Neviditelné příbuzenstvo

Už jsem si zvykla na to, že nejvíc inspirace vždycky přijde, když se jí nemám vůbec prostor věnovat. Možná, že někde na obláčku skutečně sedí nějaká múza a škodolibě bombarduje nápadama ty umělce, kteří místo, aby se věnovali umění, dělají ve škole zkoušky, píšou závěrečné práce nebo chodí do netvůrčího zaměstnání.

Já jsem o nápady nikdy neměla nouzi, naopak. Jsem většinou naprosto ztracená v zatraceně rychle plynoucí řece inspirace, absolutně nestíhám. Podle mě to nemá nic společnýho s talentem nebo něčím takovým. Ve chvíli, kdy se rozhodnete, že budete kráse naslouchat, smete vás jako smršť. Všechny ty myšlenky, který tráví na světě svůj čas nevyslyšeny, zapomenuty a odloženy si vás vyberou za osobního terapeuta. Začnete je potkávat častěji než Hercule Poirot zločiny. A co do naléhavosti takovýhle zhrzený myšlenky kolikrát vydají za celou svitu pozůstalých po ubohé zavražděné bábince - taky chtějí znát pravdu a chtějí ji znát dřív než uteče.

Jedním z celkem časově nenáročných ventilů, jak dát inspiraci průchod je pro mě psaní poezie.

Píšu volným veršem a moc se s tím necrcám, takže takhle se nápadů, emocí a obrazů můžu na nějakou tu chvilku zbavit.

Zachránilo mi to (spolu s dalšími věcmi a lidmi) maturitu. 

Ale už tenkrát jsem věděla, že tomu nemůžu utíkat věčně.

Teď dopisuju bakalářku a všem bláznivým tetičkám v hlavě slibuju hory doly, když mě nechají chvilku, chvilinku na pokoji.

Hm.

Vždycky mi všichni říkali, že jenom nemám sebekázeň. A možná nemám. Jenže ono nejde mít obojí, nemůžete být umělcem tehdy, když se vám to hodí a ve chvíli, kdy potřebujete dělat něco jinýho, si klidně zacpat uši a tetinky vyhnat s křikem z hlavy. Moc dobře totiž víte, že by se nemusely vrátit.

Přesvědčivým důkazem, že vyhnání inspiračních tetiček z hlavy je možný, jsou ostatně často lidi okolo, úplně nejčastěji ti, kteří o sebekázni kážou. 

Je přitom paradoxní, že tihle lidi sebekázní oplývají zpravidla jen v zaměstnání - mimo něj vůbec. Ve volném čase se obvykle jen baví - konzumujou filmy, limonádovou literaturu, pivo, ... Je mi to celkem jedno, ale přijde mi to úsměvný.

Já bych totiž považovala za nezodpovědný zase žít takhle.

A proto si tetinky v hlavě snažím opatrovat a nenechávat je sedět nad čajem a alby starých fotek moc dlouho samotný.

Protože možná stačí si jen trošku nedat pozor, začít myslet na vlastní úspěch, začít s tetičkama vyjednávat nebo kalkulovat... nebo zapomenout zalít květiny, poděkovat za krásný ráno - a ony raději vyskáčou oknem než aby u mě zůstaly.

Takže díky, moje neviditelné příbuzenstvo, i když je to s váma někdy hodně těžký.

Díky a když tu bakalářku dopíšu, můžete její stránky roztříhat a pomalovat černou fixou.

To by mohlo stačit, ne?

modrá

chtěla jsem tě vzít domů

přiložit na oheň

a než se umyješ

uvařit večeři

toulavá stvoření jako ty

se ale domů bojí

- možná v nich vidí jen klece

možná způsob jak o všechno přijít

a možná čekají na to

až jim to někdo řekne dost důrazně:

OKAMŽITĚ POJĎ SEM.

POTŘEBUJU TĚ.

- tak jak jsou na to zvyklí.

a pak jim někdo začne ubližovat

dokud zas neseberou

tu hrst odvahy k odchodu

odnikud nikam

přála jsem si pro tebe lepší dům

se spoustou dveří a oken

kterými bys mohl chodit ven a zase dovnitř

v kteroukoli denní i noční hodinu

ale

buď jsi mě neznal

nebo jsi už v nic nevěřil.

řekl jsi:

záclony ve tvých oknech

jsou příliš modré

nelíbí se mi

otočil ses

a odešel.

nedíval ses, když má okna rozbíjeli kameny

neviděls jak na stůl, který jsem ti prostřela, padalo bláto

neposlouchals, když se mi smáli.

pozdě

až uprostřed noci

jsem vstala

došlo mi

že se nemám kam vrátit.

běhám venku a kreslím na oblohu

je sice dál stejně modrá

ale třeba se ti jednoho dne zalíbí

Třistatřiatřicet černých ponožek

Mám tvůrčí blok, což je situace, která svědčí jak mně, tak všemu možnému kolem, nicméně nesvědčí mé nové facebookové stránce. Všichni kreslí jak o život a já už jsem...

... upekla dva mazance, uklidila, vyprala prádlo, udělala si test osobnosti, začala číst odborný článek k bakalářce, ...

Pokud jde o ten test osobnosti, přiměla mě to vyplnit sestra - a úplně mě to vyděsilo.

Normálně takovým věcem nepřikládám velkou váhu, říkám si, že ty charakteristiky jsou na psaný tak, aby seděly na každýho, ale tady to asi dělali nějak líp, nebo měli štěstí, zkrátka mě to vyděsilo, jak už jsem řekla.

Vyvstala přede mnou postava (až chorobného) idealisty, neschopného se vymanit ze svého pohádkového světa, se sklonem k sebevyčerpávání, izolaci a vyžadování absolutna všude a ve všem (INFP-T). Hm. A to jsem měla zrovna pocit, že už se to zlepšuje :).

Můžete si ten test zkusit taky, tady.

Na druhou stranu jsem ráda, že jsem si ten test udělala, možná prostě jsem takováhle a bylo by zbytečný to měnit. Vždycky jsem si přála být o trochu dobrodružnější než jsem. Ale možná je na čase si přiznat, že tím, že si nabarvím vlasy na zrzavo, toho nejspíš nedosáhnu.

A nejspíš toho nedosáhnu ani tím, že odjedu zahraničí, začnu dělat nějakou extravagantní práci nebo každej týden budu někde vandrovat.

Tyhle věci mě sice baví, ale nejsou pro mě to hlavní.

Vždycky budu ztracená daleko spíš v sobě než ve světě, vždycky budu neschopná přes víly uvidět les a přes představu rytíře na bílým koni kluka, kterýmu na mně vlastně až tak nesejde.

Noa jinak?

Koupila jsem si pršisukni!

Krásnou, je taková igelitová.

Jinak řečeno: vyvolává představu, že už ji máte na sobě třetí den na cestách, za tu dobu jste pětkrát zmokla a jste pořád svěží.

O svým šatníku teď víc přemýšlím, možná i díky blogu Babie letá. Je to jedinej fashion blog, kterej dokážu číst. Možná proto, že paní po šedesátce má menší sklony k tomu fotit si zadek ve vypasovanejch džínách. A taky je prostě krásná, závidím :)

Titulek k tomuhle článku podle mě celkem vtipně glosuje moje dnešní věšení prádla, o kterém nicméně pokládám za zbytečné napsat ještě něco dalšího.

Krásný Velikonoce přeju!

dítě mezi modříny

co do tebe zasadím
vzdálená krajino
aby tě poznali až tudy půjdou domů
až jako gobelín
ti vyblednou louky
až s nebem splyne
hluboká zeleň tvých stromů

kdo o tvých cestách bude psát
kdo rýhy tvých řek
ti znovu vyryje na tvář

jsi jako každá země
utkaná z příběhů
tvé kraje se pomalu začínají třepit
to dobré už odnášejí ptáci
to zlé se rozpadá na prach
stáváš se snem
který po ránu umyla rosa



a které slovo
ze všech ti povím
až tichá jak čerstvě rozkvetlý narcis
začneš se rozpomínat
o čem se ti zdálo

co k tobě donese voda z vypraných šatů
která myšlenka zvrásní ti poprvé čelo

má krajino
blízká jak zapomenuté zítra
jestlipak ještě tehdy poznáš

to dítě co včera si hrálo
mezi modříny

Masna

Vycházím z gastroenterologického oddělení v nemocnici a mířím do masny, která je hned vedle. 

Opatrně se ženy u pultu ptám, jestli zná muže jménem Y. 

(Kde jinde než v masně vedle gastroenterologie by ho měli znát, že.)

Žena přisvědčí.

Pro dnešek mi to stačí, ale hned další den se z ní pokouším vytáhnout trochu víc.

Jsem sama překvapená tím, jak směle dokážu té ženě pokládat tak podivné otázky.

Nejspíš to je Ruska, jmenuje se totiž Voda. Odpovídá přísným tónem, ale ochotně.

"Být vámi, držím se od něj dál. S jednou svou bývalou se rozešel po e-mailu."

S radostí přikývnu. Ano, celý on.

O kreativní sny v poslední době nemám nouzi.

Díky snu o masně mi došlo, že bych si měla začít hledat brigádu na léto. Začala jsem u nabídek práce v masnách, ale nakonec jsem konzervativně zvolila letiště Brno.
Pomalu si zvykám na to, že vynikám spíš ve francouzštině než v dělení vepřového masa. I když si ještě často přeju, aby to bylo naopak.

V lednu se mi zdálo o obloze, na které bylo pět měsíců. Od té doby přemýšlím, co se stane v květnu. Přijde mi e-mail?

Bílí havrani

Rozhodla jsem se ilustrovat jeden příběh z knížky Bílí havrani od Luisy Novákové.
Příběh stojí mimo hlavní dějovou linku, takže nespoiluju :)
Zatím mám dva kousky, chystám se na další, byť teda velmi zvolna.



"Povídá se, že před mnoha staletími jedna královna-hadačka dokázala nahlížet až za hranice času. Uprostřed kterési úplňkové noci uviděla na hladině moře, jak ze skal, zpod kořání stromů, z puklin v kůře i z hlíny připravené přijmout obilí vzchází tma.
Byla to tma ze samých počátků světa.
Nebyla černá jako eben, jenž se na lodích vozí z jihu, nebyla černá ani jako koňská srst, ani jako bezměsíčná noc, byla to zlá tma."

"Královna dlouho hledala, čím ji zažehnat, dlouho se vyptávala moudrých a nakonec našla odpověď. Vystoupila do skal a zavolala tři havrany, tři havrany bílé jako mléko, dokonce bělejší, bílé jako na počátku času, a požádala je, ať proletí skrze tmu. Neboť už věděla, že jenom křídla bílých havranů ji dokážou roztrhat na cáry. A na konci té tmy, na konci stínu, v samém ranním světle jim přikázala zasadit vrbovou ratolest, poněvadž vrby umějí zažehnávat zlo. Až z větvičky vyroste strom, pohltí cáry zlé tmy – a nezbude z ní než vzpomínka."

Vlasy

Znáte takovýto, jak jdete o pauze s kolegou na kafe a postěžujete si, co vám v práci nejde a tak?
Tak přesně tohle mi teď trochu chybí.
Takže odpusťte výtvarnické lamentace.
Zkrácenou a zajímavější verzi si můžete pustit TADY.

Už několikátej den a několikátou noc maluju ilustrace k jedný knížce, kterou jsem nedávno přečetla. Už několikátej den a několikátou noc si říkám:
Proč jenom, proč nedělám perokresby jako Anna Fialová? Proč nedělám škrabačky jako Renáta Fučíková? Proč?

Akvarel je šílená technika. Strašně časově náročná.
Teď jsem třeba dělala měsíční krajinu - a na měsíční krajiny jsem už celkem odborník, dělám to tak, jak je potřeba, bez zbytečných kroků do slepých uliček.
Trvalo to něco mezi čtrnácti a šestnácti hodinami - a to do toho nepočítám většinu schnutí.
A upřímně - ten výsledek na to moc nevypadá.

Už dlouho jste nic nepřidali, křičí na mě moje facebooková stránka. Já vim, no.
Jenže.
Jenže na druhé ilustraci začaly princezně růst vlasy závratným tempem, až pokryly polovinu obrazu.
Jestlipak by mi moje nedočkavá facebooková stránka dokázala poradit, jak s takovými vlasy bojovat?
Už jsem se jejich růst pokusila zastavit i černou fixou. A nic.
Takže to budu muset namalovat po asi šestnácti hodinách komplet znova.
Čímž definitivně padá předsevzetí přidávat ilustrace na internet, až jich budu mít v zásobě víc.
To nebudu mít totiž nikdy.

Čekám

jako pták

zavěšený uprostřed oblohy

jako pírko nehybně ležící na poryvu větru

usínám a zdá se mi o jiných časech

holubice se snášejí do svých hnízd

a celá odpoledne vrkají

a když je den

už celý pocukrovaný jako bábovka

čekám

mlčení jako nedotažený šroub skřipce

vrže tmou

drobím ji na jednotlivá zrnka ostružin

 trochu zvláštní - vždyť sotva začalo jaro

mám jich plné hrsti a vracím je lesům

jsou sladké jako med

a jen napůl skutečné

Radosti

Radosti. Zas o nich málo přemýšlím. A přitom je toho tolik.

Dneska jsem třeba vařila fialkovej sirup. Vaření sirupů je vůbec zvláštní věc. Připadám si vždycky jako alchymistickej mistr. Což mi teda připomíná, že sociální síť Pinterest mě vyhodnotila jako čarodějnici. Vtipný. Každej týden mi posílají odkazy na obrázky plný děsivých západů slunce s lehce absurdními texty, fotky hnátů a žen s očima svítícíma ve tmě. Asi to má něco společnýho s tím, že jsem kdysi na Pinterestu hledala nějakou keltskou symboliku.

Jenom nechápu, proč si to myslej pořád, to musí být už aspoň rok a půl. To už by si snad i inkvizice rozmyslela.

Každopádně žádný zaříkávadla nad sirupama nedrmolím. Jen velice odborně zvažuju, kdy přidat citrón a kolik asi cukru.

Možná ve mně tuhle vášeň vzbudilo krátké studium chemie? Nebo zemědělky? Nebo je to dědictví po babičce, věc, kterou jsem automaticky přijala za svou, jako třeba i zahradu? Nevím.

Dělám to ráda. Trhání bylinek i jejich vaření, všechno to prostě úžasně voní.

Taky jsem dneska vezla E. ze školy k jeho mámě do práce. E. je nemluvící autista. Z nějakýho důvodu je můj svět autistama už několik let poměrně zaplněnej. Když nad tím přemýšlím, taky vlastně moc nevím proč, proč zrovna autisti. Včera prý byl nějakej světovej den autistů - lidi to demonstrovali tím, že nosili modrý trička.

Já jsem modrý tričko neměla, ale vezla jsem, jako v úterý vždycky, E. ze školy.

Celá ta cesta už mi připadá jako takovej rituál. Autisti mají rituály rádi. Mají rádi věci na svém místě, předvídatelný sled událostí. A já se musím přiznat, že mi to vůbec není proti srsti, spíš naopak.

Zvenčí to vypadá, že ta cesta je to nejnudnější, co můžu odpoledne dělat.

Ale já jsem ani jednou nebyla v pokušení vytáhnout během ní knížku nebo mobil (mám na něm jenom hru Snake teda). Nevím, čím to je. 

V přesně určený čas zazvoním na zvonek a o pár minut později vyjde ze dveří už oblečený a obutý E. Chytneme se s E. za ruku a jdeme. Po ceste míjíme budku, kde někdy sedají hrdličky a jako dvojice se s obtížemi vyhýbáme protijdoucím. Nemluvíme. E. je klidnější, když na něj nemluvím - protože tím pádem není šance, že mi nebude rozumět.

A já potřebuju, aby byl během cesty v klidu, protože často čekáme jen na ostrůvku, kolem kterého sviští auta a já nechci, aby E. pod ta auta skákal. E. si důsledky skoku pod auto neuvědomuje - nebo uvědomuje a jsou mu jedno. Vím to od té doby, co dostal jednou po cestě záchvat. Od té doby se snažím dalšímu záchvatu pokud možno předcházet.

Často si s E. povídám jen tak v hlavě. Přemýšlím, jestli mi trochu rozumí. Autisti spoustu věcí dokážou vycítit, jsem o tom přesvědčená. A nevím vlastně ani proč. Připadá mi to tak nějak samozřejmý, že když mezi námi není to klasický pouto vytvářený povrchními rozhovory o ničem, musí se vytvářet nějak jinak. Myslím, že sami autisti usilujou o to, aby se vytvářelo.

Nedávno mi třeba během jednoho z našich čekání na autobus úplně zčistajasna došlo, že mám E. ráda. Že se těším, když ho vidím, že mi s ním je fajn. Zvláštní. U neautistů si to takhle jasně neuvědomuju, nepoznám, kdy jsem překročila hranici mezi povrchní známostí a přátelstvím. U E. mi to došlo. Už nejsem anonymní hlídačka. Jsem pro něj někdo bližší. A i on pro mě.

Jednou, a možná to nebude ani tak za dlouho, se E. nejspíš propadne v mém životě do minulého času. Přemýšlím, co tam po něm zbude.

Vzpomínka na budku se dvěma hrdličkami, kterou jsme míjeli?

Vzpomínka na to, jak jsem na chvilku uviděla samu jakoby v zrcadle, ve zlomku sekundy, kdy jsem ho držela, aby neskočil mezi projíždějící auta?

Vzpomínka na sevřenou klučičí dlaň, která byla vždycky o něco teplejší než moje?

Vzpomínka na klid, kterej jsem s ním cítila?

Nevím. Ve skutečnosti jsem přesvědčená, že daleko víc, jenom to nejsem schopná vidět, pojmenovat a ocenit.

V přítomnosti E. mě vždycky napadají zvláštní věci.

Dneska jsem třeba přemýšlela nad tím, že jsem vlastně placená za to, že jedu autobusem a koukám se z okna ven. Jakkoli vím, že se dá namítnout, že při tom koukání nesu obrovskou odpovědnost a tak, stejně je to zvláštní. Že tohle je vlastně práce, všímat si květin a lidí kolem a v hlavě pronést k tomu dítěti vedle sebe občas nějakou poznámku.

Za celou tu dobu, co jsme takhle ve dvou neproduktivní, bych stihla "zprocesovat" v korporátu třeba třicet faktur. Stihla bych naťukat spoustu čísel, něco by tam po mě zůstalo, něco co pro někoho má cenu, něco.

A přesto mi ten čas co trávím s E. připadá daleko plnější, líp využitej. 

A ne z racionálních důvodů, těch by se určitě pár našlo, ale pocitově. Z korporátu jsem chodila úplně vyždímaná. Od E. odjíždím šťastná a naplněná. A myslím, že ne proto, že bych měla dobrej pocit z toho, že dělám něco užitečnýho. Ne. Mám dobrej pocit, protože E.

Možná, že ten obrovskej dar, kterej E. má pro ostatní lidi je to, že ti, kteří vedle něj tráví čas, si chvíli všímají kytek, paprsků slunce, jeho i sami sebe. Na chvilku uvidí všechny svoje starosti jako absolutně směšný.

Říká se, že jsme rádi s přáteli i kvůli tomu, jaký se z nás v jejich přítomnosti stává člověk.

Je to tímhle?

Dokonalá?

Články jako ten předchozí většinou nemilosrdně mažu, zpravidla ještě dřív než se je rozhodnu publikovat. Ze dvou důvodů.

Jednak proto, že mě podobně radikálně-patetický nálady obvykle do rána přejdou.

A pak taky proto, že mám zásadu psát na blog věci, který bych sama chtěla na nějakým blogu číst - a tohle právě nebyl ten případ.

Tentokrát jsem se ale rozhodla to nesmazat. Částečně proto, že jsem si řekla, že nechci, aby tenhle blog byl kousek naleštěnýho bezchybnýho života. Můj život nikdy naleštěnej ani bezchybnej nebyl.

(Ano, občas se ve mně probudí velká touha práskat dveřma, pateticky si přisoudit roli nevinné mučednice a není to zdaleka moje jediná chyba.)

Ale hlavně proto, že v jádru ten článek říká pravdu:

došlo mi, že pokračovat v některých mých snahách, hlavně v té apologetické, dál nemá smysl.

(Ono to nevypadá, že bych něco apologetickýho dělala, ale ve skutečnosti jo - už nějakou dobu jsem pracovala na animovaným příběhu a i-Vinice mě taky stála před rokem dost zbytečných sil.)

A vzhledem k tomu, že nejsem typ člověka, kterej když po letech nějakýho úsilí zjistí, že to dělá úplně špatně, klidně se podrbe za uchem a řekne "hm - hm, tak teda budu dělat něco jinýho", vzhledem k tomu samozřejmě následovala určitá reakce.

Dokážu věci přijmout, myslím. Ale přijímat je klidně bych u sebe považovala už za podezřele dokonalý. Hm.

Je mi vlastně trapný takhle veřejně řešit nějakej svůj problém. Protože kohotozajímá, že.

Ale je to špatně? 

Nesnažím se náhodou jenom o to, být na blogu tak nepřirozeně dokonalá jako obyčejně lidi na blozích jsou?

Je přece tak moderní umět si vyřešit všechno sám v sobě, mezi čtyřma stěnama... vypadá to tak... vyrovnaně, moudře. Ale je to skutečně moudré?

Kolik lidí člověk, kterej si řeší všechno v sobě, uvede v nějakej omyl? Kolik důležitých vysvětlujících slov zapomene říct? Kolik zbytečných slz jiným způsobí jen proto, aby si zachoval tvář? Není ta vyrovnanost jen lepší jméno pro bezcitnost, lhostejnost a otupělost?

Já mám, upřímně řečeno, často pocit, že je.

Skutečně psát se naučím, až rytmus, kterým píšu, věrně napodobí rytmus mého tepu.

Až nebudu předstírat klid tam, kde bylo něco jinýho, něco, co jsem se rozhodla neprojevit, protože se mi to nezdálo dost  dobřevypadající, racionálně obhajitelný a tak. A tak.

Založila jsem si facebookovou stránku Marlen's Art.

Trpělivé čtenáře, které jsem ještě nezvládla dočista znudit a otrávit, tam uvidím úplně nejradši.
Mimochodem - poslední dobou tady zas hudruju, ale ono se jen blýská na lepší časy. Jako fakt. Cítím to v kostech. (Zvlášť teda v tý, do který si teď, v mých pětadvaceti (!) rozhodla vyrůst moje druhá osmička. :D)