsem s někým na stejné vlně.

Nevypadá to, že by to souviselo, ale nedávno jsem byla v Žabovřeskách a měla jsem tam chvilku času - přijela jsem trochu předčasně za kamarádkou, kterou jsem měla česat na ples.

A tak jsem si sedla na lavičku na Burianově náměstí, dívala jsem se na malej bílej kostel, rozcuchanou vrbu před ním a azurově modrou oblohu zbrázděnou drahami letadel.

V Žabovřeskách je prostě takovej zvláštní klid. Možná je to tím, že tam ve vilkách žijou lidi, kteří ještě nezapomněli na kulturu a na knížky; lidi, kteří nevidí všechen smysl v penězích a v kariéře - i když třeba jen proto, že obojí už mají nebo to aspoň měli jejich rodiče.

A řekla jsem si, že až dostuduju nebo až budu mít prostě nějakou dobrou práci, která mě uživí a nebude mě ubíjet (a já pořád věřím, že takovou práci jednou mít budu), budu tady bydlet. Budu chodit na procházky do místního lesa a malovat obrazy.

A všechno, co bude navíc, je bonus. Když se to tak vezme, i mít dobrou práci a vlastní byt je bonus, dá se žít bez toho a dá se bez toho žít dobře.

Vlastně mě napadá, že úplně největší umění je nečekat toho příliš ani od Boha. Říct nejen sobě, že víc nemusím, ale říct to i jemu.
Aspoň na chvilku spolknout všechny modlitby za lepší to a to a říct, že pokud jde o mě, takhle to už stačí, že pokud jde o mě, mám všeho dost a nic nepostrádám.
Ono totiž možná to největší, co může Bůh člověku do rukou vložit, jsou právě ruce, jeho vlastní ruce. A já si příliš často místo nich přeju dostat něco jinýho.

CityHouse.

CityHouse je křesťanská církev.

Dostala jsem se tam úplně náhodou, začalo to vlastně tak, že jsem jela s nějakým pastorem a jeho ženou ve vlaku. Dlouho jsem nepotkala skvělejší pár. Byli... prostě úplně obyčejní, působili tak, skromně, všedně. A přitom vůbec obyčejní nebyli. Chovali se k sobě navzájem strašně pozorně. A uměli anglicky líp než já, což u lidí 60+ není úplně standard, ta paní si hrála hry na tabletu (!) a ten pán si četl nachystané kázání.

Pak jsem strávila pár dní na chalupě, nakonec jsem se ale rozhodla, že se vrátím do Brna o týden dřív než jsem měla v plánu, kvůli podezření na otravu oxidem uhelnatým (ehm).

V souvislosti s tím milým párem (a dalšími věcmi) jsem si ještě ve vlaku na zpáteční cestě vygooglila pár protestantských církví. Vzpomněla jsem si, že už jsem hodně slyšela o CityHouse a jejich stránky se mi líbily tak, že jsem si řekla, že bych se tam mohla jít podívat.

A tak jsem, se skeptickým očekáváním, že tam zase "budou mít pořád ruce nahoře", vyrazila.

A stálo to za to. Jsem vděčná.

Bylo to vlastně poprvé, co mi chvály přišly nenásilný, bez všech těch manipulací kolem (a ruce nahoře tam měla jedna holka, slovy: jedna. Zázrak.)
A taky mi přišlo, že je to vstřícná církev k nevěřícím, pochybujícím a vůbec. I ke katolíkům třeba.
Víc takových.

Prší déšť

Jeho květy mi každý jaro připomínají dobu, kdy jsem byla malá.

Na sídlišti ho rostly spousty. 

A my jsme se schovávali do příkopu v jeho stínu, mokří a urousaní jarem.

Vždycky v březnu se tam vracím, jen abych se ujistila, že od té doby vůbec nevyrostl. 

Zatím mě nikdy nezklamal.

Doufám, že ani já jeho.

Možná nějakej podloudnej zahradník rok co rok potají zkracuje jeho větve, co já vím.

Možná je to ten samej, co zkracuje ty moje.

Jen to hupkne

Ty největší poklady najdete na ulici.

Výraz jen to hupkne je jedním z nich. V celém znění: "to máš dvanáct, patnáct tisíc, jen to hupkne".

Původ: ulice Česká, 19. března 2019, Brno.

Hupkne. What a word!

Už asi týden si chci vyrobit bloček, kam si budu takovýhle jazykový zvláštnosti psát. Neměla bych s tím dál otálet. Až budu mít pár takových bločků plných, třeba si sednu a napíšu humoristickou knížku. Ze všeho nejvíc bych chtěla napsat humoristickou knížku.

Jako vážně.

Zkuste si někdy vážně zajít do knihkupectví a trochu se porozhlédnout v oddělení humor. Pochopíte, na co narážím. Vyčpělé vtipy, otrhaní strašáci nepovedeného sarkasmu, pachuť ironie...

Kdo si chce přečíst něco opravdu veselého, nakonec pravděpodobně skončí u Třech mužů ve člunu nebo u Saturnina, případně u něčeho od Wodehouse... za zmínku snad ještě stojí Slovácko sa súdí (aj nesúdí) a z knihovničky pro mládež příběhy Kopyta a Mňouka nebo Boříkovy patálie (obojí čtu pořád znova a s gustem). Dál nevím.

Vede mě to k přesvědčení, že napsat tragický román o osudové lásce je ve skutečnosti jen způsob, jak si to psaní pořádně zjednodušit. Ha. A možná prožít život jako tragický román je taky jen způsob, jak si to zjednodušit.

Je samozřejmě možný, že jediná kniha, kterou kdy napíšu, bude Zpracování frazeologismů pro databázi VerbaLex, ale čím déle to píšu, tím víc doufám, že to tak fakt nebude.

Nechci mít v příběhu svého života položku

"Jejím jediným literárním dílem byla bakalářská práce, obecně známá pod názvem Zpracování fraseologism, jelikož většina čtenářů tohoto velkolepého díla usnula už v polovině názvu."

Ale připouštím, že stát se to může.

V takovém případě pak možná za dalších padesát let najde jedna z mých neteří v mé pozůstalosti žlutý bloček s podivnou sbírkou úsloví. Dvakrát ho obrátí, jestli v něm nezůstala nějaká bankovka, a s tázavým výrazem podá sešitek jiné neteři. "Eh, to bude zase nějaká pitomost po tetě Bernadetě. Jako by nestačilo, že chovala ty kočky," vysloví se kriticky neteř a hodí sešit do koše.

Mé sebrané spisy posléze odkoupí některý výrobce recyklovaného toaletního papíru a když budu mít štěstí, vyjdou s broskvovou nebo mentolovou vůní.

Psaní zkrátka může být jen stěží neužitečné.

Aktuálně

pojďte dál, povídám
podávám kávu s rohlíčky
myslím na toho starého biskupa
co ve svých rukou přelomil chrám utahuji struny
tavím čokoládu a ptám se
je libo trochu šlehačky?

Reprezentativní úryvek z jedné mé starší "básně", hah. Každopádně - zase je to aktuální.

Psala jsem to, když Benedikt XVI. rezignoval na svou funkci (snad i proto, že už si připadal slabý řešit církevní skandály). A dnes jsou všechny noviny plné (nepravomocného, tj. ne ještě konečného) odsouzení kardinála Pella za zneužívání.

Je to jedna z těch věcí, ke které se dá stěží něco říct.

Nemá cenu obviňovat média, že tisíce kněží, kteří celý svůj život slouží lidem bez podobných provinění, se podobné medializace nedočkají nikdy. Nemá cenu se děsit toho, jak málo lidí je schopno rozlišit viníka od viny. Nemá ani cenu obviňovat ty, kdo si dál kupují odpustky nedělní návštěvou kostela a nemodlí se ani za kněze, ani za nikoho jiného.

Nemá cenu hledat další viníky tam, kde už jsme nalezli jednoho, neboť přicházelo jich jako kobylek, jich a jejich velbloudů bylo bezpočtu.

Možná je na místě spíš žasnout nad Boží láskou a důvěrou, kterou do nás vložil, když rozhodl, že zprávu o Něm si mezi sebou budou předávat... lidé.
Mohl se nechat zvěstovat anděly.

Místo toho si vybral nás, navzdory tomu, že my lidé jsme ho zabili už tenkrát a ještě mockrát to uděláme.

Absurdní.

A to je vlastně jeden z těch důvodů, proč věřím.

V Boha, kterej by nebyl blázen přese všechno zamilovanej do lidí bych nevěřila.

Takový Bůh by totiž nemohl být větší než to všechno.

Pro mě je to vlastně i taková další připomínka toho, že ideální církev neexistuje, stejně jako neexistuje ideální svět, ideální přátelství, ...
(Vzato v běžném smyslu slova. Podle evangelikálního pojetí neviditelnou Boží církev představují svatí tohoto světa všech denominací, to je tomu ideálu trochu blíž. Ale i svatí lidé chybují, takže ani to pořád není ideál. Kdyby ideální svět, církev, přátelství - kdyby to skutečně existovalo, bylo by možné věřit tomu, že Bůh se nachází přímo v nás, přímo ve světě, jaksi rozpuštěn - řečeno s teology: bylo by zřejmé, že Bůh je světu imanentní.)

S Ježíšem zůstalo pouhých dvanáct lidí, jeden z nich ho zradil, další zapřel, o tom, co dělali ostatní nevíme. A dnes to není lepší než tehdy.
Snad jen to kamení dnes už hážou i ti, kdo sami nejsou bez viny. Možná, že ti nejvíc.

Katolická církev dál trvá na tom, že celibát přináší více dobrého než špatného.
Podobně trvá i na tom, že člověk je schopen slibovat a schopen sliby dodržovat, že je schopen v těch nejdůležitějších věcech být svobodným pánem svého života a nedovolit (budoucím) okolnostem, aby ho v této jeho výsadě znesvobodnily a diktovaly mu, co bude dělat.
Narozdíl od ostatních církví také tato církev prostřednictvím celibátu tvrdí, že člověk nepotřebuje nic víc než Boží lásku, kterou má navždycky a bezpodmíněčně, pokud se jí sám nevzdá. (Populárnější je však názor, že člověk potřebuje všechno ostatní a Boží lásku ne.)

Trvá na tom, ačkoli se jí to často nevyplácí, ačkoli celý okolní svět to (byť s určitou hořkostí) popírá.
Můžeme se ptát proč. Ze všech teorií mi pořád připadá nejpravděpodobnější ta, že katolická církev tyto věci tvrdí proto, že věří, že jsou pravdivé - a i dnes je rozhodnutá se za tyto pravdy postavit, a to i ve chvílích, kdy se je bránit nevyplácí nebo to bolí.

A myslím, že za to ji vlastně svět nenávidí ze všeho nejvíc.

(Jinak daleko hlouběji o celibátu napsal papež Pavel VI.)

Na okraj

Zapomínám na všednosti. Na okrajové věci v životě, ohromné maličkosti, jak to nazval G. K. Chesterton. (Ano, zrovna tuhle jeho knížku bych si měla znovu přečíst. A mám to štěstí, že jsem zrovna v knihovně...)

Je jaro a já přemýšlím o tom, na kolik to asi vyjde za benzín při cestování karavanem.

Otázku na kolik asi vyjde karavan nechávám přísně stranou.

Nebude to tohle jaro. Tím se přece můžu zabývat až pak.

Ale chtěla bych to udělat - a pokud budu moct, tak to udělám. Možná v šestadvaceti, možná ve třiceti nebo v padesáti. Nikdy není příliš pozdě cestovat karavanem, ne?

Zatím ale nepřišel ten čas.

Sedím v knihovně a napravo i nalevo mám kupičky knih.

Před chvílí jsem se dozvěděla, že frazém slyšet trávu růst je z islandské Eddy. Bylo to jako potkat někoho známého na ulici nebo přijít domů. Islandskou Eddu přece znám, napsal ji Snorri Sturluson a kdysi jsem se jejími těžkopádnými verši probírala, ve snaze poznat severskou mytologii. Nezanechala na mě tenkrát žádnou stopu, takové knihy asi nelze s užitkem číst bez patřičné průpravy.

Ale teď, v lednu, jsem četla severskou mytologii převyprávěnou od Neila Gaimana - a nadchla mě.

Vyprávění o tajemném bohu Ódinovi, který se obětoval sám sobě a na bájném stromě Yggdrasilu devět dní visel s probodeným bokem - anebo poznávání Lokiho, zvláštního uchvacujícího zla, které dokáže konat dobré věci, pokud mu to zaručí, že bude hrát hlavní roli, že se o něm bude mluvit, že bude středem pozornosti všech. A nakonec apokalyptická báje o soumraku bohů. To všechno má své kouzlo, vzbuzuje to řadu otázek a dokáže to zprostředkovat onen dojem, jaký je podle mě zachycen ještě lépe v Bibli - že jde o něco víc, že ve skutečnosti probíhá bitva.

Ale zpátky.

Ještě předtím, než pojedu karavanem, bych chtěla namalovat do čajovny květinovou kolekci. Zbývají ještě tři obrázky. Až budou hotové, úhledně pověšené nad hlavami strávníků a nabádající: "Kup si mě, Bernadeta potřebuje mikrofon!"

budu se moct konečně pustit do tvorby animovaného filmu. Na ten taky potřebuju ten mikrofon.

A spoustu dalších věcí. Už jsem toho teda dost nasyslila.

A vůbec, vůbec nevím, jak to udělám.

Začala jsem tím, že jsem velký tlustý sešit, který mi věnovala při uklízení půdy paní K., opatřila nálepkou Scénář.

Tedy ještě předtím jsem kamaráda poprosila, aby mi vyrobil dřevěnou krabičku - na ruční animaci totiž potřebujete lightbox, krabičku, ve které se svítí a když na ni položíte papír, prosvítá.

Na youtube jsou návody, jak takovou krabičku zkonstruovat. Stačí mít dřevěnou bedýnku (mám), vyložit ji alobalem (dnes jsem koupila), dát do ní LEDpásky (bloudění v Hornbachu přineslo své výsledky, takže taky mám) a přikrýt plexisklem.

Ano, nemám plexisklo. Návštěvu místní skládky plánuju na zítřek.

Nejnáročnější fáze ale asi bude samotná počítačová animace. Za celej život jsem jen třikrát stříhala video, neanimovala jsem nikdy. Na animaci je navíc potřeba dobrej monitor a velká pevná paměť počítače, což haha. A mikrofon. A muž, kterej mi namluví mužský role. Proč.

Ale vlastně mě to na tom i baví. Je to takový... takový nepředvídatelný, podobně jako třeba ta cesta karavanem.

Nikdy nevíš, co bude za příští zatáčkou.

Slovy kolegyně ze zelárny, která měla při sekání zelných hlávek u pásu celej den perfektní make-up: nikdy nevíš, koho potkáš.

Je jaro a zatímco kreslím miniaturní broučky a listuju knihami o motýlech, abych našla tu správnou housenku pro další obraz, toužím po tom rozmáchnout se štětcem na formátu velkým jako zeď, ba jako všechny zdi a jediným tahem to všechno zbourat.

Řečeno způsobem píár Městské hromadné dopravy Brno: kdyby se sečetly všechny tahy štětcem, který jsem kdy udělala, dostali bychom cestu z Brna do Ústí nad Labem.

Jenže já jedu dál.

Až budu na kraji, vyměním karavan za obyčejnou maringotku.

A projdu se po obyčejné ale zcela ojedinělé louce, po kousku světa, kde není třeba psát dopisy, malovat obrazy a točit videa, protože všechno důležité už bylo řečeno. Dám si čaj a ve stínu stromů budu čekat zapadající slunce jako toho nejvznešenějšího návštěvníka.

Baletka

... s trošku přerostlou sukní.

mixed media 27 × 21,5 cm

No mud, no lotus

Kdysi dávno jsem si přečetla v nějaké knížce Anselma Grüna (asi Jak znovu najít radost), že bolest je potřeba do života přijmout, a ne se jí bránit, utíkat od ní a tvářit se, že neexistuje. 

Že jen pokud dojdeme až na dno, můžeme se od něj potom odrazit. 

Je potřeba "jen" věřit, že to jde, že z té nejhorší tmy se dá vykřesat světlo. 

Že z toho bahna plného ztracených nadějí a zklamání může vyrůst něco daleko krásnějšího, pokud těm nadějím ještě dáme šanci jinde a jinak.

Pokud to všechno nehodíme do koše.

Ten sebejistej tón si dovoluju jen proto, že to říkala už spousta lidí přede mnou.

A taky proto, že vlastně tohle mě donutilo kreslit.

 A vůbec zvednout se a něco dělat. Žít.

Bez bláta nerostou lekníny. 

akvarel, 18×38 cm

(Autorem přirovnání s leknínem je Thich Nhat Hanh, je to jedna z těch dobrých věcí, které jsem slyšela na hodinách buddhismu..)